První adventní neděle

Urban, Jan Ev. OFM

Když jsem tu sám, v plnosti Boží, ale oč více sám fyzicky, viditelně, tím méně sám v duchu a pravdě. Vidím v duchu ty, kteří jsou spojeni v témže duchu v jednotě Ducha věčného se mnou a uvažuji o tom, co bych měl nebo chtěl vložit do jejich myslí, do jejich duší.

A vím, že v této Tvé plnosti, v moři vědění a moci v Tobě, věčné Moře Mysli, Slova i Ducha, v Tobě, vím, že je uloženo lépe nežli je vloženo přímo do lidských myslí. Do Tebe je uloženo dobře vše. Každá myšlenka a Ty ve své absolutní vědomosti a ve své absolutní moci a věčnosti a ve své lásce všechno v sobě uchováš pro ty, pro které uznáš, že jednou má být do nich vloženo.

V tomto vědomí nyní vidím všechny ty, kteří mají otevřenou mysl pro tato slova, kteří jsou, kteří ještě nejsou otevřeni, ale kteří jednou otevřeni budou. A snad, kteří ještě dlouho a dlouho po nich přijdou. Vidím je, a přece jen jsem pouze v tobě, Pane Bože, na počátku tohoto adventu.

Advent je začátek pro toho, ke komu někdo nebo něco přichází.

 Advent je příchod  toho, který přichází do dnů věčnosti.

Advent, tedy začátek. A tak vidím, že v tom slově advent je obsaženo něco, co se ke mně blíží. Je to advent Věčného slova, advent jeho milosti ke mně.

Ale i pro každého, a právě pro ty mnohé, kteří se budou na svém začátku povolání teprve blížit k tomuto slovu, pro ně zvlášť vyslovovanému, k té jejich vlastní milosti, pro ty je to jejich advent k této milosti.

Tedy je to advent od Slova věčného ke mně, k nám, a je to náš advent k němu. Je to setkání. A je-li to sekání, je  to tedy něco nového proti tomu, co dřív nebylo. Je to nějaká nová milost to tomto adventu, ale je to určitá nová milost, snad povolání nebo volání pro toho, komu ještě před tím nebyla zjevena. Ale v obou případech je to výzva, je to přicházející slovo, které mě oslovuje, které mě vyzývá k tomu, co se mne týká. Oslovuje mne i ty všechny, o nichž vím a k nimž směřuje také toto dnešní adventní slovo a kteří je jednou budou slyšet.

A tedy v tomto stavu své mysli se otvírám tomuto slovu, této výzvě, abych jí odpověděl. Otvírám se tomuto adventu, příchodu, abych mu otevřel, a říká mi toto:

Je dobré postavit na počátek nového nebo dalšího života vědomí, že advent je začátkem. Jak všichni cítíme, advent je hluboce vnitřně spojen s Vtělením, dokonce je v něm obsaženo. Vtělení nekonečného, vtělení Věčného Slova Božího do lidstva. A tedy, je-li tento příchod příchodem Slova do lidstva, obsahuje to vtělení nejhlouběji jednu velikou skutečnost; skutečnost, která je vyslovena snad teprve v těchto posledních desetiletích slovem tradice.

Traditio – tradice, to není jenom výraz pro teologický pojem předávání Božího zjevení mimo Písmo. Jak dnes víc cítíme, je to dávání, dávání se. A toto dávání se je jakousi hlubinou, která sahá až do věčnosti, až do nitra samého Božství.

Neboť božská existence, jak ve své chabosti, slabounce tušíme, spočívá ve vzájemném dávání se věčné Mysli – Otce věčnému Slovu – Synu v Duchu svatém. Vzájemné dávání se v plnosti bytí až do jednoty bytí, až k jednotě bytí. Vzájemné dávání se absolutní Lásce, neboť pak to je láska absolutní – dát se.

Když potom z této hlubiny věčnosti, z tohoto věčného dávání se vstupuje do lidstva, do nás – osobní paprsek věčnosti, Slovo v Kristu, pak i toto je dávání se Boha lidstvu. Už tehdy se nám dal, když nás stvořil, dal nám to, co o nás věděl, dal nám bytí, které stvořil ze sebe a podle sebe. A nyní dokonce dává nám ve vtělení sám sebe osobně, to je nejvyšší, řekněme druhé dávání v božském mystériu.

A toto směřuje ke každému jednotlivě. Směřuje ke každému jako nabídka, zda toto dání přijmeme, a co jiného je odezvou a odpovědí na toto dání se mně, co jiného, než také se mu dát.

A tak v hlubinách obsahuje advent dání se: dání se ode dnů věčnosti, jak jsme řekli, ke mně, ale také dávání se a dání se. To je hlubina adventu, ale to je také moment každého, ke komu dojde tento dotek božské výzvy, snad nějaké další milosti k dalšímu vzrůstu, dalšímu dání, dokonalejšímu, úplnějšímu , anebo k prvnímu dání se.

