Sociální vyrovnání aneb „Zbojníci a františkáni“
Mlčoch, Lubomír OFS
Historie a legendy většiny evropských zemí připomínají postavy zbojníků, kteří „bohatým brali a chudým dávali“- Robin Hood v zemi anglické, nám bližší a známější slovenský Juraj Jánošík, a již méně známí bratři - zbojníci země moravskoslezské Ondráš a Juráš... V Čechách typičtí zbojníci scházejí, i když některé postavy rozpadajícího se husitského hnutí by možná patřily také do kategorie zbojníků. Pohádkové postavy Rumcajse a Lotranda jsou už trochu „jinou pohádkou“. Zbojník se liší od „bratrů loupežníků“: když se vydává „na zboj“, jde nejen o přepadání, loupení a kradení, ale o projev protestu vůči pořádkům tohoto světa a také o jakousi snahu o jeho „nápravu“. Proto také zbojníci byli utlačovaným lidem často obdivováni, přikrašlováni, ba i milováni.
Zbojnictví není jen věcí historie a legend. Není pochyb o tom, že komunistické organizované společenské loupeže byly nejen „vyvlastňováním“ (expropriací), ale i „znárodňováním“ (nacionalizací) a ideologie tuto loupež zaštiťující stavěla na zbojnickém „bohatým brát“ a „chudým dávat“, a tento počátek „rudého práva“ měl zničit „starý podlý svět“ a nastolit svět sociálně spravedlivější. Marxismus a bolševismus byl nejen protestem proti rozdělování bohatství v kapitalistické společnosti, ale také vzpourou proti Bohu a odvěké morálce. Druhá polovina 20. století ale přinesla i „teologii osvobození“, která byla rovněž zbojnictvím svého druhu: ke zjednání spravedlnosti v některých zemích Latinské Ameriky brali do rukou zbraně nejen křesťané - laici, ale dokonce kněží, a chtěli násilím bohatým brát, aby mohli chudým dávat. K násilí se je zdála volat „žízeň po spravedlnosti“ a nikoli vzpoura proti Bohu, ale nastolení Božího řádu na zemi... V tom měli asi blíže k některým proudům našeho českého husitství...
Ale nemusí jít ani o cesty zbojnictví se zbraní v ruce. Moderní sociální stát, na jehož vzniku měla v Evropě svůj podíl i katolická sociální nauka, rovněž „bohatým bere a chudým dává“. Progresivní zdanění příjmů znamená, že bohatší odvádějí státu nejen absolutně, ale i relativně více než chudí, a na potřeby chudých používá stát rozvětvené sítě „sociálních transferů“. Transfer = přesun, a to přesun části peněz z kapes bohatých do kapes chudých. Tato tzv. „vynucená solidarita“ je garantována a sankcionována státem: daně jsou státem vynutitelné (za daňové úniky či podvody se lze dostat i do vězení) a „sociální dávky“ jsou nárokové: chudí na ně mají „právo“. V německém sociálně tržním hospodářství tento mechanismus nazvali „sociálním vyrovnáním“ či „sociálním korektivem“ a toto vyrovnání mělo vyrovnávat – korigovat - sociální nerovnosti, které v rozdělování příjmů a bohatství produkuje kapitalistická tržní ekonomika. Tedy: zatímco trh pracuje podle principu „peníze dělají peníze“ a bohatší ještě více bohatnou (a chudší ještě více chudnou), parlamentní demokracie jako „vláda lidu“ uzákonila mechanismy působící proti „zákonům trhu“.
Společenská rovnováha tohoto po několik desetiletí působícího sociálního vyrovnání se dostala do krize: bohatí odmítají vysoké zdanění a princip daňové progrese by měl být opuštěn. Při tzv. „rovné dani“ platí bohatí nadále absolutně více než chudí, ale ne už relativně více. Globální kapitalistická tržní ekonomika využívající „výnosy z rozsahu“ v měřítku zeměkoule produkuje nerovnoměrnost v rozdělování důchodů a bohatství ještě výraznější než dříve, a proto by si logika věcí žádala „globální sociální vyrovnání“, korekci trhu ve světovém měřítku. Opuštění principu sociálního vyrovnání bude patrně vyvolávat „zbojnictví“ někdejšího brutálního druhu: „peníze – nebo život!!!“.
František, syn bohatého obchodníka z Assisi, zvolil rovněž protest a vzpouru proti stávajícím společenským pořádkům své doby. Z bohatství svého otce bral – v dobré víře, že „co je otcovo, je i jeho“ - a chudým dával. Když zjistil, že jeho pozemský otec takto nápravě věcí lidských nerozumí a nechce rozumět, vzdal se svých dědických práv a nároků a bohatství vůbec. Zvolil si chudobu a dobrovolně se solidarizoval s chudými. Po bratřích a sestrách, kteří se k němu přidávali, žádal, aby své bohatství rozdali chudým, ale střežil se toho, aby kdokoli z nich v tom viděl i jen stín nátlaku, a ještě přísněji dbal na to, aby jeho nově se rodící řád nemohl upadnout do podezření, že v tomto pravidlu je nějak zainteresován. A kupodivu se našlo mnoho bohatých, ba urozených lidí, kterým nikdo nemusel násilím jejich bohatství brát, protože je dávali chudým dobrovolně. Františkáni se stali „zbojníky“ v duchu a pravdě evangelia. Jejich „peníze nebo život!!!“ bylo radikálním obrácením zbojnické formule. A také nešlo „o život“ na této naší sestře-matce zemi, ale „o život“ – věčný. A právě takové radikální obrácení potřebuje dnešní globální ekonomika: sociální vyrovnání pro celou lidskou rodinu, ale postavené na „žízni po spravedlnosti“, která směřuje nikoli k pozemskému ráji, ale k blahoslavenství a k touze po životě věčném.
3. října loňského roku v podvečer – jako každý rok – se u sv. Anežky na Spořilově slavila mše svatá a „transitus“ - přechod sv. Františka do věčnosti. Poté, již v dolní místnosti kostela, před slavnostním přípitkem číšemi vína, pronesl P. Řehoř přímluvnou modlitbu za dva tvory, kteří měli přijít na tento svět. Naši vnoučci Jiří a Ondřej se šťastně narodili kolem desáté téhož večera. „Ondrášek a „Jurášek“ přišli ke svým jménům aniž by si jejich rodiče byli vědomi jejich „zbojnických souvislostí“. Konference v „Casa Edith Stein“ skončila ani ne měsíc předtím „aktivním přebytkem“ v podobě sady lahví nejlepšího moravského vína. „Bohatí“ z vedení Mezinárodní asociace pro křesťanské sociální učení rozhodli, že víno – ve kterém je pravda – věnují jako „účelový transfer“ k narození našich vnuků. Modlím se za to, aby „Ondrášek“ a „Jurášek“ měli jednou neutuchající žízeň po spravedlnosti a aby dorostli ve „zbojníky“ v duchu Františkově.
Lubomír Mlčoch OFS
Text k obrázku: Na snímku se o nějakou tu minutu mladší zbojník Ondráš násilím zmocnil dudlíku svého staršího bratra Juráše. Starší bratr přihlíží ke zbloudění mladšího bratra a k jeho hamižnosti s nečekanou vyrovnaností a s nadhledem – vypadá to, že se ani se nedožaduje „sociálního vyrovnání“.