Triviňo, M. Victoria OSC

Různé epizody ze života naší matky a sestry Kláry, jak ve svědectví tak v legendách, mají vztah ke chlebu. Na ně je zaměřena naše úvaha s úmyslem ještě jednou je připomenout, vychutnat je a načerpat z nich poučení.

 Z chleba se stává symbol Božích darů: základní potrava, „plod země a práce lidských rukou“; symbol přátelství, sdílený chléb; symbol duchovních dober. Zde se nepouštíme do úvah o Eucharistii.

Podle Bible postrádat chléb je znamení velkého neštěstí: „Byl jsem chlapec, a už jsem stařec, ale neviděl jsem, že by spravedlivý byl opuštěn, že by jeho děti žebraly o chléb“ (Žl 36/37, 25). Naproti tomu mít dostatek chleba je znamení požehnání. Proto Bůh je ten, který dává pokrm všem; a almužnu nazýval sv. František „stůl Páně“.

Chléb spojuje, spolu se závazkem soucítění a poslušnosti, Františka a Kláru. Chléb uzdravuje její sestru. Živou vírou v slovo Páně Klára rozmnožuje chléb. V poslušnosti a společenství živí a sytí věřící v církvi.

 

 

 

František a Klára: Každodenní chléb…

„Vy se tedy modlete takto: Otče náš … Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ Mt 6,9-13).

V žáru první horlivosti se Klára oddávala postu až do krajnosti. Postila se v duchu kajícnosti a – Bůh to ví! – někdy se postila z nedostatku prostředků, a ohrožovala si zdraví. Tak to dosvědčují sestry.

Sestra Benvenuta z Perugie vypověděla: „Na velký půst a svatomartinský půst se vždy postila o chlebě a vodě, kromě nedělí, kdy pila trochu vína, pokud ho měla. A tři dny v týdnu nejedla nic“ (Proces 2,8 – FP 2951). Podle vyjádření sestry Amaty bylo podivuhodné, že mohla přežívat s tak malým množstvím jídla, aniž omdlela. Každá si mohla myslet, že jí pomáhá nějaká zvláštní milost. Vyjádřila to takto: „V střídmosti v jídle byla tak přísná, že se zdálo, že ji živí andělé“ (Proces 4,5 – FP 3003).

Chudá paní si dávala pozor, aby ukazovala veselou tvář, když se postila, podle příkazu Pána: „A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. … Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář…“ (Mt 6,16.17). A v této souvislosti postu je tu toto svědectví:  „Nicméně byla vždy veselá v Pánu – říká sestra Filipa – nikdy ji nebylo vidět rozčílenou“ (Proces 3,6 – FP 2972).

Přirozenost však dosáhla svých hranic. Klára onemocněla z  vážného nedostatku potravy.  Přišel den, kdy jí slabost zabránila opustit lůžko.  Tehdy jí bratr František přišel na pomoc a za podpory biskupa Guida jí připomněl slovo Páně. Každý den si měla vyžádat pokrm nutný pro život. Každého dne měla sníst svůj chléb. „Vypověděla (sestra Pacifika), že v pokrmech byla tak přísná, že se sestry divily, jak její tělo může žít. Řekla také, že blažená Klára po dlouhou dobu tři dny, totiž v pondělí, středu a pátek, nejedla vůbec nic. Řekla také, že v ostatní dny se postila tak, že upadla do určité choroby, proto jí sv. František spolu s biskupem Assisi přikázal, aby v ty dny jedla aspoň půl bochníčku chleba, což může být asi půldruhé unce“ (Proces 1,8 – FP 2932).

Sestra Benvenuta z Perugie vypověděla, že byla při tom, když jí sv. František dal příkaz, aby každý den jedla půl bochníčku chleba. A tvrdí, že od té doby „z poslušnosti si vzala trochu chleba a vody“  (Proces 2,8 – FP 2951). Ba co víc, aby se zachovala tato poslušnost, sestra Filipa vyrušila Kláru z dlouhého vytržení, v kterém byla povznesena od večera Zeleného čtvrtku do Bílé soboty r. 1225: „Když se přiblížila noc na sobotu, rozsvítila zbožná dcera svíčku a znameními, ne slovem, připomněla matce příkaz sv. Františka. Světec jí totiž přikázal, že má každý den aspoň něco pojíst“ (LegKl 3217 – FP 31).

Každodenní chléb byl pro Kláru chlebem poslušnosti. Přijala to, neboť  „františkánská pokora je onen vnitřní pokoj, který nám dává přijmout Boha tím, že nás poutá k zemi, ke kosmickému životu“ (E. Leclerc, El sol sale sobre Asis, Sal Terrae, Santander 2000, s. 132).

Zkušeností se naučila umírněnosti. Po létech se postavila proti horlivosti Anežky České a upozornila ji, že  má mírnit své skutky kajícnosti, protože „naše tělo není ze železa ani naše síla není silou kamene, ba naopak, jsme slabé a podrobené tělesným neduhům, prosím tě, nejdražší, a žádám v Pánu, aby ses ve své zdrženlivosti, které se oddáváš, jak jsem se dozvěděla, moudře a opatrně vystříhala přílišné přísnosti přesahující síly. Žij a doufej v Pána, rozumně mu služ a své oběti vždy mírni solí opatrnosti“ (3LAn – FP 2897).

Onen každodenní chléb, který sestra Klára přijímala k jídlu, byl:

- chlebem prosby, chvály a díkůvzdání nebeskému Otci;

- chlebem zdraví a ohleduplnosti;

- chlebem moudrosti a duchovní oběti;

- chlebem kořeněným solí opatrnosti;

- chlebem Františkova příkazu a poslušnosti.

A chléb měl chuť bratrského společenství, soucítění, láskyplné péče a starostlivosti toho, kdo ho vypěstoval a kdo při tom pomáhal.

 

 

 

Klára a její sestry: bochník chleba

Výslovně se mluví při jedné příležitosti o bochníku chleba upečeném s trochou přimísených otrub. To bylo, když sestra Cecilie ze Spello měla záchvaty kašle tak silné a úporné, že jí bránily najíst se. Klára jí chtěla pomoci. Sestra Amata o tom vydala svědectví: „Řekla rovněž, že jiná sestra jménem Cecilie měla těžký kašel, který ji přepadal hned, jak začala jíst, takže se zdálo, že se zadusí. Proto svatá matka jednou v pátek jí dala kousek chleba z bochníku, aby ho snědla, a ona ho vzala s velkou obavou; přesto ho na příkaz svaté matky snědla, a od té doby už nepocítila tento neduh. Na otázku, jak dlouho předtím měla tuto nemoc, řekla, že si nevzpomíná, ale myslí, že ji měla dlouhý čas“ (Proces 4,9 – FP 3007).

Mezi řádky lze poznat obavu sestry Cecilie z tohoto sousta chleba, neboť měla strach, že se jí zmocní kašel. Z poslušnosti ke Kláře ho vzala, a hned přijala milost. Potom už mohla normálně jíst.

Klára měla s Cecilií soucit. Byla to jedna z prvních družek, vstoupila už 1214, v třetím roce po založení kláštera.

Klára vícekrát osvobozovala sestry z jejich nemocí. Obvykle to dělala modlitbou a tím, že udělala nad nimi rukou znamení kříže (Proces 12,8 – FP 3092). V tomto případě použila symbol, sousto chleba z bochníku, které podala Cecilii. Nemocná je z poslušnosti vzala a snědla, tak jako z poslušnosti k Františkovi Klára jedla svůj každodenní chléb. A také pro Cecilii se chléb změnil ve znamení lásky, soucitu, poslušnosti a zdraví.

 

 

 

Ježíš a Klára: rozmnožení chleba

„Vy jim dejte jíst …

Rozsaďte je ve skupinách po padesáti …

Požehnal je a lámal …

Všichni se najedli dosyta“ Lk 9,10.17).

Sestra Cecilie měla v domě na starosti živobytí a vypráví nám podivuhodnou událost: „Vypověděla, že jednoho dne, když sestry měly jen půlku chleba, zatímco druhá půlka byla poslána bratřím, kteří bydleli venku, paní přikázala svědkyni, aby z této půlky chleba udělala padesát krajíčků a donesla se sestrám, které zasedly ke stolu. Tu řekla svědkyně Kláře: ,Aby se z toho udělalo padesát krajíčků, byl by třeba takový zázrak, jaký udělal Pán s pěti chleby a dvěma rybami.´ Avšak paní jí řekla: ,Jdi a udělej, jak jsem ti řekla.´ A tak Pán rozmnožil ten chléb takovým způsobem, že z něj udělala padesát dobrých a velkých krajíců, jak jí svatá Klára přikázala“ (Proces 6,16 – FP 3039).

Kromě přímé narážky sestry Cecilie na evangelium o rozmnožení chlebů (Lk 9,10-17) jsou tu podrobnosti, které obě zprávy sbližují. Na počátku je soucit. Pán přikázal, aby se lidé posadili na trávu; a sestry už seděly u stolu v refektáři. Ani ti ani ony neměly ten den nic k jídlu. V evangeliu mají stolovníci vytvořit skupiny po padesáti; sestra Cecilie má udělat padesát dobrých a velkých krajíců pro chudé sestry.

Ježíš požehná pět chlebů a dává apoštolům, aby je rozdělili. Klára – evangelijní žena! – slyší slovo, které uchovává ve svém srdci a bez váhání je plní: „Vy jim dejte jíst!“ To je to slovo. Ve jménu Páně dá jíst sestrám. Přikazuje Cecilii, aby rozdělila padesát krajíců: „Jdi a udělej, jak jsem ti řekla.“ Cecilie váhá. Dostává příkaz udělat zázrak, to je jí jasné; jak udělat padesát krajíců z půlky chleba?  „Žít v postoji víry je možné, jen nabude-li se postoj ochoty a úcty a přijme se riziko, které zahrnuje odevzdanost“  (A.López Quintas, El encuentro y la plenitud de la vida espiritual, P. Claretianas, Madrid 1990, s. 125). Když Klára opakuje svůj pokyn, spolehne se na víru. V poslušnosti je to teď Cecilie, která láme a rozděluje zázračný chléb.

Pán dává „chléb náš vezdejší“ jako požehnání zemi, která odpovídá nebesům, anebo jako zázračné požehnání. Je snad malým zázrakem rozmnožení zrní na polích a jeho spojení, aby se stalo jediným chlebem? Avšak onoho dne jediná půlka chleba, které byla v konventu, se rozmnožila, aby nasytila všechny sestry podobně jako Tělo Páně.

Sestry byly nasyceny chlebem poslušnosti. Poslušnosti slovu evangelia; poslušnosti pokynu Kláry. A v ten den chléb byl vírou, soucitem, láskyplnou péčí. Byl společenstvím víry a lásky.

Je však ještě jiné svědectví o rozděleném chlebě: sestry Filipa vypověděla, že Klára „byla taková milovnice chudoby, že když bratři almužníci přinášeli do kláštera jako almužnu celé chleby, kárala je, zkoumala a říkala: ,Kdo vám dal tyto celé chleby?´ A to říkala, protože raději dostávala jako almužnu kousky chleba než celé“ (Proces 3,13 – FP 2979).

M. Victoria Triviňo OSC

selecciones de FRANCISCANISMO 96/2003

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM