Peruffo, Ambrogio OFM

 Za „výstřední“ ji označoval svět, neboť byla dobrá, zbožná, skromná dívka. Rosina Giovannetti zůstala čistá, prosáknutá vůní kvetoucího mládí, i ve vábivých chvílích uměleckého divadelního světa.

 Violoncellistka a terciářka

Narodila se v Římě 16. října 1896; velmi brzy projevila zřejmou náklonnost k hudbě. Studovala hru na klavír a violoncello. Diplom dostala 1. července 1918 na akademii sv. Cecilie.

 Hned vstoupila do divadla. Hrála úspěšně v Comunale di Terni; v římských divadlech Morgana, Národním, Costanzi, Augustově, a naposled byla členkou orchestru rozhlasové stanice E. I. A. R. v Římě.

 Plavovlasá, velmi živá, jiskřivá, žertující mladice, se zářícíma očima prozrazujícíma inteligenci, vyzařovala určité kouzlo, které přitahovalo a podmaňovalo. S bohatou a barvitou fantazií, s vřelým srdcem překypujícím city, měla před sebou skvělou uměleckou kariéru a slibnou budoucnost.

 Roku 1921 v 25 letech vstoupila do terciářské obce na Aracoeli. Od té doby se u Rosiny zaznamenává hluboká změna a její mladost dostává novou tvář, která ji nutí zamýšlet se nad proměnlivostí srdce. Jako kdysi měla zálibu v eleganci, v nádheře šatů, v tónu a pohybu, tak nyní miluje skromnost, zdrženlivost a odkládá cetky, náhrdelníky a šaty nápadného střihu a křiklavých barev. Jako listy zkoseného květu opadávají z jejího srdce všechny sny a touhy po štěstí.

 Dvorný svět divadla pozoruje změnu. V divadle Costanzi, když orchestr o přestávkách odpočívá a kolegové žertují, smějí se a upírají zraky na herce a diváky, zůstává Rosina na svém místě, oči sklopeny, čte nebo se modlí růženec.

 „Výstřední!“ šeptají kolegové. „Výstřední! Je z tebe třeba dostat ven takové mnišské skrupule!... Rosino!... Jsme v divadle... a tady se žádá dvornost, živost... Jsi mladá, krásná, rozumná... Rosino, co ten růženec v divadle!... Opravdu přeháníš!“

 A Rosina proti všem světélkujícím lichotkám staví své pevné, nevyvratitelné předsevzetí. Když přijímala františkánský provaz, přislíbila do rukou kněze, že bude dobrá, zbožná, milosrdná. A opravdu začala nový život, utvářený vášnivou zbožností a plodným apoštolátem.

 Mezi maličkými

Byla dobročinnou dámou, ošetřovatelkou, ctitelkou Božského Srdce, mariánkou, katechetkou maličkých, členkou Katolické akce, Apoštolského díla a Kongregace sv. Cecilie. To je široké pole podnětů a apoštolátu, kde Rosina se stupňující se vášní věnovala všechny své mladé síly, celé srdce kypící životem, které cítilo potřebu rozšířit se a milovat. Ale nejvíc milovala malé, kučeravé a štěbetavé děti.

 „Věřte mi,“ říkal jeden kněz, „děti se v blízkosti Rosiny mění na dobré, pozorné a vzorné andělíčky, vždy ochotné spojit ručičky k modlitbě se zbožností a vážností nepřiměřenou jejich útlému věku. To je dílo dobré Rosiny.“

 Za svého krátkého letního pobytu v Anzio chodila často navštěvovat maličké chovance v ústavu Marino. S nimi prožila nejkrásnější hodiny svého pobytu.

 Jednou v oddělení odloučených ji hluboce dojal prudký vzlykavý pláč ubohého znetvořeného dítěte, které se chtělo odtud dostat ven. Rosina se přiblížila k postýlce malého trpitele a sladkým, mateřsky lichotivým hlasem mu vypravovala o malém Ježíškovi. „Vidíš, když on přišel na svět, byl menší než ty,... tolik trpěl,... myslel na tebe a trpěl pro tebe!“ Děcko se na tato slova, která zavlažovala něhou a láskou, jakoby čarovným proutkem rozjasnilo.

 Na rozloučení s dobrou návštěvnicí rozevřel maličký svoje svítící očka: „Slečno, modli se za mne!“ A Rosina, dotknutá prosbou malého neposedy, běžela do kostela, kde se dlouho modlila. K přítelkyni, která ji provázela, řekla: „Tolik mi bylo toho maličkého líto, že jsem se za něj musela dlouho modlit. Neprosila jsem však o to, co si přál, ale aby Pán splnil svou božskou vůli.“

 „Anděl řádu“

Tak ji nazývali chudí a churaví z Testaccio, kterým prokazovala dobrodiní s františkánským duchem a štědrostí. Zářil v ní jasný, kvetoucí plamen serafínské charity, která v ulehčení utrpení a bídy druhých nachází své nevynucované a přirozené vyústění.

 V ustavičném spojení s utrpením nadělovala všem ze svého veselého, nevyčerpatelného života. Ve styku s nemocnými dušemi se její duše, bohatá a toužící žít, zachvívala a stávala se světlou a průzračnou. Jako dobroditelka v Testaccio se stejnou radostí a svátečností, s níž vcházela hrát do osvětleného divadla, vystupovala a sestupovala po schodech do chatrčí, tmavých místností prostých domků chudých a nemocných lidí, aby jim přinesla slovo lásky a odevzdanosti a dar křesťanské dobrosrdečnosti.

 Jedna její společnice napsala: „Zdržely jsme se dlouho u jedné stařenky. Naše předsedkyně nám přikázala, že až přijdeme, nesmíme se ničeho dotýkat, protože ta žena má svrab. Kromě toho měla tak protivnou povahu, že po jedné z prvních návštěv mi Rosina řekla, když jsme vyšly ven: »Tady se opravdu dá konat dobro jen z lásky k Ježíši Kristu!« Ale právě to bylo pohnutkou, že jí věnovala víc náklonnosti, hýčkala ji, přinášela dárky, projevovala jí mimořádnou laskavost a pozornost, až si odpornou stařenu, chladnou a tvrdou, natolik získala, že se s námi dávala do řeči, přidružovala se k nám, podávala nám ruku, zatímco já jsem se nejednou zdráhala nastavit svoji...“

 V posledním roce života často navštěvovala mladíka nemocného na tuberkulózu. „Na lůžku ležel mladík, bledý, hubený, s dlouhým, nepěstovaným vousem. Zdál se být živým obrazem bolesti. Při pohledu na Rosinu se usmál, víc očima než slovy jí děkoval, že ho přišla navštívit. Jako kdyby znovu nalezla svoji nejlepší přítelkyni, Rosina k němu přistoupila a líbala ho. Bezděčně jsem ustoupila, a když jsme vyšly ven, řekla jsem jí takřka vyčítavě: »Rosino, tys ho líbala... vždyť je to muž! A nemocný, souchotinář!«  Zastavila se a zahleděla se na mne. Potom mi odpověděla: »Silvie, koho jsi viděla na té posteli? Muže!... Ach, tak? Je-li tomu tak, pak už k němu nechoď na návštěvy!... Já jsem na tom lůžku neviděla člověka, viděla jsem Ježíše, a Ježíši jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla!«“

 Duše opravdu františkánská, pravá následovnice Serafického otce, jenž miloval a líbal malomocného, neboť v něm viděl bolestnou tvář Ježíšovu.

 V Ježíšově vlasti

Roku 1927 putovala do Svaté země, kde její srdce získalo nové záchvěvy, nové duševní zdraví.

 Na lodi hned začala plout životem zbožnosti. Vedoucí poutě se vyslovil: „V čem se nám všem Rosina jevila jako mimořádná, byla její zbožnost: jak cítila, jak mluvila, jak žila!“ Na parníku byla přítomná ráno klečíc na mši sv. a přistupovala k sv. přijímání. Vždy ochotně řídila improvizovaný pěvecký sbor. Večer samotná pod nebem plným třepotajících se hvězd, schoulená v koutku, modlila se na kolenou, odbavovala hodinky návštěvy Nejsv. svátosti a zdržovala se venku, aby nerušila přítelkyně v kabině.

 V Jeruzalémě její srdce, plné vzrušení, překypuje. Posvátná místa a svatyně v ní vyvolávají slzy, pláč útěchy a výkřiky lásky. Při návštěvě sv. Hrobu se vrhá na zem, aby líbala a slzami smáčela ten posvátný kámen. V Getsemane se stáhne ze společnosti a sama se skryje k modlitbě v zahradě. Na Galikante (Mk 14,72), který vládne nad údolím Josafat, ptá se jí jedna z přítelkyň: „Rosino, nebojíš se myšlenky na poslední soud?“ Rosina klidně a s úsměvem rozjasněnou tváří odpoví: „Ne! Bůh je Soudce, ale také Spasitel!“

 Pouť do Svaté země zažehla v Rosinině duši nový plamen vyšší a teplejší duchovnosti. Jejím vzpružujícím předsevzetím bylo, aby rozmnožila božskou lásku ve svém srdci. Po jiném netoužila.

 Takové bylo předsevzetí a sliby, které ji znovu a znovu podněcovaly i na posledních duchovních cvičeních 1928.

 V objetí kříže

Nyní všechno viděla a posuzovala pod Božím světlem. Na lůžku utrpení se projevilo její srdce, zhmotněné vírou, láskou, trpělivostí a radostnou odevzdaností do Boží vůle. Přepadla ji nemoc, její tělo vypadalo jako jediná rána. Dlouhé čtyři měsíce mučednictví ji očistily. Dvakrát za den ji lékařsky ošetřovali; strhávali z ní cáry živé, zahnívající kůže...

 „Rosino, velmi trpíš?“ Odpověděla: „Ježíšovi strhali roucho z ran s takovou nenávistí; mně to děláte s takovou velikou láskou...“

 „Všechno za dušičky, Rosino, že?“ – „Ach tak, ale modlete se, nechte maličké, aby se modlili, protože jim jsem věrná až do nejposlednějšího...“

 Modlí se a trpí s nezměněným duchem za obrácení hříšníků, za duše proklínající život a lásku! Kříž, jenž visí na stěně, ji posiluje v tomto stravujícím mučednictví.

 Její poslední povzdech a píseň:

 „Ach, drahý kříži, tak krásný a tak vzácný,

 vroucně tě miluji, vždyť na tobě skonal můj Pán;

 ty mě přiveď k němu, aby tebou mne vykoupil!“

 30. ledna 1929 ještě jeden pozdrav kříži, ještě jeden povzdech, poslední modlitba sebeobětování jako dobrovolný celopal lásky: a pozdravila svítání svého vzkříšení v Božím světle.

 Ambrogio Peruffo OFM

 Terziari d\'oggi

ze slovenského překladu Terciári dneška (Prešov 1946)

přeložil Radim Jáchym OFM