Moje cesta za svatým Františkem

Říský, Bernard OFM

36. Semily

Něco zlého pro něco dobrého – je lidové moudro opisující myšlenku sv. Pavla – „Milujícím Boha všechno prospívá k dobrému“. Měření hloubky jezuitského bazénu mně vyneslo pět stehů na temeni hlavy a krátký pobyt v nemocniční péči našeho lékaře bratra Kosmy. Sdělil jsem mu svou starost se slepým střevem. Už od mládí jsem měl s ním potíže, ale otcova zásadovost: kdo nepracuje, ať nejí – mně zabránila využívat této situace k ulejvání od vyučování – kromě souhlasu lékaře. (V Kroměříži měl pro to lepší pochopení náš prefekt, otec Inocenc, čímž se stalo, že během dvou let jsem nechytil ani jednu „kouli“.) V Bruselu jsem taky asi týden ležel a léčil se přikládáním ledových obkladů. Problém byl v tom, že lékař sice zjistil potřebu operace, ale zatěžovat často prázdnou pokladnu bruselského konventu jsem odmítal. Doma jsme také navštěvovali ty lékaře, kteří nás léčili zdarma, byli jsme však mladí a do nemocnice jsem chodil jen k sestrám na ošetření otevřené nohy.

Teď se naskytla příležitost – byli jsme „pod státní péčí“ a bylo to i výhodné využití času – a tak bratr Kosma napsal doporučení a v krátké době jsem jel sanitkou s Jendou Kůrkou – jezuitským filozofem, který měl chrlení krve od srdce – a s doprovodem jedné zdravotní sestry do semilské nemocnice. Jenda Kůrka ležel a nesměl se hýbat a já jsem zatím cestou ventiloval před sestrou své černé myšlenky, že je lépe umřít – k čemuž stejně někdy jednou dojde – než takto v pětadvaceti letech živořit. Ona k tomu jen mlčela.

V nemocnici jsme měli své uzavřené oddělení. Pečovali o nás příslušníci SNB – jejich šéf si zřídil v sesterně „manželskou postel“ s vrchní sestrou. Primářem byl pro nás doktor Pluhař, chirurg, odborník na operaci strumy. Byl to starý pán, který kouřil až stovku cigaret denně a v noci se divoce proháněl se svým autem po prázdných silnicích. Měl svého sekundáře nejen pro chirurgické zásahy, ale i pro své auto, které mu opravoval. Pan primář moc nemluvil, možná že se potřeboval odreagovávat i z jiných důvodů. Byli jsme šokováni, když mladá, dvacetiletá sestra ho volala přes celé oddělení a jemu, svému šedesátiletému šéfovi tykala. Byla svazačka.

Na pokoji jsem byl s Jendou Kůrkou, kterého ještě něco štíplo do ruky a dostal otravu krve a horečky nad 40 °, ale přežil a svůj humor neztratil. Po operaci mě tak bavil, že jsem jen úpěl bolestí ze smíchu. V sousedním pokoji byl slovenský jezuita Vojtěch Mikula. Mohli jsme se vzájemně navštěvovat. I Vojtěch přišel – sebrali ho na Hostýně, kde si dělal třetí probaci. Vyprávěl, že z okna organizoval vydání své knihy. Připomnělo mi to vypravování Josefa Cukra, jak v terezínské Malé pevnosti hlídal bachaře, aby mohli poslouchat zprávy BBC ze smontovaného radiopřijímače. Sice jsem obdivoval šikovnost jezuitů, ale byl jsem šťastný, že mohu být prostoduchým františkánem.

V dalším pokoji umíral na rakovinu P. František Kalous, staroboleslavský redemptorista, který nás asi pět ministrantů při ministrantských schůzkách učil zpívat. Přesto však jsme svatohorským zpěváčkům konkurencí nebyli.

Na posledním pokoji byl kdosi – prý bývalý litoměřický generální vikář Šelbický. Byl zamčený a když ho někam vedli, zahnali nás na pokoje. Nesměli jsme ho vidět.

Hlídali nás různí příslušníci SNB. Jeden starší nás v neděli vzal na vycházku po zahradě nemocnice a památkou na něj je mi slovácká pěsnička: „Keď sem išel kol vašich vrat, zavoňal mi karafiát“, kterou nás naučil. Byl úplně lidský. Když za mnou přijeli rodiče na návštěvu, ukázalo se, že sloužil pod tátou, který byl v Liberci okresním velitelem SNB do roku 1949, a tak nás nechal spolu mluvit, jak dlouho jsme chtěli. Táta mi nabídl cigaretu – byl silný kuřák – k mámině nelibosti. Otec ji přesvědčoval, že nejsem žádný kuřák, když ani cigaretu neumím správně držet. Nevím, jestli jsem se ji naučil správně držet, ale tahat jsem ji uměl, což mi pak ještě 25 let dělalo starost.

Brzy po příjezdu do nemocnice mě operovali, i když jsem potom čekal měsíc na odvoz zpátky do Bohosudova. Po operaci mě na světnici budila sestra políčky, na což jsem reagoval opakováním černých myšlenek z cesty sanitkou: nechte mě umřít – což toto je život? - a zahlédl jsem ve dveřích našeho velitele se sestrou, jak se pobaveně smáli.

Asi po měsíčním pobytu přivezli do nemocnice další pacienty, taky našeho Víta Huska, a mne vzali zpět do Bohosudova. Byl jsem Pánu vděčný i za vyřešení problému se slepým střevem i za ten rekreační pobyt v nemocnici, i když jsme ji zvenku ani neviděli, ale změna těší.

Bernard Říský

(příště dokončení)