Antonín a František

Polczyk, Waldemar OFM

 „Jen když nepotlačíš ducha modlitby a zbožnosti“

 „Vítejte, milovaní, pokoj vám! Posaďte se, kde kdo může. Není tu moc místa, vždyť je to nakonec jen Porciunkula, kousíček, ale zato tak milovaný naším svatým Otcem. Máte štěstí, že jste mě zastihli ještě v Assisi, vždyť jsem se chtěl zítra hned po mši svaté vracet do Padovy. Musím se přiznat, že jsem si to místo tolik oblíbil. Nikdy bych nepřipustil, že jsem v řádu tak slavný, že jednou přijdou bratři, aby se mě vyptávali, jak jsem vstoupil do řádu svatého Otce Františka a jak jsem ho poznal. Mám radost, protože po mé smrti už jistě si mě budou připomínat jen moji spolubratři, když se bude před obědem číst nekrolog.

 To jistě víte, že jsem původem Portugalec, přímo z Lisabonu. Nejdříve jsem vstoupil v Coimbře k řeholním kanovníkům žijícím podle řehole sv. Augustina. Byli to řeholníci velice vážení pro svou moudrost a přísnost života. Ale znal jsem i Menší bratry, vždyť už tam také došli. Poslouchal jsem jejich kázání, obdivoval jsem jejich chudý život: nosili prostý hábit, chodili bosí, jejich kázání byla jednoduchá a krátká. A přece je lidé rádi poslouchali, a nejeden se obrátil.

 Přiznám se vám, že jsem si je i já párkrát šel poslechnout na náměstí před katedrálou. Vracel jsem se vždy do kláštera kanovníků smutný z toho, co jsem tam slyšel. Studoval jsem teologii v klášteře sv. Kříže a celé dni (a někdy i noci) jsem promýšlel pravdy víry. Tenkrát jsem hodně ohrnoval nos na ta kázání bratříčků v hnědých hábitech. Nesmějte se, holobrádci, kde se poděla vaše řeholní kázeň, že se tak bezostyšně vysmíváte doktorovi teologie svého řádu? Jen počkejte, já to řeknu bratru Bonaventurovi, on vám udělá takový examen, že do rána ze studovny nevyjdete!

 No dobře, však víte, že si dělám žerty. I já se někdy zasměji nad svojí hloupostí. Po každém kázání bratří jsem se vracel do kláštera a stále přemýšlel o tom, že víru je třeba dotvrdit činy, a že mnoho vědět není k ničemu, když tu nebudou skutky. Ti bratři vyprávěli (já sám jsem to neviděl, vždyť tenkrát jsem byl ještě v Portugalsku), jak náš svatý Otec usmířil biskupa a starostu Assisi, kteří na velkou hanbu byli znesvářeni, co by se ani biskupovi neslušelo.

 Až přišel den, kdy se do Coimbry donesla zvěst o mučednické smrti našich bratří v Maroku: Berarda, Petra, Akursa, Adjuta a Ota, k čemuž došlo 16. ledna 1220. A pak jejich pohřeb v katedrále. Tehdy jsem se rozhodl připojit se k Menším bratřím. Sem do Assisi jsem přišel poprvé 1221. Viděl jsem i svatého Otce, slyšel jsem, jak povzbuzoval k lásce k Ježíšovi. Přiznám se vám, že jsem se velmi bedlivě díval na našeho svatého Otce a pozorně mu naslouchal.

 Byli i v Portugalsku lidé, kteří tvrdili, že František a jeho bratři jsou lidé neučení a neotesaní, kteří neprozkoumali teologii. Když jsem se však díval na mrtvá těla našich pěti bratří, ptal jsem se, zda je k mučednictví pro víru třeba velká věda? A zda měli velkou vědu první křesťanští mučedníci, kteří byli v římském Koloseu roztrháni divokými zvířaty? V tom cirku se pro potěšení davu odbývaly zápasy gladiátorů, otroků, kteří byli nuceni zápasit mezi sebou na život a na smrt. Jistěže, byly to kruté pohanské doby.

 Ale vraťme se k svatému Františkovi. I já jsem byl velmi zvědavý na našeho svatého Otce, o němž se říkalo, že je blízkým přítelem papeže Inocence. Když jsem ho poslouchal, nemohl jsem se vynadivit, jak dobře zná Písmo svaté. Často i více vět citoval zpaměti, a to jak ze starého, tak z Nového zákona. Chtěl jsem si s ním promluvit, ale nebylo to možné. Stále za ním přicházeli provinciálové, aby se ho na něco zeptali, anebo mu něco řekli o životě ve svých provinciích. Slyšel jsem, jak mluvil francouzsky s bratrem, který přišel z Paříže, a o kterém říkali, že mnoho vytrpěl od bludařů, které nazývali katary a v jižní Francii albigenskými. A s těmi, co přišli z druhé strany Alp, mluvil latinsky.

 Později jsem se dozvěděl od svého prvního provinciála Graciána, který mě ze soucitu vzal s sebou, že František sám složil latinsky první řeholi, i tu druhou, kterou papež Honorius potvrdil 24. listopadu 1223. Opravdu se nedalo říci o našem svatém Otci, že by byl nevzdělaný. Chtěli byste vědět, jestli se první spolubratři modlili hodinky tak, jako my se je modlíme nyní? Když do Františkova bratrstva vstupoval kněz, pak se modlil oficium. Ostatní, neučení, se vůbec nemuseli učit číst a psát, jen se modlili „Otče náš“, tak jak Otec přikázal na jednotlivé hodinky.

 A zda všichni mohli kázat? Vidím, jak spěcháte, abyste už mohli mezi lidi. Ne, nemohl každý. Sám svatý František přikazoval, aby bratři provinciálové svědomitě zkoumali, zda se ten který bratr hodí k takové službě, a teprve po zkoušce mohli kázat, ale jen tam, kde jim to dovolil biskup. Avšak dávejte pozor i na to, jak náš Otec opakoval, že slova jsou jen málo platná, když nemluví činy.

 Povím vám, jak jednou svatý František řekl bratru Lvovi: Bratře, půjdeme kázat. Šel tedy s Otcem. Jdou, přešli už celé náměstí, a bratr Lev se ptá: Ctihodný Otče, neměli jsme kázat? - Už jsme skončili, odpověděl Otec. Vidím, že vám spadl hřebínek. Netrapte se. Na sobě je třeba pracovat celý život. Sám svatý František až do smrti dělal pokání. Že co? Že byste jako náš svatý František chtěli putovat z místa na místo a kázat jako on? Milí spolubratři, jste na omylu. Náš svatý Otec víc než polovinu roku strávil na modlitbě a pokání, s mnoha posty a umrtvováním. Tak, miláčkové. Náš svatý Otec se víc modlil než kázal. Avšak právě proto měla jeho slova takovou moc.

 Ještě jednu historku vám povím, i já jsem ji jen slyšel. Na začátku měli František a jeho spolubratři jedinou knihu Písma svatého. A byla to jejich jediná kniha. Jednou však přišla za ním matka jednoho ze spolubratří, chudá vdova, a začala naříkat, že je ve velké nouzi a že snad půjde žebrat o chléb. Tak velikou bídou se sevřelo srdce našeho Otce a přikázal, aby bezodkladně prodali knihu Písma sv., aby té chudé ženě pomohli. Vidím, že jste v údivu. Víte, že i teď nemáme v Assisi mnoho knih. Ještě nedokážete uvěřit? Což právě tam, v knize evangelia, nečteme: Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst? K čemu bude dobré studovat Slovo Boží, když se potom žije jinak? Říkám vám, bratři, že náš Otec věděl, co dělá.

 Ach, zvoní na Anděl Páně. Je třeba jít do kaple modlit se. Co, zase chcete, abych vám ukázal Františkův list? Vždyť jste jej viděli už tolikrát! Ještě vás neomrzelo vidět jej? Tak dobře, ale rychle. Vidíte? Náš Otec toho moc nenapsal. Kdo zkusí přečíst písmo našeho Otce, ty, Guido? A čti nahlas. Nedokážeš to? Jsi tak vzrušený, no dobře, přečtu ho sám: Bratru Antonínovi, mému biskupovi. Buď zdráv! Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při tom nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v řeholi.“

 Waldemar Polczyk OFM

 Antoni

 Glos sw. Franciszka 3/2004

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM