Čech, Zdirad

3. října (den beatifikace), 1. dubna (DN)                          +1922

Přísný čtenář by snad mohl namítnout, že blahoslavený císař Karel do františkánského světeckého cyklu nepatří, ale mýlil by se. Patří. Podle chvályhodné starobylé tradice je český panovník náměstkem svatého knížete Václava, a protože ten je patronem české františkánské provincie, je jistě jejím patronem tak trochu i jeho náměstek, zvláště když pobývá ve světle Božího Trůnu (mimochodem: svatý Václav na začátku a blahoslavený císař Karel na konci – to není tak špatná bilance české monarchie). Dalším dobrým důvodem je císařova péče o zmírnění tíživého údělu chudiny, který nepouštěl z mysli ani v době nejhorších starostí. Je jistě možné říci (vezme-li se v úvahu ještě jeho upřímná zbožnost), že mu františkánské ideály byly blízké, nebo, a to je jistě ještě zajímavější, že je naplňoval svým konáním. Neméně dobrým důvodem je skutečnost, že dříve nebo později se rakev s jeho kostmi dostane z madeirského exilu na dávno připravené místo vedle rakve jeho milované choti, císařovny Zity, do rodinné hrobky v kryptě kostela vídeňských kapucínů, a bude tedy na vzkříšení těla čekat uprostřed františkánské rodiny. Jiným dobrým důvodem může být titul Jeruzalémského krále, který císař zdědil a užíval. Vždyť Svaté zemi věnoval i svatý Otec František a celý jeho řád mimořádnou pozornost. Ale i kdyby nebylo těchto skutečností, bylo by prospěšné blaženého císaře připomenout. Vždyť beatifikace někoho, kdo pobýval v Čechách a měl k nim dobrý vztah (ostatně kdyby velcí duchové té doby nebyli malodušní, nemusel císař s rodinou obtížně putovat až na Madeiru, ale mohl jen  vlakem dojet do Staré Boleslavi a pak kočárem do svého Brandýsa nad Labem) není tak častá, aby bylo možné ji pominout, ale hlavně: blahoslavený císař nám může připomínat (budeme-li naslouchat) několik velmi důležitých věcí.  Třebas to, že zápas, který z pohledu světa vypadá jako prohraný, může v nebi přinést palmu vítězství. Že Bůh nezapomíná na své věrné služebníky, ani kdyby se jich svět zřekl. A dobře ukazuje, že hrůzy dvacátého století, při nichž sluhové Temnot s rudými hvězdami a zlámanými kříži na svých odznacích povraždili desetimiliony lidí (jakoby chtěli tím množstvím Bohu zlomit srdce), že všechny ty bídy začaly bojem proti svatému císaři.

Kresbu postavy blahoslaveného císaře a krále Karla (je oblečen v kostelním hábitu Maltézského řádu, protože byl bailivem velkokřižníkem v jeho českém velkopřevorství, a to je vlastně dalším poutem spojujícím císaře s františkánskou rodinou, protože svatý Otec František je spolupatronem Maltézského řádu na památku toho, že právě rytíři svatého Jana byli jeho hostiteli při pobytu ve Svaté zemi) provázejí znaky rakouského císařství, arcidomu Habsbursko-lotrinského, Jeruzalémského království a papeže Jana Pavla II., který 3. října 2004 připočetl našeho posledního monarchu mezi blahoslavené (Deo gratias!), a odznaky rytířských a záslužných řádů, jejichž hlavou císař byl: Řádu Zlatého rouna, Vojenského záslužného řádu Marie Terezie, uherského Řádu sv. Štěpána, rakouského Řádu sv. Leopolda, Řádu Železné koruny, záslužného Řádu Františka Josefa a uherského Řádu Zlaté ostruhy, který sám založil.

Zdirad Čech