Slotwiński, Tadeusz OFM

 18.  Greccio - zrození nového člověka

 Mění-li Boží Narození naše chápání Boha, pak ještě více mění náš pohled na to, co je „být člověkem“. Dnes mnoho současníků s pýchou vynáší „lidstvo“ nad Boha. S jakými pochmurnými definicemi lidstva se setkáváme v literárních či filosofických dílech vzniklých v průběhu staletí! Pro Homéra není mezi bytostmi, které dýchají a chodí po zemi, bytosti více hodné soucitu než je člověk. Pro Seneku je člověk něčím odpuzujícím a ubohým, leda že by se mu podařilo povznést se nad lidství. Plinius Starší ujišťuje, že mezi zvířaty stvořenými přírodou jen člověk pláče, jen člověk je ctižádostivý, jen on je pyšný, jen on je přepjatý a jen on touží, aby žil dlouho a měl hrob, do něhož bude pochován. Matouš Aleman, jeden z klasiků španělské literatury, tvrdí, že i ten nejlepší člověk je sotva hrstkou prachu. Naproti tomu jiný španělský spisovatel, Angel Ganivet, píše s ironií, že člověk, lhostejno jak cenný, stojí za méně než vzduch, který před sebou tlačí.

 Boží Narození dokazuje, že tyto definice jsou buď falešné, anebo neúplné. Protože Bůh stvořil člověka k svému obrazu a podobě, znamená to, že být člověkem je nejdůležitější z toho, čím lze být. Člověk je schopný přijmout do sebe Boha. Boží narození volá, že já, člověk, mohu do sebe přijmout samého Boha, a tímto způsobem „rozšířit“ své srdce na nekonečno. A v tom spočívá pravdivý a jediný důvod naší hrdosti: v Betlémě došlo jakoby k „zbožštění“ člověka. Neboť takto  opravdu „všichni jsme se narodili v Betlémě“, to, co je v nás nejlepší, narodilo se v Betlémě. Počínaje oním dnem Bůh nejen že je s námi, on je v nás, je nám podobný ve všem kromě hříchu.

 Co však jsme udělali s Božím Narozením? Svátky Božího Narození se přetvořily v řadu nepracovních dnů, v zábavu a „obžerství“. Avšak tyto svátky znamenaly vždy opravdovou závrať, neboť se stáváme Božími dětmi!

 Bazilika Narození Páně v Betlémě má jen jednu vstupní bránu, která je tak nízká, že volně tam mohou vstoupit malé děti, dospělí pak s podmínkou, že se silně skloní. Byla takto vybudována, aby Turci nemohli vjíždět do svatyně na koních. Objasnění obsahující hlubokou duchovní pravdu však říká, že tato brána má poutníkům připomínat, že k vstoupení do hlubokého významu Božího Narození musejí se ponížit a stát se malými. K Bohu lze přijít jen dvojím způsobem: jako dítě, nebo hluboce skloněn. Ne napřímit se, ale nízko se sklonit. Nevytahovat se, ale zmenšovat.

 Protože Bůh se mohl přiblížit k lidem jedině tak, že se stal malým, mohou se snad lidé přiblížit k Bohu jinou cestou? Radost prý má jen jedny vstupní dveře, neboť kdo do ní vstoupí, šťastně zabloudil. Tak je to s Božími věcmi: mají jen jeden vstup, malostí a ponížením se. Proto Boží Narození je především tajemstvím dětství. Proto je tak svaté. Proto lze o něm mluvit jen hlasem dítěte, kterým jsme kdysi byli. Všichni jsme však příliš vyrostli. Kde se jen ztratilo to dítě, kterým jsme byli? Vyrostli jsme, přibrali jsme, obrostli jsme tukem, získali jsme tituly a ceny, vystoupili jsme na stupně důstojnosti, objednali jsme si úctyhodné vizitky, naučili jsme se užívat šekové knížky, banky nám vydaly kreditní karty, jsme muži, vážené paní, jsme dospělí, dětství zůstalo daleko za námi.

