Urban, Jan Ev. OFM

Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1Jan 4,7-10).

Při čtení této perikopy z prvního listu sv. Jana nás musí napadnout, že by těchto několik vět stačilo místo celého Písma sv. Neříkám to jako nadsázku. Přemýšlejme o tom:

Tím je ovšem pro nás těžší a smutnější, že právě toto jádro křesťantví, jádro božství,  nás lidi nezmáhá. Láska Boží je stále slabým místem naší křesťanské a lidské existence.

Všimněme si několika důležitých okolností: sv. Jan říká: „Ne že my jsme dřív milovali Boha, ale že on si zamiloval nás…“(v.10). Už to nám mnoho říká pro náš nejbližší život. Jak je nesprávné odvolávat se, že se druhý ke mně nechová s láskou! Jak je nesprávné chtít nejdříve sám lásku nebo chtít lásku za svou lásku. Jak je smutné, že nemilujeme zadarmo, že milujeme, až sami jsme milováni. Že si stýskáme, že nejsme milováni, když milujeme. Tak Bůh nemiluje! On dříve miloval nás. Už to je veliké, hluboké memento pro pohled na sebe!

Tato Janova slova jsou přímo velepíseň lásky. Musíme si však říci, že tuto lásku ještě málo chápeme. Myslíme si, že máme milovat druhého a nadevše Boha, což je pravda. Ale přemýšlejme dál: Je třeba milovat lásku samu, mít lásku k lásce!

Co to znamená? Nelze se pouze spokojit s tím, že všechny miluji, ale také toužit, aby byla láska vedle mne, aby se milovali druzí. Ne si pouze vyčítat, že snad já někoho dost nemiluji, ale také cítit bolest, že není láska vedle mne, mezi druhými. I kdybych všechny lidi miloval a nade všechno ostatní pod Bohem miloval, přece jen by mě mělo tísnit, že také druzí nemilují, Že láska není vedle mne milována!

Taková láska by měla být takovou paní, takovou vůní, bez stopy nelásky. Bez stopy zaujetí, nechuti, napětí, mrzutosti, tak by měl být naplněn prostor naší existence – láskou Kristovou, duchem Kristovým, smýšlením Kristovým. Sv. Pavel říká: „Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu (2Kor 2,15).

Kéž láska Boží, kterou přijímáme, nás roznítí k lásce lásky!

Když člověk něco stále slyší a vnímá, vrývá se mu do paměti a do srdce. Apoštol Jan káže lásku tím způsobem, že stále o ní mluví v naději a důvěře, že opakováním přece jenom do lidí vnikne Boží láska.

Je třeba nechat určitou pravdu na sebe dlouhou dobu působit, aby měla čas nás proměnit. Apoštol Jan dává lásce centrální místo, neboť „Bůh je láska“ (1Jan 4,8). Zamysleme se nad tím, v rozjímání se zadívejme do nitra svého minulého života a vyslovme si, k čemu mě Pán Bůh zvláště přitahuje, ke které ctnosti, ke kterému odlesku své krásy? A upevňujme se v rozhodnutí, že budeme poslušni této milosti, aby tato milost byla v nás stále posilována a aby rostla.

Jan Ev. Urban OFM

Slova pro život, leden 1971

rukopis