Bartoli, Marco

Klářina svoboda

Víme o jediném z Františkových žáků, který velmi silně reagoval na papežskou bulu Quo elogati: o Kláře z Assisi. V Legendě sv. Kláry se dočteme: „Když jednou papež přikázal, aby žádný bratr bez jeho dovolení nenavštěvoval klášter Paní, rmoutila se zbožná Matka nad svými sestrami, které měly dostávat méně často pokrm slova Božího, a s povzdechem řekla: ,Ať nám teď vezme všechny bratry, když nám vzal ty, kteří nám dávali chléb života.´ A hned poslala ministrovi zpět všechny bratry, neboť nechtěla mít k dispozici ty, kteří by obstarávali jen chléb pro tělo, když už sestry nemohly mít ty, kteří by se jim postarali o chléb duchovní. Když se o tom papež Řehoř dozvěděl, hned postoupil zákaz do pravomoci generálního ministra.“

Šlo tedy o jistou hladovou stávku: Klára odmítala hmotný chléb, neboť papež ji zbavoval chleba Božího. Pro Kláru to byla otázka velké důležitosti: přijmout Quo elogati znamenalo i přijmout úlohu Apoštolského stolce jako prostředníka mezi jejím společenstvím a bratry. Klára však chtěla mít sama možnost vybírat bratry pověřené kázáním u sv. Damiána. Klára pravděpodobně měla možnost odpovědět papeži díky svému přátelství s Františkem, které bylo starší než přátelství Řehoře IX. To nám však nebrání, abychom zdůraznili velkou svobodu, kterou i v tomto případě Paní z Assisi projevila.

Když nedlouho potom měla tato svoboda příležitost projevit se v listech, které Klára zaslala Anežce České, jež ji chtěla následovat cestou evangelijní dokonalosti, Anežka, dcera krále Otakara I., požádala papeže, aby mohla v Praze žít stejným způsobem života, jaký dal František Kláře a jejím sestrám, Řehoř IX. to odmítl s odůvodněním, že se jednalo o potum lactis, mléčný nápoj pro děti, kdežto pravá řehole pro Chudé paní  je ta, kterou složil on sám. Anežka tedy písemně žádala Kláru o radu. Klára odpověděla tak, že zdůraznila hodnotu rozhodnutí pro chudobu slovy, jež jsou bez pochybnosti: „Protože jen jedno je zapotřebí: o to jedině tě snažně prosím a vybízím pro lásku toho, jemuž ses zasvětila ve svatou a líbeznou oběť, abys byla pamětliva svého předsevzetí jako druhá Ráchel a nezapomínala na své počátky: Co držíš, drž pevně! Co konáš, konej vytrvale a nikdy nepouštěj, ale klidně, radostně a hbitě jdi po cestě k velké blaženosti v tichém následování. Pospíchej, ale dej pozor, aby se na tvé nohy nezachytilo něco z pozemského prachu. Nevěř a nesouhlas s ničím, co by tě chtělo od tohoto předsevzetí odvrátit nebo ti na závodní dráze kladlo překážky. Běž o závod k dokonalosti, k níž tě povolal duch Páně, abys splnila své sliby Nejvyššímu“ (2. list Anežce – FP 2874-76).

Není pochyb, že „kdokoli by tě chtěl od tohoto předsevzetí odvrátit“ mohlo být vztahováno na samého papeže. Klára zdůrazňuje své tvrzení, když říká: „Abys stále kráčela po cestě Božích přikázání, v tom se řiď radami našeho důstojného otce bratra Eliáše, generálního ministra, především tyto rady následuj a měj je za cennější nad jiná dobra! Kdyby ti někdo říkal nebo namlouval něco jiného, co by odporovalo tvé dokonalosti a Božímu povolání, i kdybys mu byla povinna úctou, nenásleduj jeho rad, ale objímej chudičkého Krista jako chudá panna.“ Klára a Anežka se tedy, s podporou bratra Eliáše, dohodly požádat papeže o dovolení i pro Prahu žít podle způsobu evangelní chudoby, jaká byla prožívána u sv. Damiána. Papež tentokrát přijal Anežčino hledisko a dal jí podobnou bulu jako bylo Privilegium chudoby, které dostala Klára. Zdá se však, že vztahy mezi Řehořem IX. a Klárou už nebyly tak dobré jako když byl ještě kardinálem Hugolínem.

