Šváček, Augustin OFMCap.

(duchovní zaměření SFŘ v roce 2004)

 

 

 

 

Pokání jako Boží dar a odpověď na Boží dar

 

 

K. EÃźer píše: „Moderní člověk vidí všechno, a to i v náboženském životě, jako vycházející od člověka a směřující k člověku. Začátek řeholního života se tak skoro výlučně chápe jako dobrá vůle jednotlivce, že tedy někdo má dobrou vůli a patřičně se namáhá. Tato dobrá vůle se probouzí psychologickými prostředky a udržuje se odpovídajícími motivy.“ František to vidí jinak. Začátkem nového života není vůle člověka, nýbrž sám Pán tím, co pro nás ve své milující slitovnosti učinil, činí a ještě bude činit. Život v pokání je vděčnou odpovědí člověka na spásné volání a spásný čin Boha. V Ježíši Kristu se sám Bůh obrací k člověku. Na kříži Ježíš každého z nás už nasměroval k Bohu. Svatý Augustin říká: „Nos ibi eramus (všichni jsme tam byli).“ Ježíš nás, jakkoli jsme hříšníci, nesl a ve své smrti nás s sebou vzal k Bohu. „Otče, do tvých rukou vkládám svého Ducha“ (Lk 23,46). V těchto Ježíšových slovech, která nám byla předána jako jeho poslední slova, jsme byli všichni přítomni. Už nás vložil do rukou Boha.

 

 

Pokání, obrácení je tedy pokračování toho, co pro nás udělal sám Bůh. V dění, v utrpení na kříži vykonal Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu to, oč žádný člověk sám o sobě nemůže usilovat ani to vykonat, totiž obrácení k Bohu. Pokud člověk chápe obrácení a pokání jako požadavek, pak nezaslechl biblické poselství a bude se cítit přetěžován. Řecké slovo „metanoia“ sice znamená změnu smýšlení, ale v Ježíšově kázání o obrácení je obsaženo, že sám Bůh tento skutek obrácení vykonal nebo vykoná a že sám Bůh mé srdce přiklání k sobě. Bůh předchází všemu mému jednání a vůli k pokání. Tridentský koncil mluví o „předcházející a probouzející milosti Boží“. Bůh „se tedy dotýká srdce každého člověka světlem svého Svatého Ducha“. Pak teprve je možné pokání. K Božímu skutku obrácení mohu dát svůj souhlas, nebo jej odepřít. Ale on mě zve, abych v síle jeho milosti spolu s ním konal to, co on už pro mne a na mně vykonal. Pokání je spolupůsobení s Božím činem obrácení ve mně, je to souhlas s Božím skutkem obrácení vykonaným pro mne.

 

 

Toto odvrácení člověka od sebe sama, od vlastních plánů a snů, od vlastních měřítek a přání, aby už mohl působit jen Pán, to je pokání, jak je František chápe z evangelia. Jeho život v pokání se stává jedinou odpovědí vděčné lásky na všechno, co nám Bůh v Ježíši Kristu daroval. Zcela prostě řečeno: František hledá a nachází Pána; objevuje jeho lásku a odevzdanost na kříži; je zasažen a na tuto lásku odpovídá. Touto odpovědí lásky je pokání.

 

 

Člověk pokání ví, že sám od sebe, odloučený od Boha, je „bídný a ubohý, nevděčný a zlý“, a proto se cele otevírá Pánu, aby ten ho proměnil a zachránil svým slitováním (srov. NŘeh 23).

 

 

Vidět vlastní situaci a vlastní chyby, to je vyloženě úmorné. Protože člověk se tu musí vzdát odporu proti pravdě, nesmí už nic potlačovat a musí se potkat se svým stínem. Chtít dobro můžeme, jen když změnu k dobrému svěříme Pánu a sobě. František nabádá: „Proto po ničem jiném netužme, nic jiného nechtějme, v ničem jiném nemějme zálibu a potěšení než v našem Stvořiteli, Spasiteli a Vykupiteli, jediném pravém Bohu, který je plné dobro, veškeré dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro, který jediný je dobrý...“ (NŘeh 23,9).

 

 

 

 

V jedné knížce pro děti je zajímavá povídka s názvem Hloupý lev.

 

 

„V divném lese byla veliká železná klec a v té kleci seděl lev. A byl podzim a byl vítr a zase slunce a déšť, a žluté a hnědé listí se nalepilo tak hojně a na železné tyče klece, že nebyly vůbec vidět. Klec vypadala jako příjemný altánek z barevného listí ve zlatém podzimním lese. Aspoň zevnitř tak vypadala. Aspoň lev ji tak viděl. Seděl tam spokojeně, přední tlapy přes sebe, a vznešeně se rozhlížel. Sedím v altánku z listí; až budu chtít vstanu, rozhrnu ty zlaté záclony, vyjdu, projdu se po lese. Ale jaksi k té procházce stále nedocházelo, protože kdykoliv se lev někde dotkl listí, narazil na cosi pevného; tak pevného, že se vždycky raději hned odtáhl zase doprostřed klece. Uprostřed se dalo dobře sedět a dívat se a říkat si, jaký to mám krásný altánek z listí!

 

 

Ale pak přišel velký vítr, fičel lesem, jak na podzim bývá, a odnesl všecko i listí, a teď byla vidět ta holá a tvrdá železná klec. Běda, jsem v kleci - naříkal lev se skloněnou hlavou. Jsem v těžké železné kleci a vždycky jsem v ní byl! A nikdy nepůjdu na procházku po lese. A umřel žalem, hloupý lev!

 

 

Proč hloupý? Protože si nevšiml, že klec nemá strop. Byl by stačil jeden veliký skok... Skutečně? Ano, bylo to tak. Byl by mohl vyskočit? Ach snadno... Síly měl dost... Zapomněl se podívat vzhůru, že? Zapomněl se podívat vzhůru.

 

 

Člověče, zapomínáš se dívat vzhůru:

 

 

- zapomínáš mluvit s Bohem, protože máš altánek s televizí a počítačem,

 

 

- zapomínáš na „buď vůle tvá“ a říkáš „buď vůle má“,

 

 

- žiješ v kleci svých hříchů a ani ji nepozoruješ,

 

 

- hledáš zapomenutí v čemkoli - hloupý.

 

 

A stačil by jediný skok, ale skok strašlivě opravdový! Uznat své hříchy a odevzdat je Ježíši. A každodenní pohled vzhůru (k Ježíši, k Marii). Pochopíme to? Domyslíme to?

 

 

 

 

Duchovní radost a její chvála; zlo sklíčenosti

 

 

„Nejjistějším prostředkem proti tisícerým nástrahám a lstím zlého nepřítele je, jak stále ujišťuje náš světec (sv. František), duchovní radost. Řekl totiž: ÄŽábel nejvíc jásá, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha. Nosí s sebou prach, který s chutí sype do malých záhybů svědomí, aby pošpinil čistotu svědomí a ryzost života. Když je však srdce naplněno duchovní radostí, pak had marně stříká svůj smrtící jed. Zlí duchové nezmohou nic proti Kristovu služebníku, když ho uvidí plného svaté radosti. Je-li však mysl malátná, bez útěchy a smutná, snadno se stane kořistí smutku nebo marných radovánek.

 

 

Proto světec dbal na to, aby stále setrvával v jásotu srdce, aby si uchovával pomazání Ducha a olej radosti. S největší pečlivostí se vystříhal sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Jakmile zjistil, že třeba jen maličko vstupuje do jeho ducha, rychle se ponořil do modlitby. Říkával totiž: Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale pak se má rychle ponořit do modlitby a setrvat před nejvyšším Otcem tak dlouho, dokud mu opět nedá radost ze spásy. Setrvá-li totiž déle v trudnomyslnosti, pak narůstá ono babylonské zlo, které nakonec, není-li vymýceno slzami, nahlodá srdce jakoby rzí“ (2 Cel 125).

 

 

Kdo je radostný, nemá si tuto radost nechat pro sebe. Spíš má radost hlásat, rozdávat, přinášet ostatním lidem.

 

 

Apoštolská činnost bratrů měla z největší části směřovat k tomu, aby slovem, příkladem a písní přidržovali a povzbuzovali lid k pravé radosti. Mají táhnout světem s kázáním, zpěvem a dobrým příkladem. Pozoruhodné je, že na smrtelné posteli, když už se říkají jen ty nejdůležitější záměry, říká: „Co jsou bratři jiného, než radostní Boží pěvci, kteří, když hrají a zpívají, pozvedají srdce lidí k duchovní radosti.“ To je františkánský program: být veselými Božími „trubadúry", kteří přivádějí k duchovní radosti. Svatá Alžběta to vystihla, když řekla: „Musíme lidi udělat radostnými.“

 

 

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

 formační seminář SFŘ

 

 

 Olomouc 2004

 

 

 (pokračování)