Život a divy sv. Pacifika - 12
Matějka, Pacifik OFMCap.
V tomto závěrečném pokračování pohledů do života sv. Pacifika se zastavím u jeho blažené smrti a cesty ke slávě.
V posledních třech letech svého života (1719-21) se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že mu bylo zakázáno sloužit mši svatou a nemohl také docházet ani do chóru k modlitbě ani do refektáře k jídlu. Pouze s obrovským úsilím a velmi pomalu sestupovával o hůlčičce do kostela, aby přijal svaté přijímání a setrval několik hodin v modlitbě. „Když přistupoval, aby přijal sv. přijímání, měl v sobě takovou touhu po eucharistickém Ježíši, že z jeho slepých očí vycházelo podivuhodné světlo, které naplňovalo úžasem všechny, kdo to viděli.“1
V těchto posledních létech se o něj staral br. Vittorio, který mu nosil jídlo a ošetřoval mu rány, protože si to již nemohl dělat sám. Když se někdo náhodně zeptal br. Pacifika: „Jak se daří…?“, odpovídal pohotově: „Jen běž, běž, nic to není…“. Někdy se ovšem stalo, že mu br. Vittorio pro nával práce zapomněl přinést jídlo, vyměnit mu prádlo a ošetřit mu rány. Přesto, když se u br. Pacifika zastavil kvardián a ptal se jej, zdali je o něj dobře postaráno, odpovídal vždy se stejnou neoblomností: „Ano, daří se mi lépe, než si zasloužím!“2
Ve chvílích, kdy se mu trochu ulevilo, snažil se udělat pár krůčků po chodbě a s veselou tváří si zpíval náboženské písně. Občas nahlas zvolal: „Nebe, ráj; můj Bůh, mé všechno!“ Tak strávil poslední tři roky svého života ve stálém mučednictví a současně ve stálém vnitřním pokoji.3
Dne 11. července 1721 byl v klášterním kostele přítomen sanseverinský biskup Mons. Organi, který zde slavil obřad přenesení těla sv. Calogera. Když neviděl Pacifika, požádal, zda by jej mohl navštívit. Bratři však nechtěli připustit, aby se biskup musel obtěžovat do schodů, a proto vzkázali br. Pacifikovi, aby sestoupil do chóru. Mezi oběma bylo hluboké duchovní přátelství a tatáž touha po svatosti. Když Pacifik doklopýtal v doprovodu svého ošetřovatele, snažil se téměř vyhaslým pohledem najít biskupa a políbil mu oděv. Když však chtěl pokleknout a požádat o požehnání, bylo mu v tom rázně zabráněno. Naopak sám biskup se sklonil, aby políbil ruku, ta však bleskurychle unikla polibku a pokorně se stáhla do bezpečí. Pak se rozeběhla nenucená konverzace, v níž se jeden doporučoval do modliteb druhého. A když už se biskup chystal odejít, br. Pacifik po hluboké úkloně na něj ještě zavolal: „Monsignore! Nebe, ráj, i já tam už brzy přijdu.“ Byla to prorocká slova, protože ještě téhož večera Mons. Organi onemocněl, a po jedenácti dnech zemřel oplakáván kněžími i prostými věřícími.4
Také br. Pacifikovi se však přiblížila vytoužená hodina, ve které se měl spojit s Kristem. Dne 16. září došlo k podivuhodné události. Všechny rány na jeho těle se najednou uzavřely. Nebylo to však proto, aby byla světci poskytnuta úleva, ale proto, aby definitivně ulehl na lože, kde byl zachvácen prudkou horečkou. Kvardián ihned dal zavolat lékaře z města, ten však již jen konstatoval, že dny Pacifikova života jsou sečteny. Když to br. Pacifik uslyšel, celý se zaradoval, že již brzy přijde smrt. Jeho největším utrpením totiž bylo, že již nemůže sestoupit do kostela a svýma slepýma očima hledět na svátostného Krista. Kdo ho však mohl uhlídat. Když jednu chvíli zůstal sám, namáhavě se proplížil chodbou, sestoupil po schodech a u paty oltáře se pohroužil do modlitby. Bratři ho tam však uviděli, a tak byl nucen se vrátit na lůžko. Tam ve svém ubohém lůžku začal sám pro sebe kázat. Ne ovšem již tak jako v silných dnech svého mládí, ale potichu, formou vzdechů a invokací. „Stále dobrořečil a děkoval Pánu za všechno, co dal vytrpět, takže tím byli velmi poučeni a dojati všichni řeholníci, kteří byli kolem lože.5
Pak přišlo k udělení svátosti nemocných. Kolem jeho lůžka klečeli a byli plni dojetí i ti, kteří k němu kolikrát byli dosti nezdvořilí. Snad až teď si mnozí uvědomili, že tu umírá světec. Po přijetí svátosti ještě slezl z lůžka a poklekl, aby se pomodlil třikrát Zdrávas Maria, a pak namáhavě dodal: „Tyto ať jsou, Pane, jako náhrada za moje hříchy“. Bylo to jeho poslední slyšitelná slova, neboť následujícího dne 24. září již nemohl polykat ani mluvit. Jeho vyschlé rty už neměly sílu polknout ani kapku vody, ačkoli se o to snažil. Teprve, když mu ošetřovatel navrhl, aby přijal malé občerstvení z lásky k Marii, jejíž svátek se toho dne slavil, poslechl a radostně polkl nápoj, kterým ošetřovatel připravil. Ve tři hodiny ráno, když zazněl zvon na věži hradu, jeho dech se začal stávat nepravidelným a stále namáhavějším. Ošetřovatel proto ihned poplašným zvonkem vzbudil všechny bratry a začali se modlit modlitby za umírající. Zatímco kvardián předříkával modlitby o přechodu duše k Pánu, Pacifik měl ruce zkřížené na prsou a oči obrácené k nebi. Při závěrečných slovech modlitby: „Odejdi, duše křesťanská…“, sklonil hlavu a skonal. Tak odešel poslední z rodu Divini. Bylo krátce po třetí hodině ranní, dne 24. září 1721.6
Po smrti byly tělesné pozůstatky světce ošetřeny a umístěny do kostela, kde časně ráno zvon svolal věřící k rozloučení. Popravdě řečeno toho však nebylo třeba, protože již před rozedněním stál před kostelem shluk lidí, kteří čekali, až se otevře, aby se mohli dotknout světcova těla. Byli zde přítomni lidé z řad šlechty, kanovníci i prostí věřící. Všem bylo společné, že se pokoušeli uloupit nějakou drobnou relikvii: kousek provazu nebo hábitu nebo růžence. Růženec zmizel úplně, z provazu zůstaly cáry, a hábit zmizel až po kolena. Bylo tedy nutné vyměnit hábit, provaz a růženec. Nekonečné procesí lidí putovalo kolem světce až do pozdního večera, aby mu políbili ruky nebo nohy. Tělo proto mohlo být pohřbeno až pozdě večer. I tehdy si však uchovalo ohebnost a hmatatelnost. Bratři pak dlouho diskutovali, zda ho v rozporu s řádovou tradicí nepohřbít v dřevěné rakvi pod presbytářem s ohledem na pověst jeho svatosti. Kvardián se však obával, že by vznikl nedovolený kult ze strany věřících, a proto tento úmysl zakázal. Po odlití dvou sádrových odlitků obličeje byl br. Pacifik tajně pohřben mezi ostatní řeholníky do jedné ze společných hrobek. Ačkoli lidé nevěděli, kam bylo tělo uloženo, rychle to poznali, protože z hrobky v první kapli napravo vycházela podivuhodná vůně.
Ihned po smrti se začaly objevovat první zprávy o zázracích na přímluvu světce. Jistá paní Constantina Giroldi vypověděla před kvardiánem, že při doteku nohou zemřelého před jeho pohřbem jí ihned zmizely nádory a vředy, které měla na rukou.
Již o čtyři roky později byli bratři nuceni udělat to, co nechtěli udělat ihned po smrti. Přicházeli lidé ze stále větší dálky, aby prosili o milosti nebo za ně děkovali. Konvent se plnil děkovnými medailonky a bustami všeho druhu. Malá Marie Domenica D´Antonio byla uzdravena z hluchoty od narození. Chromí, němí, zmrzačení, slepí, ženy s ženskými chorobami, ti všichni se zde uzdravovali a bylo těžké je přimět k mlčení. Biskup tedy musel přikročit k ohledání těla a jeho umístění do rakve. To se stalo 15. listopadu 1725 za přítomnosti některých lékařů a generálního vikáře diecéze. Když do hrobu spustili žebřík, aby mohli tělo vyseparovat z hromady jiných, poranili ho žebříkem a začala se řinout krev. Tělo bylo nejdříve umístěno do zapečetěné rakve. Zdrojem zázraků se však staly postupně všechny předměty s ním spojené, jako jeho hůl, sandál a zvláště cingulum, jehož vůně uzdravovala nemocné. Nezbylo tedy než zahájit kanonizační proces, který se 13. srpna 1786 skončil blahořečením poté, co bylo uznáno zázračné uzdravení Serafíny Del Bergamo z Cingoli, které náhle zmizel rakovinný nádor prsu. A 26. 5. 1839 to pokračovalo svatořečením poté, co byla po trojím požehnání relikvií světce náhle uzdravena z těžkého pneumotoraxu po probodání mečem umírající Maria Santa Marchetti z Apira.7 Na místě hrobu bylo vybudováno sanktuarium. Sv. Pacifik se také stal spolupatronem diecéze San Severino. Zázraky po jeho smrti jsou tak četné, že by vydaly na samostatnou knihu. Snad tedy i v naší vlasti se stane mocným přímluvcem.8 1 Srov. G. Concetti; Un Santo per noi. Vita e miracoli di San Pacifico, ed. Shalom, Camerata Picena 2003, s. 28.
2 Srov. tamtéž.3 Srov. tamtéž, s. 29.4 Srov. tamtéž, s. 30.5 Srov. tamtéž, s. 30-32.6 Srov. tamtéž, s. 32-33. 7 Srov. tamtéž, s. 34-41. 8 Pro úplnost uvádím některé důležité prameny zde necitované: S. Melchiori, Vita di s. Pacifico da S. Severino, Roma 1839 (rist. S. Severino Marche 1896); B. da Gaiole, Vita di s. Pacifico da S. Severino, Prato 1889 (rist. Nereto 1939); Comm. Martyr. Rom., s. 416, č. 11; A. Ghinato, in Enc. Catt., IX, sl. 506; O. Marcaccini, Le croci di un Santo, S. Pacifico Divini, S. Severino Marche 1953; Vies des Saints, IX, s. 504-505; G. Fussenegger, in LTkK, VII2, sl. 1334.
Pacifik Matějka OFMCap.