Říský, Bernard OFM

Bohosudov

Svatý Marek nás přemístil do Bohosudova – k jezuitům, s nimiž jsme se zprvu nesměli vidět. Byli jsme ubytováni v budově biskupského gymnázia – i postele jsme měli, i kapli, a větší životní prostor.

Začátkem května vybrali minority a přivezli je k nám – od provinciála Dr. Kalába až po poslední novice, a pana brněnského katechetu v důchodu.

Mši sv. jsme měli ráno, obyčejně jednu, jen v neděli jsme měli ještě druhou, slavnou s asistencí. Hodinky jsme se modlili soukromě.

Měli jsme povinnou osmihodinovou pracovní dobu. Začínala ranním nástupem s počítáním – s politickou agitkou – čtení z Rudého práva. Stejný nástup se sčítáním se konal i večer po večeři. Bylo postaráno i o naše politické uvědomění – začal k nám dojíždět nějaký pan doktor z Prahy, ale brzy nás předal méně chytrému lektorovi. Ten na nás naléhal, abychom mu věřili – na což mu o. Baptista Bárta odpověděl: „Nevěřte a nebudete zklamáni!“ – a tak skončilo naše přeškolování.

Pracovně jsme byli rozděleni do několika skupin – někteří pracovali na zahradě, jiní se starali o jídelnu, někteří o králíky, o. Filip Hladký – „ten starý“ (bylo mu 48 let, ale měl silná skla a prošedivělé vlasy) zametal chodby. Většina nás prosívala velké hromady popela, i když smysl naší práce byl v našem zaměstnání. Bylo krásné jaro a my jsme potřebovali někde uplatnit svou mladickou sílu – a tak jsme to brali sportovně i radostně, i když jsme byli celí zaprášení popelem lepícím se na zpocené tělo. Naučili jsme se při zaměstnání  odkládat hábity. Opodál, taky v civilu, o. Gilbert Mánek se dal na štípání velké hromady pařezů.

Větším problémem bylo koupání v sobotu, při němž jsme měli odložit i trenýrky. O. Inocenc protestoval naším jménem proti tomuto nařízení s odůvodněním, že je to proti naší řeholi. Vedení odůvodnilo toto nařízení „shora“, že je to kvůli „filckám“. Tak jsme si obohacovali slovník o nám dosud neznámé výrazy.

Protože jsme o práci stáli, vedení nás nekontrolovalo. Jen příslušníci SNB chodili s automatem kolem plotu.

Jednou jsme hráli na hřišti s míčem a jeden mladý SNB si sedl na židli jako soudce, automat postavil na zem a držel ho koleny. V zápalu ťukl s ním o zem a jak byl skloněný, vyšel výstřel a zasáhl mu srdce. Vyskočil, oběhl židli a skácel se na zem. Bylo nám ho líto.

Postupně byli někteří starší otcové vybíráni na školení a pak posíláni na fary, kde předtím byli zatčeni faráři. Když jsme byli na vojně v Podbořanech, sešli jsme se na vikariátní konferenci s naším o. Nepomukem Štikarem, který z Kadaně obhospodařoval okolní farnosti. Farníci za ním přišli a říkali: „Pane faráři, nekažte tak, my máme strach, že vás zavřou!“ Načež jim o. „Animuk“ svým tichým hlasem a vztyčeným ukazováčkem – podle svého zvyku – odpověděl: „Nemějte strach, stačí, když ho mám já!“

Hráli jsme také několikrát fotbal proti jezuitům. Obdivoval jsem jednoho mladého velmi šikovného fotbalistu, kterému nevadilo, že neměl levou ruku.

Někdy jsme se mohli jít vykoupat do jezuitského bazénu. Vedl nás tam zmocněnec, když napřed jezuiti byli zavřeni v budově. Bazén byl dost velký s jedním skokanským prknem upevněným na hrázi. Jeden náš chlapec – br. Matyáš Šošolík, z něho krásně skákal šipky – vlaštovky do vody. Řekl jsem si, že to přece taky musím dokázat. Měl jsem radost ze zdařilého skoku – a dopadl jsem temenem na betonové dno. Když jsem se vynořil, stál na hrázi zmocněnec a volal: „Vytáhněte ho!“ – Rozhlížel jsem se, kdo že se to topí – abych pochopil, že to platí na mne. Krev se totiž ukázala na hladině dřív než já. Ujal se mne br. Kosma, náš doktor, odvedl mě na nemocničku, vystříhal mi malou tonzuru a pěti stehy mi stáhl ránu. Pak se na mne ještě chodil dívat, nemám-li otřes mozku. Nic mi nebylo, ale dostal jsem se pak do Semil do nemocnice na operaci slepého střeva, které mě zlobilo už od klukovských let. O. Bonaventura potom dával tuto příhodu k lepšímu ve vlastním podání: Ptal se kohosi, jak se to mohlo stát, a dostal odpověď, že se tam právě učil plavat Frantík Václavík – zrovna se pořádně „napil“. Hladina klesla,  s čímž jsem ovšem nemohl počítat, a tak se to stalo. A Bonaventura dodával, že tomu zprvu věřil, že už je tak lehkověrný – a pokračoval: Když byl v semináři v Dejvicích v „buňce“ se Sášou Heidlerem, všiml si, že ve výkladní skříni jednoho obchodu přes ulici je plakát s lyžařem, který má na prsou černý kruh. Sáša mu vysvětlil, že je to nárazník, který používají začátečníci, aby se moc nenatloukli.  Když asi po měsíci šel Bonaventura kolem toho výkladu, zjistil, že je to reklama na hašlerky. Hned spěchal zpravit Sášu o pravém stavu věci – čímž u něho vyvolal bouři smíchu. O. Bonaventura rád využíval každé příležitosti k pobavení bratří svou důvěřivostí.

 Měli jsme svého doktora – br. Kosmu Trojana. Jezuiti měli taky svého – dr. Žabkaje. Byli jsme většinou mladí, lékaře jsme zatím moc nepotřebovali.

Jako první zemřel v Bohosudově br. Rajmund Nekolný v 88 letech věku. Kosma byl u něho poslední noc – předtím jsme se několik nocí střídali u jeho lůžka, protože bratr utíkal z postele. Dost dlouho pak nikdo neonemocněl. Jednou o. Ambrož Tobola, ač vypadal jako zdraví samo, několikrát za den omdlel. Proslul svým výrokem, že až to praskne, vezme sekyru a vyžene z našeho kláštera – který opravil – hosty i obyvatele. Klášter totiž sloužil jako hotel – ubytovací zařízení – pro ministerstvo vnitra.

Po nějakém čase se mezi nás vloudila žloutenka a pomáhali jsme obsazovat nemocničku společně s jezuity. Ta způsobila, že někteří z nás – jako br. Josef Altman a Hipolyt Tobolík nastoupili k PTP až za rok, r.1951.

Květen a červen probíhal v klidu. Ve Staré Boleslavi někteří moji kamarádi – ministranti napsali na silnici nějaká „protistátní“ hesla a byli zavřeni – bez soudu. Aby se dostali ven, přihlásili se na uhelnou brigádu do dolů – a byli propuštěni. Chtěli jsme tuto metodu vyzkoušet, a tak jsme šli – Vít, Titus  a já – za zmocněncem s tímto návrhem. Dostali jsme odpověď, že o tom musí rozhodnout Praha – a tím to bylo vyřízeno.

O. Baptista Bárta přišel s myšlenkou, že je škoda trávit čas v nečinnosti, a tak s požehnáním současného našeho vedení jsme obnovili studium pro naše kleriky. Ovšem v krátké době to padlo, protože naši mladí spolubratři byli převezeni do Hájku a pak na stavbu přehrady na Klíčově.

Neměli jsme možnost se scházet na společné rekreaci, a tak jsme ji prožívali v jednotlivých kroužcích – většinou podle věku a společných studií. I bratři laici se takto scházeli, a velkou autoritou byl pro ně br. Martin Jebavý, který už jen svou přítomností uhasil hned každé jiskření.

Bernard Říský OFM

(pokračování)