 Povšimli jste si, jak děti čekají na svatého Mikuláše a na Boží Narození? Obtížně snášejí čekání, jejich oči i dušičky planou, ta naděje však není utrpením, jejich oči září, nejsou skleněné. Vědí, že se setkají s něčím nesporně krásným. Jenom nevědí, jakého druhu ta krása bude. Jejich naděje je plná radosti, neboť mají jistotu. Vědí, že je má někdo rád. Nevědí jen, jakým způsobem jim rodiny projeví letos svou lásku. To proto je třeba slunce - napsal Goldwitzer - aby roztavilo zledovatělé srdce dospělého.

 Člověk nedokáže čekat. A kromě toho nečeká na to, na co má. Právě proto jsme nepoznali Boha, když přišel. Očekávali jsme, že uvidíme v jeho rukou moc, uviděli jsme však chudobu. Očekávali jsme zničení nepřátel, ale přišlo veliké milosrdenství. Očekávali jsme tajemná zjevení a zázraky, avšak narodilo se Dítě. Stalo se to proto, že Bůh chtěl být milovaný. Velmi dobře však věděl, že my lidé nedokážeme milovat nic, nejsme schopni rukama obejmout. Před Pánem zástupů bychom pocítili strach. Vůči Bohu filosofů bychom cítili obdiv. Zamilovat si ho bychom však mohli jen tehdy, kdyby se objevil jako dítě. Proto Boží Narození přináší závrať hlavy!

 Vždyť dětství je nesmrtelné! Dítě, kterým jsme byli, lze znecitlivět, ne však zabít. A toto dítě dále v nás žije, sice zabarikádované tituly a kreditními kartami, rozpačité z našich zkušeností, avšak žije. Dostojevskij řekl, že „člověk, jenž si uchovává mnoho vzpomínek z dětství, bude navždy spasen“. Právě tak můžeme být spaseni, jen když Boží Narození dokáže v nás vzkřísit dítě, kterým jsme byli.

 Právě proto o letošním Božím Narození, když se svět chvěje hladem, terorismem, nezaměstnaností a strachem před novými válkami, na této naší zemi, kde už jsme téměř zapomněli, jak chutná naděje, Boží Narození a maličký Ježíš přicházejí, aby nás probudili ze strachu a bázně, aby nás naučili dívat se na život zářícíma očima, jakýma jsme kdysi po celá léta očekávali tyto nádherné svátky. Jak by to bylo krásné, kdyby se celý svět změnil ve velkou školu, abychom všichni zasedli ve starých lavicích, aby Bůh Otec byl naším učitelem, který píše na tabuli časování slovesa „milovat“!

 Když se nemůžeme stát malými před Bohem, jehož nevidíme, staňme se malými před bratrem, kterého vidíme. „Napodobujte Boha“ (Ef 5,1), povzbuzuje nás sv. Pavel. Napodobovat to, co Bůh udělal o Božím Narození, znamená zavrhnout myšlenky na to, že si budeme sami určovat, co je spravedlivé, na utrpěné křivdy, vypudit ze srdce všechny nároky vůči bližním. Znamená to také nepřipouštět si nepřátelské myšlenky vůči nikomu, ani vůči blízkým ani proti vzdáleným, ani k malým ani k velkým, a ani vůči žádnému stvoření na světě. Nepodaří-li se nám to v průběhu celého roku, snažme se uskutečnit to aspoň v tomto čase Božího Narození. Dokážeme-li to, přesvědčíme se, že svátky budou krásnější. I našeho srdce se zmocní pokoj, který ohlašoval anděl „lidem, v nichž má Bůh zalíbení“.

 Uslyšíme slova koledy: „Ty náš milý Spasiteli, opustil jsi krásné nebe a vybral sis stáj.“ Jestliže Bůh Ježíš „opustil krásné nebe“, nemáme i my sestoupit z našich malých podstavců pýchy a ovládání, zříci se křečovitého lpění na svých názorech, abychom mohli žít jako smíření bratři? Je třeba sestoupit z koní, abychom vstoupili do betlémské jeskyně!

 Nemůžeme-li se poklonit Dítěti Ježíši v jeskyni, jak to udělali pastýři a mudrci, pak se skloňme aspoň před současnými „dětmi Ježíš“. Vždyť on řekl: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto nejmenších, pro mne jste udělali“ (Mt 25, 40).

 Proroctví, které liturgie vztahuje na Ježíšovo narození, říká: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo... Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost... Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán“ (Iz 9,1-2.5). Když tato slova čteme v dnešní souvislosti, nabývají zcela zvláštního významu. Obsahují příslib, ukazují cestu, jak vyjít z temnoty, v níž se nacházíme. Je však třeba znovu objevit, kdo je toto Dítě a co nám přineslo. Je třeba vrátit Božímu Narození jeho smysl. Neboť Boží Narození bez Dítěte Ježíše můžeme přirovnat k rámu bez obrazu, svátku bez oslavence, ke mši bez proměnění. Boží Narození vždy bylo příležitostí dostat ze všech, velkých i malých, to nejlepší, co je spontánní a dobré v srdci, schopnost těšit se a obdivovat, a to i v době války, v čase mnohem pochmurnějším než dnes.

 Chtěl bych nám všem něco navrhnout: Adoptujme o letošním Božím Narození jedno dítě: NADĚJI! Vezměme ji k sobě domů. Jaké neobvyklé věci se dějí tam, kam ona vchází! Naděje začíná všechno od počátku. V tom je specialista. Tisíce zklamání a lží pro ni nic neznamenají.

 Ježíš řekl: „Kdo přijme jedno z těchto dětí v mém jménu, mne přijímá.“ Nepochybně se to vztahuje na toho, kdo adoptuje či stará se o dítě z „dětského domova“. Vztahuje se to však i na křesťanské rodiče, kteří se milují ve víře a naději, otevírají se novému životu. Tím dítětem, které se narodí, bude Ježíš mezi nimi: „mne přijímá“. Kéž si mnoho manželů - kterých se v první chvíli na zprávu o těhotenství zmocnila panika - opakuje Izaiášova slova: „Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost, neboť dítě se nám narodilo, syn je nám dán!“

 Stojí za to položit si otázku: Čím je pro mne Boží Narození? Nejpohodlnější by bylo říci: „Boží Narození jsou nejkrásnější dny v roce.“ Dalo by se také říci, že „Boží Narození jsou dny prožívané v kruhu nejbližších“. Není jediné Boží Narození, je jich mnoho, a každé je neopakovatelné. Každé Boží Narození je novým přijetím Ježíše k nám. Pro mne jako kněze má Boží Narození své místo každý den převážně ráno, v mých rukou, přesněji ve chvíli proměňování chleba a vína.

 A ještě jedna otázka: Co tím chci říci, když druhému přeju „radostné svátky?“ Přeju štěstí, zdraví, pokoj, blahobyt, peníze, pokoj ducha, křesťanskou hloubku. Pokaždé, když to říkám, přeju něco jiného: ubohému přeju, aby pocítil trochu bezpečí; mladému klukovi trochu statečnosti; duchovním osobám přeju sílu a apoštolskou odvahu; všem potom především pokoj.

 Prožil jsem nějakých více než padesát Božích Narození na tomto světě, ale stále ještě nevím plně, čím ono je. Jsem si však naprosto jistý, že jestliže letos pochopím trochu lépe Boží Narození a svým přátelům a známým budu přát „radostné svátky“ s lepším uvědoměním, pak proto, že svatý František a Greccio, nový františkánský Betlém, připomněly mi moje dětství, stromeček, malý dřevěný venkovský kostelík, kde jsem si před léty prohlížel Děťátko. A římské děti v kostele Aracoeli ve vánoční době budou od ambonu přednášet verše, přání, prosby a kázání k Dítěti, které přineslo naději a radost světu.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Greccio - nowe Betlejem

  Glos sw. Franciszka 12/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM