Františkánky a františkáni - Poutnice ukřižované lásky

Peruffo, Ambrogio OFM

 Lou Lamour: kdybychom toto libozvučné jméno vyslovili s koncovým francouzským hrdelním „r“, byl by si každý jistý, že to je jméno filmové hvězdy. A zatím je to jméno vroucí františkánské duše, poutnice lásky a pokoje po okouzlující serafínské Umbrii.

 Neposedný čertík. - Louisa Marie Alžběta Lamour byla Francouzkou jen podle jména. Narodila se v holandském městě Harderwyk 1. března 1903. Doma se s ní mazlili a říkali jí Lou - to jméno jí pak zůstalo.

 Její světlé dětství zpívá živou veselostí. Citlivá a obratná, s čerstvou tvářičkou, v níž svítí dvě zářící oči, má oheň a živost neposedného čertíka; raduje se a zpívá jako ptáček. Je radostí rodičů, vyrůstá v čistém ovzduší dýchajícím úsměvy a láskou. Ale stále vybíhá z domu ke každé hře a zábavě. Přitom ve škole ji není třeba popohánět k učení: to je pro ni větší náruživostí než hry.

 Při své inteligenci a jemném uměleckém smyslu ve škole vyniká. Na univerzitě v Utrechtu dosáhne lehce stupeň bakaláře a po dalších dvou letech doktorát filosofie v Leydenu. Zvlášť si oblíbila umění 17. století, studuje i řeči a italskou literaturu.

 Později se soustředí na náboženské umění a literaturu, je vyhledávána pro různé přednášky, i v rozhlase, nejen pro jejich obsah, ale i poutavý přednes. Oblíbeným tématem jsou pro ni náboženské náměty, které odívá do podmaňujících mystických odstínů, přitažlivých a zajímavých. Tak koná svůj apoštolát mezi intelektuály, které učí poznávat a milovat katolické básníky.

 Matka Cigánů. - Na první místo však klade poezii srdce. Cítí náruživou nutnost: milovat! Udělat druhé šťastnými. Nadělovat ze své lásky tomu, kdo ji nemá, kdo trpí, kdo pláče. Hluboce ji dojímá každá bída. Pociťuje zvláštní sympatii k chudým a opuštěným dětem, zvláště Cigánů a komediantů, k malým nevinným tulákům uprostřed úkladů světa.

 Její duchovní mateřství, její dobrota si je dokáže získat. Tráví s nimi mnoho času, vypravuje jim a poučuje je, že život je krásný a svatý. Zpočátku odporují a jsou zlomyslní, ale jsou přemoženi velkodušnou láskou slečny, kterou pak obklopují a milují jako matku. Vysvětluje jim katechismus, vykládá o Ježíšově lásce, zapouští do malých srdcí semeno dobroty. Tomuto apoštolátu se Lou zcela zasvětí, až to přivolá i její chorobu.

 Následovat svaté. - Láska k chudým je cestou, kterou lze dospět k lásce k Bohu. Lou vidí v chudých trpícího Krista. Postupně se její duše prohlubuje duchovním směrem. Její řeholí života se stává kniha „Následování Krista“, o níž se přiznává: „Na univerzitě jsem se naučila cenit si tuto knihu jako klasický text, ale nyní je to hlas, který mě volá k novému životu - k životu v spojení s Bohem.“  Její jedinou touhou je: okrášlit duši, poznat vědu svatých. „Ne že bych měla být svatá,“ říká pokorně, „ale doufám, že budu moci svaté následovat... s určitým odstupem, hezký kus cesty pozadu.“

 O svůj duchovní život pečuje úzkostlivě. Každé ráno na mši sv. a u sv. přijímání ve vzdáleném farním kostele, večer znovu na hodinu adorace. Doma vždy dobrá, poslušná, pracovitá a snaživá. Jako chudá duchem miluje jednoduchost v jídle a oděvu, zbavuje se všeho, co je nápadné a světské. I když trpí, nezná smutek a melancholii; stále si udržuje svou milou živost a jasnou veselost.

 V Klářině světle - Rozsáhlý apoštolát spojený s umrtveným životem vyčerpává slabý organismus. Matka Cigánů musí opustit své malé chráněnce a odebrat se na dlouhý, naprostý odpočinek.

 Lou se stává poutnicí. Cíl: Řím - město Petrovo, město umění; Assisi - město serafického Otce. Začátkem letní sezony 1936 dorazila do serafického města. Assisi, jedno z hlavních měst ducha, svým nevyrovnatelným a mystickým kouzlem sv. Damiána a sv. Kláry probouzí v její duši něco tajemného a velkého.

 Jednoho nádherného rána, když skončila své pobožnosti v kostele sv. Kláry, cítí se oslepena světlem, jakoby nějakým zjevením. Jakýsi hlas se ozývá v jejím srdci a zaceluje její vnitřní zármutek, jenž ji už několik let ruší a bodá. Snad hlas sestry Kláry, která ji volá a zve mezi své dcery?

 „Co velikého mi dopřál uvidět Snoubenec panen? Neustálou oběť, jasnou, naplňovanou v lásce a pro lásku! To způsobuje, že Kristus žije ve mně! Hle, tvůj život, moje malá Luiso! Třebas tvoje křehké tělo nedokáže unést můj drsný hábit, tvoje duše mě může následovat v úplném obětování se ukřižovanému Ježíši! On to chce; já ti budu matkou a učitelkou.“

 Lou zachytí hlas z výše. Zamilovaná se radostně obětuje v naprostém sebeodevzdání, v hrdinském obětování se Bohu, jako malá, toužící klariska ve světě.

 Když po několika měsících její matka klečela na tomtéž místě, vzlykala: „Moje Lou se odsud vrátila zcela vyměněná! Vrátila se jiná!“

 To je druhé stvoření: její duch plane serafickým ohněm, jenž se odráží v jejím zapáleném pohledu; oči mají zvláštní lesk. Vypadá jako poletující duše. Cvičení ve zbožnosti nabývají prudký rytmus: každá její myšlenka, každý její skutek, stejně jako každé utrpení dostává podobu oběti.

 Trnová koruna. - Assisi má nezapomenutelný půvab. Sv. František a sestra Klára byli vždy přítomní v srdci Lou, a jejich slova byla pozváním, které následovala. „Dovol mi, maminko,“ řekla matce, která, když ji viděla vysílenou a bledou, bránila jí v dlouhé cestě, „dovol mi jít do Assisi: Bůh to chce!“

 V dubnu 1937 Lou znovu opustila rodné Holandsko a zamířila k Assisi. Tentokrát se vydává aspoň na třítýdenní pobyt, aby své srdce přivedla k vytržení serafínským duchem. Vystoupí v Basileji a v Miláně, aby byla přítomná na mši sv. a sv. přijímání. Umořená únavou, ale šťastná v duši, dosáhne Assisi. Tam však náhle upadne do těžké a trapné vyčerpanosti.

 Duchovní otec jí vyloží její těžký stav, potvrdí lékařovu radu a přinutí ji zůstat v posteli v naprostém klidu. Lou přijme tento tvrdý příkaz radostně: „Dobře, budu tedy lenošit a odpočinu si.“ Jak však trpí, že nemůže vstát, obdivovat umbrijská svítání a plnit své povinnosti na milých a tichých svatých františkánských místech!

 Odpočinek! Je to ovšem jen rozkaz. Skutečnost je jiná. Za několik dní ji urychleně dopraví do nemocnice a potom na kliniku do Perugie. Lou nastupuje bolestnou cestu. Trpí prudkými bolestmi hlavy, které jí zcela znemožňují spánek.

 „Toto je vaše trnová koruna,“ těší ji pater direktor.

 „Ano, otče, to je moje trnová koruna, ale nesrovnatelně menší v porovnání s tou, kterou nesl Ježíš.“

 „Moje láska je ukřižovaná!“ - Spád nemoci je překotný. Lou se ptá na své rodiče, které tolik miluje. Byla k nim vždy poslušná a oddaná, a nyní touží po jejich přítomnosti a požehnání. Ale hned jak se vzpamatovala, že projevila tuto touhu, zvolala: „Jsem ještě velmi pozemská!“ Přitiskne kříž a obnovuje s tlukotem srdce úkon úplného sebeodevzdání: „Moje - láska - je - ukři-žo-vaná!“

 Rodiče přicestují letadlem a spěchají k jejímu lůžku. Lou je pozdraví s úsměvem dítěte, jen aby je povzbudila a zbavila doléhající bolesti. „Lou,“ oslovuje ji matka, „Lou, ty se uzdravíš a budeme ještě spolu.“ Ale malá trpitelka odvětí s povzdechem: „V nebi...“ To byla její poslední slova.

 Večer 27. dubna, zaopatřená vší náboženskou útěchou jako Serafický otec, tiše zkřížila ruce v klíně sestry smrti. Oběť byla dokonána v Kristově 34. roku.

 Před západem slunce příštího dne, v doprovodu dlouhého zástupu řeholníků a kněží, přenesli její tělo do Assisi, kde bylo vystaveno po celý den v kapucínském kostele. Zástup lidí se hrnul před její rakev, aby si vyprosil milosti na přímluvu „svaté holandské slečny“. Jako skromnou, ušlechtilou daň uznání „matce Cigánů“ nesla skupina dětí věnce květů.

 Nad jejím hrobem se tyčí kříž s Ukřižovaným a se slovy:

 „Moje láska je ukřižovaná“

 Milované

 Holanďance Louise (Lou) Lamour,

 zbožné assiské poutnici,

 opuštění rodiče

 Je záviděníhodným osudem františkánské duše, že její tělo může odpočívat v městě pod Subasiem, blízko hrobu svatého Otce Františka a sestry Kláry.

 Ambrogio Peruffo OFM

 Terziari d\'oggi

ze slovenského překladu Terciári dneška (Prešov 1946)

přeložil, částečně zkrátil a redakčně upravil Radim Jáchym OFM

Poznámka: Cigáni = italské zingari, holandské zigeuners.