 

 

 

Klára a Druhý životopis Tomáše z Celana

Vyjdeme-li z toho, co bylo řečeno, lze snad lépe pochopit důvody mlčení o Kláře v Druhém životopise Tomáše z Celana, především zvážíme-li, že roku 1239 byl bratr Eliáš sesazen. Nic nám nemluví lépe než toto mlčení o obtížích, s nimiž se Klára setkávala i uvnitř františkánského řádu.

Druhý životopis je však dílo složené; jak je dobře známo, byl sestaven na výzvu generálního ministra, jenž požádal všechny, kdo chovali vzpomínky na Chudičkého, aby je předali k zredigování nového životopisu otce Františka. Takto shromážděný materiál byl zčásti využit Tomášem z Celana pro jeho druhé dílo a zčásti skončil v některých neúředních kompilacích jako Legenda tří druhů a Perugijská legenda.

Když čteme Druhý životopis, zdá se, že Tomáš z Celana, aby uspokojil všechny, klade negtivní vyprávění týkající se vztahu mezi bratry a řeholnicemi vedle vyprávění, která jsou jim příznivá.

Zdá se, že Klára i v dobách, kdy byla odsouzena k mlčení, dokáže uplatnit svůj hlas. Lze to vidět v 2Cel 204, kde se říká, že když se František přesvědčil, „že se osvědčují jasnými důkazy nejvyšší dokonalosti, že jsou ochotny pro Krista přinést jakoukoli oběť a vytrpět jakékoli strasti, i že se věrně drží posvátné řehole, přislíbil jim i všem ostatním pannám, které tento život v chudobě slíbí, provždy svou i svých bratří ochranu a radu. Dokud žil, zachovával to vždy věrně, a když byl blízký smrti, důrazně zařídil, aby tomu tak bylo vždy“.

Tato stránka Druhého životopisu dokonale odpovídá hlavě VI. Řehole, kterou Klára osobně sestavila, tam, kde se říká: „Když blažený Otec poznal, že se nebojíme ani nejpřísnější chudoby, ani námah, svízelí a ponižování, ani opovrhování světem – naopak, že to pokládáme za velikou radost, s otcovskou láskou nám napsal, jak má vypadat náš život: ,Protože jsme se z Božího vnuknutí staly dcerami a služebnicemi nejvyššího Krále, nebeského Otce, a zasnoubily se Duchu svatému tím, že jste si zvolily život dokonalosti podle svatého evangelia, chci a za sebe i své bratry slibuji, že se o vás budu starat stejně láskyplně jako o ně a věnovat vám zvláštní pozornost.´ A toto, dokud žil, věrně zachovával a chtěl, aby to i bratři vždy zachovávali.“

 

 

 

Klára neznámá i známá

Kdo je tedy Klára? V polovici 13. století byla pravděpodobně ještě téměř neznámá. Její jméno se ztratilo z úředních Františkových životopisných legend. Ani uvnitř františkánského hnutí opravdu nebyla příliš známá. Také Bonaventura, protože žil v Paříži, ji nemohl dost znát; až tak, že když se několik let potom stal generálním ministrem a měl napsat list klariskám, musel si vyžádat informace od bratra Lva.

Současně však byla Klára dobře přítomná uvnitř františkánské rodiny. Žila se sestrami u sv. Damiána, tam, kde se uchovávala vzpomínka na rozhovor mezi Františkem a Ukřižovaným. Vyprávění o tomto rozhovoru se začíná uplatňovat ve františkánské životopisecké literatuře počínaje čtyřicátými léty 13. století a je možné, že na počátku tohoto rozšíření byla Klára a její sestry.

O Kláře se bude ještě mluvit po její smrti. Především při účasti na jejím odchodu, o němž vyprávěly její sestry, dále v bule svatořečení  v aktech jeho procesu, a konečně v úředním životopise, v Legendě svaté panny Kláry. Všechny tyto dokumenty představují velice zajímavý materiál pro historickou práci, aby se odpovědělo na otázku: Kdo je Klára?

