Lehmann, Leonhard OFMCap.

Jedna z nejobtížnějších otázek k zodpovězení se vztahuje na utrpení, zvláště pak na utrpení nevinných a dětí. Pro věřícího je tato otázka ještě choulostivější: Proč Bůh dopouští takové utrpení na svých tvorech? Je lhostejný? Spí? Anebo snad má potěšení z utrpení svých tvorů? Ať by byla jakákoli odpověď, kterou dali teologové na tak vyzývavou otázku teodiceje (ospravedlnění Boha), stává se nepostačující a neúčinnou, když se ocitneme konkrétně před člověkem, který trpí. Co máme říci mladému člověku, kterému byla vyslovena prognóza rakoviny?

František z Assisi o tomto problému nikdy teoreticky nepojednával, nikdy se nepokoušel ospravedlňovat Boha před tolika nespravedlnostmi ve světě, na druhé straně však nikdy nehájil práva člověka před Bohem zdánlivě nespravedlivým a bez soucitu.

Jak se tedy zachoval tento poutník mezi nebem a zemí, kterého nazývali druhým Kristem pro jeho bolestné rány? Bylo by ovšem omylem omezovat podobnost Františka s Kristem jen na jeho rány, které se objevily v posledních létech jeho života. Ty jsou prostě potvrzením, pečetí či známkou jeho touhy žít jako Ježíš: v naprosté poslušnosti Otci, bez stálého příbytku, ve službě nemocným, zvláště malomocným, a povzbuzovat lidi k pravé víře a pokání, neboť jinak nemůže nikdo být spasen (1. řehole 23 – FP 68).

 

Důvěra, že všechno slouží k dobrému

Plodem Františkovy víry v Boha Otce, zdroj všeho dobra, byla jeho důvěra, že všechno, co se stane jednotlivci, ve společnosti, v církvi a ve světě, může sloužit k dobrému. Proto on, třebaže byl sužován mnoha nemocemi, nikdy neupadl do deprese a úzkosti pro svou bídu; a naopak se nikdy nestalo, že by ukazoval svá utrpení a znamení ran, aby se marnivě chlubil. Všechny prameny se shodují ve zdůrazňování, že se František snažil své rány skrýt. Právě pro tuto diskrétnost a touhu skrýt rány nám nezanechal přesné a výslovné svědectví o daru, který mu Pán udělil stigmaty. S narážkou na tohoto ducha skrývání se setkáváme v Napomenutí adresovaném bratřím: Blahoslavený služebník, který ukrývá tajemství Páně ve svém srdci (Napomenutí 28 – FP 178).

 

Třebaže nemocný, velmi činný

Vycházíme-li z Františkových spisů, nelze popsat jeho četné nemoci, neboť o sobě samém mluví velmi málo. Přesto tyto spisy dosvědčují skutečnost, že František byl při různých příležitostech nemocný. Tak sám vyznává v Listu řádu svou vinu, že nezachovával řeholi a nemodlil se hodinky buď z nedbalosti, nebo pro nemoc (List kapitule 5 – FP 226). A v dalším listu: Všem zbožně žijícím křesťanům, duchovním i laikům, mužům i ženám oznamuje jako důvod své iniciativy: Protože jsem služebníkem všech, mám povinnost sloužit všem slovy svého Pána plnými vůně. Proto, když jsem uvážil v duchu, že pro nemoc a tělesnou slabost nemohu přijít ke každému osobně, rozhodl jsem se připomenout vám tímto listem, jako svým poslem, slova našeho Pána Ježíše Krista (List věřícím, úvod – FP 179-180). Povšimněme si Františkovy silné vůle hlásat slovo života (proto plné vůně), vůle tak pevné, že ji nemůže přemoci tělesná slabost. Opravdu se zdá, že čím více slábnou tělesné síly, tím více rostou síly vnitřní.