Tak přichází nyní toto slovo k těm z nás a z vás, kteří budou jednou toto poprvé slyšet a budou začínat. A tam, na tom jejich adventu také bude otázka: „Dávám se ti,“ praví věčná Láska. „Dáš se, kolik se dáš, co dáš, budeš dávat, nebo budeš dávat pouze po částech?“

Toto je hluboké, radikální slovo, které stojí na počátku příchodu jeho i mého. Tak se zamýšlím nad tím, kdo se dává, nad nesmírností té lásky, této věčné danosti, ale i nad jeho blahosklonností, nad jeho nepochopitelnou láskou, že se dává mně.

A zamýšlím se potom nad tím, zda, kolik, jak, kde dám se já jemu.

Jaké jsou to myšlenky, jaké je to vědomí v tom jednoduchém, dávno známém slově advent. Advent tvůj, věčné Slovo, Ježíši Kriste, a advent můj k tobě. Když mám odpovědět na tvůj příchod, na tvůj dotaz, na tvou výzvu, zda odpovím tvému dání svým dáním?

Když jsem poznal a doufám, že pozorně, s upřímnou vůlí, a byl jsem dotčen tím slovem dát se věčnému Slovu a cítím v tom, komu se mám dát – dát se věčné Lásce, dát se jeho volající, toužící milosti. Když jsem to slovo vložil do svého nitra, pak bych se měl také pozorně zabývat tím, co to všechno znamená, anebo v čem vlastně se koná toto dání a dávání se.

Pravda, když spočinu v takovémto rozjímavém pohledu, pak vidím, můj Bože, v sobě upřímnou a jakoby samozřejmou ochotu dát se ti. Ale to není všechno! To vykonám rozhodnutím, touhou, ale přece mě musí říkat vědomí, že tak velikou výzvu, tak veliké dání je nutno provádět, uskutečňovat.

A po tomto dání má nastat dávání se. Neboť dát se – to je jakoby najednou. Ale v čem je to, co trvá, totiž po dání je dávání se. A právě milost Boží, volání věčného Slova Duchem svatým ve mně budí vědomí: kde, kolik a co mám dávat.

A vím, právě v tom vědomí, že jsem zasvěcený, že to nemůže být dání jen tu a tam nějakého tzv. dobrého skutku, to by bylo obyčejné. Ale já cítím v hlubinách toho, co jsem poznal, že je to především a vlastně dání sebe. Sebe celého. To znamená, že se zříkám nároků, práv, výhrad ve svém životě, takových, které by neodpovídaly tobě, můj věčný Hlase, který mě voláš, můj věčný Advente!

Je to dost těžké rozhodnutí, má-li být opravdové. Rozhodnutí, že už nebudu žít pro své cíle, ani pro duchovní ne, ani pro své uspokojení, pro svou útěchu, pro naplnění svého života, s výhradami pro svá práva oproti tomu, co na mně žádá ta cesta, která ke mně přichází nebo na kterou já přicházím.

A tak se blížím v této úvaze vlastně k tomu, že poznávám: dát se Tobě se musí stát stavem. A stavu obyčejně říkáme ctnost. Slovo ctnost je sice už příliš opotřebované, ale jak to jinak nazvat? Snad by se dalo říci: vlastnost.

Z toho dání a dávání se má se stát má vlastnost, to je trvalý, základový vztah k tomu, komu se dávám. Myslím, že vyjádřit to slovy poslušnost, chudoba a podobně by znělo málo konkrétně. Hledám proto nějaké dobré slovo. Myslím, že k tomu dávání se patří jako vlastnost to, co se vyjádří slovem oddanost.

Oddanost, to by byl stav stálého dávání se. Být ve stavu daném. Umět nebýt svůj. Umět nic si nepodržovat.

Víme, že láska je první ctnost a první motiv k našemu rozhodnutí. Ale teď už víme, že oddanost – to je pravá láska. Je to víc než jen vzbuzovat lásku a tu a tam vykonávat skutky lásky. Být daným je hotová láska, a tedy oddanost je působivé, a přitom dobré, příjemné slovo pro ta obvyklá slova: poslušnost, chudoba, odříkání, sebezápor atd.

Být oddaný nemá v sobě pocit nucení, povinnosti, těžkosti, strohosti, ale má v sobě příchuť lásky, ochoty, dobrovolnosti, radosti.

Můj Pane, jak rád bych Ti řekl, že Ti chci být oddaný. Vím, že každá ctnost, která k tobě vede, má být vykoupena nejprve překonáváním opaku, ale vím také, že má rozhodnutí pro oddanost bude vyžadovat občas, podle okolností a podlé mé povahy, možná i dost velkou námahu nebo překonávání se. Kéž Tvá milost je tak dobrotivá, že mi dá to, co je na přemáhání těžké, snadněji přijmout a Tobě se také tak oddaně dát.

Jan Ev. Urban OFM

Advent roku 1966

strojopis z pozůstalosti

redakčně mírně zkráceno

(pokračování)