Friedl, Jiljí OFMCap.

Rozjímání - meditace

 

 

Rozjímání je taková modlitba, kdy uvažujeme o něčem, co nás zaujalo třeba z Písma svatého či z výroků světce, nebo o nějaké události ze života. Namáháme rozum, abychom v takové meditaci došli k jistému závěru, namáháme také vůli, abychom se na danou věc soustředili. Důležité při rozjímání je to, že toto všechno děláme před Bohem, vědomi si Boží přítomnosti, často i tak, že se na Boha přímo obracíme a s ním to všechno konfrontujeme. Rozjímání vyžaduje soustředění toho, kdo se modlí a který zde vyvíjí značnou duchovní námahu. I když zde působí Boží milost, leží důraz na aktivitě člověka, na jeho přemýšlení, jeho rozhodování.

 

 

Mnozí lidé se leknou a myslí si, že se k tak náročné modlitbě nikdy nedostanou. Ve skutečnosti s ní máme všichni nějakou zkušenost. Příkladem je pobožnost křížové cesty. Vždyť každé ze čtrnácti zastavení je jakýmsi malým rozjímáním. Díváme se např. na obrázek prvního zastavení „Pán Ježíš odsouzen na smrt“. Kdo neumí rozjímat, musí se spokojit s modlitbou k tomuto zastavení třeba z Kancionálu. Mnozí však takovou modlitbu nepotřebují. Samotné je napadá modlitba, když se na obrázek dívají. Vidí Pána Ježíše jak stojí před Pilátem, který si umývá ruce a v pozadí je vidět rozvášněný dav. Člověk si vzpomene, co o tom ví z evangelia, a pak se v něm objeví meditativní modlitba, která může vypadat třeba takto: „Milý Ježíši, stojíš zde před Pilátem, který tě odsoudil na smrt. Nic zlého jsi neudělal, a přece tak strašný rozsudek. Jak hrozné jsou hlasy lidu volající po tvé smrti, ukřižuj, ukřižuj. Ani jediný hlas, který by se tě zastal. Raději nechají propustit zločinného Barabáše, tak touží po tvé smrti.“

 

 

Nyní mohu i já vstoupit do děje, a to třeba takto: „Pane Ježíši, a co já? Jak bych se zachoval, kdybych byl blízko tebe? Přidal bych se k  těm lidem a také volal k Pilátovi, aby tě odsoudil na smrt, nebo bych mlčel? Nejsprávnější by bylo, kdybych našel odvahu a zastal se tě, kdybych zavolal: Piláte, Ježíš je nevinný. Ale měl bych k tomu dost statečnosti? Asi bych se bál. Jsem nedokonalý jako ti lidé, kteří tě vydali na smrt. Podobám se Pilátovi, který z obavy, aby neztratil císařovu přízeň, raději vynesl nespravedlivý rozsudek.“

 

 

Mohu však v meditaci pokračovat ještě dál a rozmlouvat s Pánem třeba takto: „Nevinný Ježíši, jak je to smutné, že tě Pilát, farizeové, velekněží a lid odsoudili na smrt. Jak je to znepokojující, když cítím, že bych neměl dosti síly se tě zastat, že bych tam kdesi stál opatrně, aby si mě nikdo nevšiml, že s tebou cítím, že bych se podobal tvým učedníkům, kteří ze strachu utekli. A přitom, Ježíši, tak toužím, abych se tě dokázal zastat, abych se dovedl k tobě připojit. Touhu mám, ale odvaha mně chybí. Pane, pomáhej mně, abych dokázal žít a jednat spravedlivě.“

 

 

Dále se může v rozjímání uplatnit i moje vůle, jakási rozhodnost, s níž medituji dál: „Ježíši, děkuji ti za touhu po spravedlnosti, kterou jsi ve mně roznítil. Vím, že je třeba odhodlání. Chci jednat lépe než dosud. Budu se více modlit, abych měl sílu hlásit se k tobě i v prostředí, kde to nebude snadné, kde mohu sklidit i posměch nebo opovržení či šikanu.“

 

 

Vidíme, že se moje rozjímání začíná dotýkat mého života, má pomoci něco změnit k lepšímu.

 

 

I když se zpravidla u každého zastavení nezdržíme tak dlouho, přece i méně větami můžeme meditovat podle jednotlivých zastavení.

 

 

Také při modlitbě růžence lze rozjímat a krátce se ocitnout na místě děje, podchytit nějakou povzbudivou myšlenku a na ni se soustředit, zatím co recitujeme deset Zdrávasů, které tvoří jakési pozadí pro naše rozjímání nad jednotlivými tajemstvími. Tak při tajemství „Ježíš vstal z mrtvých“ si představuji ženy s vonnými mastmi, jak přicházejí ke hrobu a starají se, kdo jim odvalí kámen, pak vidí hrob otevřený a anděla v něm. Mohu uvažovat nad slovy anděla „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Mohu uvažovat nad mravním vzkříšením každého pokřtěného a pokání činícího člověka, a je ještě celá řada myšlenek a přirovnání, o kterých zde můžeme rozjímat. Můžeme rozjímat nad věcmi, které nás obklopují, nad květinou, hvězdou, člověkem, rybou, mravencem i nad kamenem.

 

 

Nad kamenem můžeme rozjímat třeba takto: „Všemohoucí Bože, který jsi stvořil tento kámen, který se zdá být tak obyčejný a zbytečný. Vím, že celý svět drží kámen, skála. Také můj život má být postaven na skále a ne na drolivém písku. Dej, ať se i o mně může říci jako o Petrovi, ty jsi skála, ať jsem pevný ve víře. Naopak mi zase dej, aby mé srdce nebylo jako kámen. Vezmi mně srdce kamenné a dej mi srdce z masa. Ty jsi kolikrát napomínal farizeje, že mají tvrdé srdce, pomáhej nám, aby naše srdce nebyla z kamene. Jako jsi odhodil kámen od svého hrobu, tak odstraň kamení a tíži hříchů z naší  duše. Kéž nám padne kámen ze srdce. To dokážeš ty, Pane, proměň naše srdce podle srdce svého.

 

 

Ten, komu se zalíbí rozjímavá modlitba, nemá úplně zanechat jiné způsoby modlitby, totiž jednoduchá zvolání, jimiž Pána prosíme či mu děkujeme a jej chválíme. Máme se i dále modlit modlitby již napsané, a tedy námi převzaté, protože budou chvíle, kdy se nám rozjímání nebude dařit, kdy budeme unaveni, rozum nebude chtít čile uvažovat, a pak budeme rádi, když k Pánu zavoláme pomocí nějaké známé modlitby, kterou umíme. Když se však modlíme soukromě nějaké naučené modlitby a tu se u něčeho zastavíme, zaujme nás něco a začínáme o tom meditovat, pak vůbec nevadí, že jsme opustili ústní modlitbu, protože tato modlitba vnitřní je lepší.

 

 

Rozjímání předpokládá jakousi přípravu, že si předem určíme, o čem budeme meditovat, abychom nad tím nedumali už v  době rozjímání. V kněžském semináři jsme večer před spaním ještě zašli do kaple, kde nám otec spirituál dával „punkta“, tj. body. Prostě nám připravil nějaké téma, látku k rozjímání. Třeba rozebral odstaveček ze Skutků apoštolských, nebo nějakou pravdu víry, či postřeh toho dne, který by mohl přinést rozjímáním užitek.

 

 

Máme mít tedy připraveno, o čem budeme rozjímat ještě dříve, než rozjímání začínáme. Když však nás pak srdce táhne k něčemu jinému, než jsme si připravili, můžeme k tomu přejít, vždy hledáme to, co více oživí naši modlitbu, co nás více zaujme, co nám více prospěje.

 

 

Při meditaci je velmi dobré, abychom si dokázali představit to, o čem budeme přemítat. Jde o to vidět duchovním zrakem, mít obrazotvornost. Sv. František Saleský pěkně píše: „Pomocí této obraznosti uzavřeme svého ducha v tajemství, o němž chceme rozjímat, aby netěkal sem a tam, zrovna tak jako zavíráme ptáka do klece nebo také jako se krahujec přivazuje řemínky, aby zůstal na ruce.“

Pro zjednodušení se používá při rozjímání pomůcka: vidím - toužím - chci. Nejprve si pomocí obrazotvornosti vytvořím před duchovním zrakem jakýsi obraz toho, o čem chci rozjímat, třeba obraz kříže s ukřižovaným Spasitelem. V tomto případě se mohu také dívat na kříž, který visí na stěně či v kapli atd. Následuje toužím, kdy se z úvahy o Kristově zvolání „Bože, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ vyloupne touha, abych i já dokázal odpouštět. Máme však přejít ještě k třetímu bodu, a to je chci, kdy z pouhé touhy přejdu k opravdovému předsevzetí, že skutečně chci odpouštět. Toto předsevzetí nemá zůstat jen všeobecné, ale mám si je co nejvíce zkonkretizovat. Jinak na ně zapomenu a nic se nezmění.

Užitkem meditace je i to, že ono předsevzetí si uchovám v paměti a snažím se je po celý den uskutečňovat. Sv. František Saleský uvádí příklad: „Jestliže jsem se například rozhodl, že získám mírností ducha ty, kdo mě urážejí, budu se snažit se s nimi toho dne setkat, abych je přívětivě pozdravil, a nebudu-li se moci s nimi potkat, budu aspoň o nich mluvit dobře a budu se modlit za ně k Bohu.“

 

 

Existuje vyšší stupeň modlitby než je meditace, a to je kontemplace - nazírání. Tato modlitba je víc Božím darem než lidskou námahou. Rozjímání je podobné křesání ohně, je to námaha a málo tepla. Kontemplace je ohřívání u již hořícího ohně, žádná námaha a hřejivé teplo. Přesto nelze rozjímání přeskočit a hned být v nazírání. Jen některým dal Bůh tu milost, jako např. sv. Terezii z Lisieux. Normální cesta však je postupovat popořádku kupředu od jednodušších forem, kde ještě člověk musí hodně přemýšlet a ovládat se, až jej pak Pán sám k sobě pozvedne.

 

 

Kdo koná trpělivě a poctivě každý den rozjímání, ten přece jen přijde až na hranici, za níž je již nazírání. Tak nás Pán odměňuje za naši námahu a lásku k němu. V nazírání se sice modlitba naplňuje, je to nebe na zemi, ale Bůh chce nejdříve naši vlastní námahu. Je to jako při výstupu na horu. Nejprve námaha při lezení do svahů, při němž mnozí odpadají, a pak teprve krása na vrcholu, kdy jsme odměněni nádhernými výhledy. 

V zajímavém středověkém spisku Scala paradisi - Stupně k ráji, který napsal kartuzián Guigo II., se hovoří o čtyřech stupních modlitby: četba, rozjímání, modlitba, nazírání. Tyto čtyři body jsou srovnávány s evangelijním výrokem „kdo hledá, nalezne a kdo klepe, tomu se otevře. Hledání, to je četba Písma, jíž se nám dostává duchovní potravy. Nalézání znamená rozjímat, neboť touto modlitbou nalézáme smysl duchovních věcí a toužíme po nich. Zároveň si však uvědomujeme, že sami na to nemáme, abychom je získali. Proto se objevuje třetí stupeň, a tím je modlitba, kdy o to prosíme, to je ono „tlučte“. A konečně je zde kontemplace - nazírání, kdy se těšíme z duchovních dober a to je ono „otevře se vám“. I tyto stupně naznačují jakýsi vztah modliteb k sobě a také, že je třeba projít všemi těmito stupni.

 

 

Někdy se při modlitbě pociťují jakési afekty tj. prožitky; např. lásky, pokoje, vděčnosti, radosti, lítosti, odevzdanosti. Tím se stává modlitba oblažující, příjemnou a žádoucí. Člověk cítí spokojenost a má pocit, že se dobře modlí. Přesto si musíme dávat pozor, abychom to po Pánu Bohu příliš nevyžadovali. Přijmout to jako pomoc a povzbuzení můžeme, ale mohlo by se také stát, že by nás to vedlo k egoismu. Proto i když tyto blažené pocity můžeme nějakou dobu mít, nesmíme se lekat a trápit, když přijde doba, kdy se to všechno vytratí. Bůh zkouší naši věrnost, a tak se objeví to, čemu říkáme vyprahlost, nic nás nenapadá, dostavuje se nuda a prázdno. Sv. Jana Františka de Chantal se modlila: „Je to tak okouzlující, nudit se u milovaného.“ Bůh chce, abychom ho milovali ve své slabosti, jinak je zde i nebezpečí pýchy. Člověk si moc zakládá na tom, jak se umí modlit, jak pokročil v duchovním životě, a nenapadá ho, že právě tím prozrazuje, jak je teprve na samém začátku. Je třeba zůstat vždy pokorní, jinak se nedostaneme dál: „Bůh dává milost pokorným“. Proto je třeba se ve vyprahlosti modlit dál a říci třeba to, co uvádí Hans Buob v knize Růst v modlitbě - Cesta obrácení: „Pane, když chceš být dnes ode mne milován takto, tak tě dnes ve své vyprahlosti tak miluji a klaním se tvé svaté vůli.“ Tentýž autor píše, že ze zkušenosti mnohých lidí můžeme vědět, že ve vyprahlosti oslavujeme Boha ještě víc než v afektivní modlitbě. Láska roste ve vyprahlosti. Proto se nemáme vzdávat, když necítíme nějaké blažené pocity.

 

 

Když však takové pocity přijdou samy, berme je jako obdarování a povzbuzení. Snažme se však nebýt na nich závislí a nikdy si nemysleme, že když takové pocity máme, je to důkaz našeho úspěchu v duchovním životě. Když pak Pán nám tuto útěchu odejme, zase z toho nevyvozujme, že jsme v duchovním životě upadli, ale trpělivě se modleme jak umíme, snažme se soustředit a meditovat o tom, co jsme si připravili a co nás zaujalo.Vyvarujme se přecitlivělosti, kdy jeden den jsme plni nadšení a radosti a druhý den padáme do sklíčenosti a malomyslnosti. „Důvěru kdo v Pána mají, jsou jako hora Sion, která nikdy nekolísá, trvá navěky“, „v tichosti a doufání buď vaše síla.“

Na závěr snad rada sv. Františka Saleského: „Po ukončení této vnitřní modlitby musíš také dávat pozor, abys neotřásla svým srdcem, neboť bys rozlila balzám, jejž jsi přijala skrze modlitbu. Chci tím říci, že je třeba, abys podle možnosti zachovala nějakou dobu mlčení a abys docela pozvolna převedla své srdce od modlitby k činnosti, uchovávajíc jak můžeš nejdéle cit a náklonnosti, jež jsi vzbudila. Kdyby nějaký člověk dostal v krásné porcelánové nádobě vzácnou tekutinu, aby ji odnesl domů, kráčel by pomalu, nedívaje se vůbec kolem sebe, nýbrž hledě před sebe z obavy, že narazí na nějaký kámen nebo udělá chybný krok, hned zase na nádobu, aby viděl, zdali ji nenahýbá. Ty si musíš počínat stejně, když končíš meditaci, nerozptyluj ihned svou pozornost, aby balzámu svaté modlitby bylo rozlito co možná nejméně.

 

 

Jiljí Friedl OFMCap.