Tato duchovní dynamika se zřetelně objevuje v Chvalozpěvu stvoření (FP 263), který se zrodil ne v krásném jarním jitru, ale v noci utrpení. František ležel, stísněný, skleslý  a téměř slepý, v chatrči udělané z rohoží blízko sv. Damiána, trpěl krutými bolestmi v očích a obtěžovaly ho myši. V jedné z těchto strašných nocí, když pociťoval nejhlubší soucit sám se sebou (2Cel 213 – FP 802), modlil se s pevnou důvěrou: Pane, vzhlédni k mé pomoci v mých nemocech, abych je mohl trpělivě snášet. Bůh to slíbil: Raduj se a plesej ve svých nemocech a trápeních, a napříště buď tak klidný, jako bys už byl v mém království. Z této směsi utrpení a božské útěchy se zrodil nový chvalozpěv Pána za jeho tvory (ZrcDok 100 – FP 1799). Legenda Perugijská nám také podává zprávu o účelu, který František svých Chvalozpěvem sledoval: Neboť mám být plný radosti ve svých nemocech a trápeních, nalézat svou útěchu v Pánu a vzdávat díky Otci, jeho jedinému Synu, našemu Pánu Ježíši Kristu a Duchu svatému, že mi dal tuto milost a požehnání ((LegPer 83 – FP 1639).

Tato píseň nemá pouze sloužit ke chvále Boha, ale také kázat, proto František rozeslal do světa své bratry po dvou kázat a chválit Boha, aby ten, kdo by uměl lépe kázat, nejprve hlásal slovo Boží, a po kázání by všichni jako pěvci Boží zapěli sborem chvalozpěv na Pána (ZrcDok 100 – FP 1799).

Kázáním a zpěvem hymnu složeného Františkem předkládají lidem důležité rozhodnutí týkající se zvláštních momentů a situací svého života: odpuštění, trpělivost v nemocech, práci pro mír a klidnou odevzdanost Bohu při smrti.

 

Nemoc přináší potřebu hudby

Zkušenost, že se při skládání Chvalozpěvu setkal s útěchou, vedlo světce k tomu, aby využil tuto píseň během posledních chorob. Když se jeho nemoc zhoršovala, dal se do zpěvu Chval na Pána prostřednictvím tvorů, a hned je učil zpívat i své druhy, aby tak v nazírání chvály Páně zapomněli na své bolesti a choroby (ZrcDok 119 – FP 1819).

Rovněž na psychické úrovni je prokázáno, že nasloucháním hudbě, či ještě lépe, když nemocný sám zpívá, třebaže slabým a nejistým hlasem, pomáhá mu to zapomenout na vlastní nemoci a snášet bolesti. Ve všech způsobech utrpení má potřebu slov a melodií zaznívajících z jiného světa. Ten, kdo zpívá, nepoddává se rezignaci a zoufalství, ale projevuje důvěru a naději.

Job je veliký ve svém neochvějném klidu vůči svým přátelům, kteří ho obviňují. Avšak přes svou víru v Pána, dárce života, jenž může obejmout to, co mu dal, podlehne pokušení zlořečit dni svého zrození: Zhynout měl den, kdy jsem se narodil (Job 3,3). Ve Františkánských pramenech není žádná zmínka o podobném zlořečení, které by vyšlo z úst Františkových. V utrpení se František odvolává na obraz trpícího Krista, jenž umírá nahý na holém kříži, a který si zvolil za vzor a způsob života; a víra ve vzkříšeného Krista mu dávala jistotu života po smrti, která se potom obrací v transitus (přechod) a bránu do plnosti jeho bytí. Tento pohled na člověka mu dává odvahu a možnost propuknout ve velikonoční chvalozpěv: Blaze těm, které (smrt) nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží (FP 263).

 

Sestry nemoci a sestra smrt

Františkova stálá touha plnit vždy a na každém místě Boží vůli, a jeho přesvědčení, že tato shoda mu otevře vstup do nebeské slávy, objasňují jeho způsob vztahu ke svým nemocem a k smrti, které obojí nazývá sestrami. Kristus nás učil uznávat naše bližní za bratry a sestry, a sv. Pavel se pak ve svých listech obrací na křesťany tak, že je oslovuje bratři. Označovat však za bratra a sestru přírodní živly (vzduch, vodu, oheň, zemi) i nemoc a smrt, to je novinka zavedená Františkem, jak dosvědčuje Tomáš s Celana: Je nepochopitelné, jak mu, mukami vyčerpanému, mohly stačit síly k tomu, aby je trpělivě snášel. Svá utrpení však nenazýval mukami, ale sestrami (2Cel 212 – FP 800). Totéž uvádí sv. Bonaventura: Ač trpěl velikými bolestmi, neměl je za tresty za hříchy, nýbrž za sestry, a děkoval za ně Pánu, chválil ho a radostně je snášel. Bratři, mezi nimiž žil, viděli v něm – když se bolestmi radostně a pokorně chlubil – druhého Pavla a nového Joba ((LegMin 7,2 – FP 1385).

Chvalozpěv stvoření nemá výslovný odkaz na sestru nemoc, ale chválí Pána za  ty, kdo odpouštějí a snášejí nemoci a soužení, a říká o nich: blažení, kdo je snesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu (FP 263). Perspektivou, kterou mají ti, kdo snášejí nemoci a soužení, je jistota blaženého života u Pána. Pro ně i smrt může být přijata jako pozitivní událost. A tak je příznačná skutečnost, že v Chvalozpěvu František prohlašuje: Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla… A Celano dotvrzuje: Dokonce i smrt, všemi hroznou a nenáviděnou, vyzval ke chvále; šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta: „Vítám tě – řekl – sestro smrti“  (2Cel 217 – FP 810).

 

Přijmout nemoc jako milost

Vidíme-li Františkovo chování tváří v tvář utrpení a smrti, nepřekvapuje, když říká v První řeholi: A já prosím nemocného bratra, aby děkoval za všechno svému Stvořiteli a aby si sám přál být takový, jakého jej chce Bůh mít, zdravého nebo nemocného, protože všechny, které Bůh předurčil k věčnému životu, vychovává Bůh ranami i nemocemi a duchem zkroušenosti, jak Pán Praví: Já kárám a trestám všechny ty, které miluji (1. řehole 10 – FP 35). Místo aby si naříkal, měl by bratr vzdávat díky Pánu a odevzdat se do jeho vůle. Není důležité, zda je zdravý nebo nemocný. Je však důležité být spojen  s Boží vůlí. František neopomíjí zdůraznit rovněž pedagogický účel utrpení: nemoc by měla vzbudit to smýšlení, které vede k bolesti nad vlastními hříchy, k pohrdání klamnými radostmi, k bázni před Bohem a k touze spojit se s ním. Utrpení nepochází z Boží pomsty či trestu, ale z jeho lásky, jak František zdůrazňuje, když cituje Zj 3,19: Já kárám a trestám ty, které miluji.

 

Ošetřovat nemocné

Pokládat všechno, včetně utrpení, za Boží milost, za příležitost k lidskému a duchovnímu růstu, neznamená zaujmout postoj lhostejnosti či apatie. V citované hlavě První řehole František povzbuzuje bratry, aby pečovali o bratra, který upadl do nemoci, a sloužili mu s velkou pečlivostí: Onemocní-li některý bratr, ať ho ostatní bratři neopustí, i kdyby byl kdekoliv, ale ať určí jednoho, nebo podle potřeby více bratří, kteří by mu posloužili, jak by si přáli, aby byli sami ošetřováni. V krajním případě jej mohou svěřit důvěryhodné osobě, která by o něj v nemoci pečovala (1. řehole 10 – FP 34). Aplikace zlatého pravidla (Mt 7,12 )na tento případ říká všechno: starat se o nemocného bratra s opravdovou a nezištnou láskou, jak by každý chtěl, aby byl ošetřován v podobném případě. Proto jediná výjimka z přísného zákazu přijímat nebo používat peníze byla pouze v případě naléhavé potřeby pro nemocné bratry (1. řehole 8 – FP 28). Láska převyšuje zákon. Jak si František živě přál láskyplnou a mateřskou péči o nemocné, plyne jasně z tohoto blahoslavenství: Blahoslavený služebník, který svého nemocného bratra, jenž mu nemůže odplatit, miluje právě tak jako zdravého, který mu může všechno vynahradit ((Napomenutí 24 – FP 173).

 

Zůstat v pokoji – zásada pro všechny

Ve zdraví vzdávat díky Pánu a poskytovat bratrskou pomoc těm, kteří trpí; v nemoci nevyžadovat přílišnou péči  a léky, bez toho, že by se stavěl do středu pozornosti, ale přijímat nemoc jako milost: to je, stručně řečeno, křesťanský plán života Chudičkého z Assisi pro Chudičké, pro paní uzavřené u sv. Damiána. Ve svém Pozdravení složeném rovněž v lidové řeči a krátce po Chvalozpěvu stvoření, František sestry povzbuzuje: Ty, které tíží nemoci, i ostatní, které se pro ně namáhají, vy všechny to snášejte v pokoji, protože za vysokou cenu prodáváte tuto námahu:neboť každá bude královnou korunovanou v nebi s Pannou Marií (Napomenutí pro sestry sv. Kláry – FP II). U sv. Damiána sestra nemoc se už stala stálou přítomností v životě sester. Nedostatečná strava a stálý půst je podrobily patogenním nemocem, které řádily ve středověku, jako malárie a tuberkulóza. Kromě toho stísněné životní prostředí usnadňovalo nákazu. Prostor vyhrazený pro nemocné, umístěný nad refektářem, představoval část původní struktury konventu. Sama Matka Klára v době své nemoci měla své lůžko v koutě spojujícím ložnici s nemocničkou. Když se uvědomíme tuto situaci, chápeme těch pár řádek, kterými se František obrací především na nemocné a potom na ty, které je ošetřují. Obojí, třebaže odlišným způsobem, byly povolány nést těžké břemeno.

Je velmi příznačné, že František nemyslí jen na  nemocné, ale i na ty, které den co den mnoha činy a službami, třebas prostými, se o ně namáhají. Obojím – nemocným i zdravým, ošetřovaným i ošetřujícím – adresuje František tutéž žádost: Vy všechny to snášejte v pokoji! Jaké pochopení a uznání lidské bytosti se skrývá v této prosté žádosti! Vyslovuje to všechno stručně a důrazně. Kdo je upoután dlouhou dobu na lůžko a má málo naděje na vyléčení, kdo je slabý a podroben stálým recidivám, snadno ztrácí trpělivost a projevuje často před Bohem a před lidmi svou sklíčenost a své naříkání. Uchovat si pokoj! Postoj zcela opačný ke každému stěžování si a naříkání. Pokoj si uchová, kdo vytrvá v situaci, kterou dopustil Bůh, ne s rezignací, ale svobodně a radostně, odevzdává se neustále do Boží vůle a tady a teď říká své ano k jeho plánům.

Prožívat v pokoji strádání je rovněž závazek těch, které se o nemocné starají. Při své službě se oslabují a upadají do rizika, že budou reptat a nepopřejí už sluchu stále stejným a obtížným požadavkům pacientek. Když nedochází k žádnému zlepšení ani není naděje k životu, jak lékař tak ošetřovatelka jsou v pokušení vzdát se nemocného, právě když ten má v tento moment největší potřebu lidské blízkosti, někoho, kdo by byl schopný dodávat důvěru a pokoj. Uchovat pokoj; jak obtížné je to vůči netrpělivému a stále nespokojenému nemocnému!

Jak nemocní tak ti, kdo je ošetřují, se mají stále snažit, aby projevovali pokojné chování zakotvené v Bohu. Potom bude možné prožívat stejnou zkušenost, jakou udělal František a o níž mluví ve svém Odkaze: A když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hořké, proměnilo se mi v sladkost pro duši i tělo (Odkaz 1 – FP 110). Síla lásky všechno přemění. Bůh je Láska. Anebo, jak čteme na tabulce ve vchodu do poustevny Carceri: Kde je Bůh, tam je pokoj. František dokázal v utrpení zpívat, protože se setkal s touto Láskou, s tímto Pokojem.

Leonhard Lehmann OFMCap.

selecciones de FRANCISCANISMO 92/2002

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM