Šotolová, Olga OFS

Audience u krále

Na Květnou neděli dne 29. března1752 přijeli P. Prutký, P. Martin Lang a P. Antonín de Aleppo do města Gondar. Druhý den je král pozval do svého sídla a přivítal je ve své říši jako lékaře. Při audienci se dostali i na otázky víry a zdálo se jim, že se o ni král dost zajímá. Tato první audience v nich upevnila naději, že je všechno na dobré cestě. Ale již v prvních dnech se dožili zklamání, protože měli dovoleno se stýkat pouze s králem. Když s ním byli o samotě, zajímal se o způsob jejich řeholního života, o život sv. Františka a o otázky jejich víry. Teprve časem se rozšířil okruh jejich známých, kteří ve svých nemocech je žádali o pomoc. Zdá se, že s pomoci Boží se jim podařilo uzdravit mnoho nemocných. P. Prutký pokorně vyznal, že za úspěchy v léčení nebylo jejich vlastní umění, ale milost Boží, která vše způsobila.

Zásah koptického arcibiskupa

Svými léčebnými úspěchy pomalu získali potřebnou důvěru, aby při návštěvách nemocných začínali hovory o náboženství, o různých církvích a o církvi katolické. Podařilo se jim vzbudit opravdový zájem o rozhovory o víře, kterých se účastnili jak četní královští úředníci, tak i koptiční kněží. Debaty byly stále hlubší a otevřenější a ukazovaly se i výsledky těchto náboženských rozprav. Mezi královskými úředníky rostlo hnutí, které se klonilo ke katolické církvi, a také někteří koptičtí mnichové se netajili tím, že chtějí konvertovat. To však trvalo jenom do té doby, než se o činnosti katolických misionářů dozvěděl koptický arcibiskup. Ten na přítomnost katolických kněží upozornil svého představeného v Alexandrii, který pohrozil králi exkomunikací, jestliže nevyhostí ze své země katolické kněze. A P. Prutký píše, že se koptové ničeho tak nebojí, jako exkomunikace. Král si zavolal naše misionáře a řekl jim: „Budu-li exkomunikován, pak celý můj národ, ministři a všichni ostatní, i ti nejvěrnější, se ode mne odvrátí a mne opustí, stanou se mými nepřáteli, a kdybych měl tři hlavy, o všechny mě připraví. Jděte tedy, opusťte mou zemi, vždyť se jedná o mou hlavu i o hlavy vaše!“ Propustil je, aniž jim dovolil říci něco na svou obranu.

Misionáři neodešli hned, jak jim bylo nařízeno. I když měli zakázáno navštěvovat královský palác, P. Prutkému se ještě jednou podařilo vymoci si audienci u krále a vysvětlit mu, že nemohou uposlechnout jeho rozkazu, protože nejsou podřízeni jemu, ale Svatému otci v Římě. Jestliže by tedy král misionáře ze své země vyhnal, vrátili by se zpět po vzoru svatých apoštolů. Poukázal také na mučednickou smrt, kterou v Etiopii vytrpěl P. Liberát se svými druhy a prohlásil, že by byli také ochotni dát se ukamenovat. Král mu však na vše dával stejnou odpověď: „Odejděte, nemohu vás déle ve své zemi chránit!“ Dovolil jim však, že mohou vyčkat listu Svatého otce, kterým budou odvoláni z Etiopie, ale ne v hlavním městě, ale v provincii Dobaru.

Odchod z Gondaru

Dopis přišel od prefekta misií v Horním Egyptě, který jim v listu připomínal vůli Kongregace de Propaganda fide i papeže Benedikta XIV., aby se misionáři nevydávali zbytečně v nebezpečí smrti, zvláště když by jejich prolévání krve nebylo dostatečně k užitku pro spásu duší. Nařizoval tedy našim kněžím, aby se neprodleně vrátili do Evropy, aby mohli podat zprávu o poměrech v zemi, o jejím obyvatelstvu a o náboženství Etiopanů.

Den odchodu byl stanoven na 26. ledna. Na své cestě k přístavu se dostali k vrchu Abbo, kde v r. 1716 byli ukamenováni tři františkánští misionáři se svým představeným P. Liberátem. Brzy potom se museli rozloučit s P. Antonínem, který byl mocí královskou zadržen a donucen se vrátit, aby přeložil Písmo sv. do arabštiny.

Překvapení v Pondicheri

Zpáteční cestu nekonali Rudým mořem, ale plavili se směrem na jih, až dopluli na Ceylon a 31. srpna připluli do přístavu Pondicheri. Nemalé překvapení však zažili, když vystupovali z lodi a mezi hlasy rozpoznali volání české a německé. Byl tam zástup Čechů a Němců, kteří čekali na německé misionáře, kteří však nepřijeli. Byli už dlouhou dobu bez kněží, kteří by jim rozuměli, aby se mohli vyzpovídat. P. Prutký i jeho spolubratr víc nepotřebovali. Přihlásili se ke svým krajanům se sdělením, že jsou katoličtí kněží – misionáři, a sdělili i Němcům, že znají jejich jazyk. Noví přátelé našich misionářů si je s jásotem odváděli do města a zavedli je do kláštera kapucínů, kde je ubytovali. Tito kapucíni se věnovali skoro výhradně katolíkům francouzské národnosti. Vedle nich tam byli i jezuité, kteří pracovali mezi domorodým obyvatelstvem.

Pro naše kněze nastala nová práce. Přicházeli Češi i Němci, také několik Pražanů se přihlásilo. Byli to většinou vojáci, kteří se dostali až tak daleko od své vlasti. Prosili o svatou zpověď, přiváděli své děti, aby byly pokřtěny nebo vyučovány v katechismu. Tato nahodilá misie jako by měla být zadostučiněním misionářům, kteří museli opustit Etiopii. Zůstat tam však nemohli, protože měli příkaz vrátit se do Říma a podat zprávu o svých zkušenostech v Etiopii. Proto v polovině října opustili Pondicheri, dostali se na ostrov Mauritius a přes Madagaskar, ostrov svaté Heleny a další přístavy dne 10. června dalšího roku stanuli na pevnině v Bordeau, 16. července již byli v Civita Vecchia a odtud spěchali, většinou pěšky, do Říma, kde podali zprávu o cestě papeži Benediktu XIV. a kardinálům.

Zpráva o Etiopii

O svých zkušenostech v Etiopii podal P. Prutký písemnou zprávu, v níž především popisuje víru koptské církve, tak jak mu ji představili koptští kněží a věřící: V prvé řadě je jejich největší chloubou, že jsou křesťany. Ovšem víra, jak ji P. Prutký poznal, je mezi nimi rozličná. V samém Gondaru bylo prý 33 rozdílných vyznání. Všeobecně však uznávali jednoho Boha ve třech osobách, ale jejich Bůh je tělesný a má tři hlavy. Věří v Ježíše Krista – Vykupitele, věří, že trpěl, byl ukřižován a umřel za naši spásu jako Bůh, ale neuznávají jeho lidskou přirozenost. Věří, že křest je potřebný ke spasení. Hochy křtí čtyřicátého dne, dívky až šedesátého dne jejich života. Matka před očištěním nesmí vstoupit do chrámu, i když sama nese dítě ke křtu. Biřmování může udělit kterýkoliv kněz. Manželství jako svátost neznají, žijí v mnohoženství. Mají také obřízku. Světí sobotu, zdržují se vepřového masa. Tedy, shrnuje P. Prutký, s křesťanstvím mají společný například křest, se Židy světí sobotu, s Turky žijí v mnohoženství a mnoho jiných zvyklostí mají stejných s pohany. Našel mezi Etiopany i úctu k Panně Marii i ke sv. apoštolům, kterým zasvěcují některé dny v roce, ale nemodlí se.

Svatý otec P. Prutkého povzbudil, aby pokračoval v další misijní činnosti. Proto po krátké návštěvě vlasti se vrátil do Říma a v květnu 1755 se již opět plavil do Egypta, kde se zdržel až do r. 1756, kdy po neshodách s konzulem a koptickým obyvatelstvem byl povolán do Říma a byl vyslán jako vojenský kaplan k armádě Františka I. v Etrurii, pak byl jmenován prefektem misií v Rusku, kde působil do r. 1769, kdy se ostře postavil proti výnosu carevny Kateřiny, kterým omezovala činnost katolických misionářů, a byl poslán do vyhnanství. Vracel se proto do Říma, již nemocen a vyčerpán, a těšil se, že se vrátí do vlasti, jakmile v Římě podá zprávu o poměrech v Rusku. Toho se však nedočkal, zemřel na cestě v hospici reformovaných františkánů ve Florencii dne 9. února 1770. Na cestu do nebeského království mu na jeho žádost bratři františkáni pomalu a zbožně recitovali chvalozpěv svatého Ambrože Te Deum laudamus. Naposledy ještě tiše vydechl: „Můj Ježíši!“

Podle knihy Jáchyma Procházky OFM

Čeští františkáni v Habeši

 volně zpracovala Olga P. Šotolová