 

 

 

Finále života

Podle Sirachovce „člověk se pozná podle svého konce“ (Sir 11,28). Finále Klářina života nám dává poznat celý její život. Klára jej zakončila obklopena utrpením a přátelstvím. Utrpením, protože byla po dlouhou dobu nemocná, a především poslední rok života byl zvlášť obtížný. Avšak i přátelstvím, neboť byla obklopena láskou a návštěvami tolika lidí: kardinála ochránce řádu, mnoha Menších bratří, mezi nimi Angela, Lva a Junipera, a dokonce papeže. Co však překvapuje, když pročítáme stránky Legendy věnované Klářinu konci, je široké ženské společenství, které jí je blízko. V posledních dnech nejen za ní přišla její rodná sestra Anežka, ale i Anežka Pražská byla určitým způsobem přítomná, neboť Klára jí adresuje svůj čtvrtý list právě v těchto dnech.

Jedna řeholnice z kláštera sv. Pavla (kde Klára krátce pobývala po svém zasvěcení, než přišla ke sv. Damiánu), která odtud nemohla z klauzury odejít, měla vidění: „Zdálo se jí, že stojí spolu se svými sestrami u sv. Damiána u lůžka nemocné paní Kláry, a že Klára leží na drahocenném loži. Zatímco sestry plakaly a se slzami v očích očekávaly odchod blažené Kláry, ukázala se v hlavách lůžka líbezná paní a oslovila plačící: ,Neplačte, dcery, nad tou, která si jde pro vítězný věnec. Nebude moci zemřít, dokud nepřijde Pán se svými učedníky´“ (Legenda sv. Kláry 40 – FP 3237).

Zpráva o tomto vidění se rychle donesla do sv. Damiána a byla vykládána jako předpověď nadcházející návštěvy papeže u Klářina lůžka (Proces 11,4 – FP 3083).

To je tedy pouto, solidarita mezi ženami. Spojení, které zahrnuje nejen ženy žijící (třebas vzdálené jako Anežku Pražskou), ale i ženy zemřelé, světice.

Jiné vidění zdůrazňuje více toto pouto mezi svatými: jde o vidění sestry Benvenuty, dcery paní Diambry  z Assisi, která vydala svědectví, že: „…při tomto přemýšlení (o svatosti paní Kláry) se jí zdálo, že se pohnul celý nebeský dvůr a připravil se uctít tuto svatou. A zvláště naše slavná paní, blahoslavená Panna Maria připravovala ze svých šatů, aby oblékla novou svatou. A zatím co svědkyně prodlévala v těchto úvahách, náhle uviděla na vlastní oči množství panen oblečených v bílém, které všechny měly na svých hlavách koruny, jak přicházely a vstupovaly dveřmi této místnosti, kde ležela Matka svatá Klára. Mezi těmito pannami byla jedna větší a vyvýšená a nevýslovně krásná nad všechny ostatní, která měla na své hlavě větší korunu než ostatní. A nad korunou měla zlaté jablko v podobě kadidelnice, z které vycházela taková záře, že se zdála ozařovat celý dům. Panny se přiblížily k lůžku paní svaté Kláry a ta Panna, která se zdála větší, první ji přikryla na lůžku velmi jemnou rouškou, která byla tak tenká, že pro její velkou průsvitnost bylo ještě vidět paní Kláru, třebaže jí byla přikryta. Potom ta Panna panen, která byla větší, sklonila svou tvář nad tvář panny svaté Kláry, anebo nad její hruď, tak, že svědkyně nemohla dobře rozeznat jedno od druhého; když to udělala, všechny zmizely“ (Proces 11,4 – FP 3083).

V tomto vidění jde pravděpodobně o literární vzpomínku z rytířských románů, kde královna, když přijímala novou dámu na svůj dvůr, oblékla ji do jednoho ze svých šatů. Avšak především jde v tomto vidění o vědomí síly přátelství: pouto, které překračuje samou hranici smrti a zůstává navždy.

Toto vidění je patrně ještě dnes nejlepší odpovědí na otázku: Kdo je Klára z Assisi?

Marco Bartoli

VITA MINORUM 6/1995

selecciones de FRANCISCANISMO 79/1998

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM