Odvaha k žebrání

Mlčoch, Lubomír OFS

Františkáni byli odedávna počítáni k tzv. žebravým řádům, a to přesto, že dovolávání se Božího a lidského milosrdenství náš Otec sv. František podmiňoval vlastním přičiněním, snahou pracovat a nevyhýbat se ani těm společensky nejnižším povoláním. Už v osvícenství a později v myšlence lidských práv bylo žebrání odsouzeno jako člověka nedůstojné. Marxismus v tom jen dovedl tento civilizační trend ke krajnosti: teorie vykořisťování měla odůvodnit a ospravedlnit třídní právo a třídní nárok vykořisťovaných na to, vztáhnout ruku na majetky vykořisťovatelů násilím: jaképak ponižující doprošování se milosrdenství! Bůh byl mrtev, a se smrtí milosrdenství Božího mělo zmizet i milosrdenství člověka... Ale nemylme se, jde o hlubší vyústění evropských dějin kdysi křesťanských, v němž si člověk činí „právo“ na to či ono, a hledá – místo Boha - náhražku ve Státu, který by mu měl ono právo garantovat, anebo v bohu Mamonu, který by měl samu existenciální situaci nouze a potřeby dovolávání se pomoci od bližních vyloučit ze života společnosti. Stačí sledovat dnešní diskuse o krizi sociálního státu například v sousedním Německu, a zarazí nás, že i křesťanská sdružení, odbory a politici - stále se ještě hlásící ke křesťanství -  šermují těmito nároky a nechtějí se ničeho „doprošovat“ - ačkoliv je už zjevné, že i tato bohatá společnost si žije dlouhodobě „nad poměry“. Když si člověk dlouho žije v blahobytu, je v pokušení na Boha zapomínat.

Přitom sám Pán řekl, že chudé budeme mít vždycky mezi sebou – a to i tehdy, když žijí na vzdálených kontinentech a když děláme, že je nevidíme.

 Aby mi bylo dobře rozuměno: nechci vůbec glorifikovat svobodu „spát pod mostem“. Nemožnost nalézt práci i při dlouhodobé a usilovné snaze a ochotě pracovat je jistě společenským zlem. Podobně fenomén „bezdomovectví“, s nímž se zejména ve velkých městech setkáváme teprve v letech znovu nabyté politické svobody, vnímáme jako zlo, jako sociální jev odporující našemu smyslu pro lidskou důstojnost. Sporné je však už to, že nezaměstnaný je oprávněn odmítnout práci, která neodpovídá jeho kvalifikaci či představě o výši odměny - a má pak zákonné právo na podporu v nezaměstnanosti. Práce pro moderního člověka nemusí být dost dobrá – a tak volí státem placenou zahálku. Ani vězeň ve výkonu trestu nemusí pracovat - když nechce. Vžité nároky na to, na co máme „nárok“, souvisejí stále ještě také se zkušeností života v reálném socialismu, kde právo na  práci se rovnalo povinnosti pracovat, a kde současně situaci na „trhu práce“ vystihoval anekdotický inzerát: nehledám práci, ale zaměstnání... „Sociální jistoty“ jsme však měli, a jak komunisté i s jistou hrdostí zdůrazňovali – nikdo už nemusel žebrat! Stát nás otcovsky chránil před nouzí a zbavoval ponižující potřeby ucházet se o milosrdenství. Z tohoto pravidla byly v průběhu let s tu větší, tu menší intenzitou vylučováni příslušníci „třídně nepřátelských“ rodin: ty trpěly často skutečnou nouzí, ale žebrat jim nebylo dovoleno! Pro větší část společnosti však platilo: za toto osvobození od bídy si nás ideologie zavazovala občanským a politickým nevolnictvím: něco za něco! Jednou z takových občanských povinností bylo také „jít k volbám“- ačkoli se o žádné volby nejednalo, nebylo koho a z čeho volit. Volby a povinné manifestace byly jakousi úlitbou bůžku Státu ovládaného monolitickou politickou mocí: stud a ponižující pocit ukradených občanských práv byl zde cenou za to, že žebrat se nemuselo.      

    Je třeba si přiznat, že žebrání nám nejde, žebrat neumíme, žebrat se stydíme. A to i my bratři a sestry rodiny svatého Františka. Nemáme už tu Františkovu pokoru, příliš si na sobě zakládáme. A také zapomínáme, že dožadování se otevřené ruky našeho bližního, o jehož pomoc se ucházíme, je pro něho také příležitostí ke skutku milosrdné lásky. A tu příležitost můžeme být našemu bližnímu dlužni!  Almužnu však potřebuje nejen žebrák, ale i dárce... Tam, kde roste počet žebráků, a nedostává se srdcí otevřených soucitu a milosrdenství, tam si společnost zakládá na neštěstí znovu vynořivšího se ducha vzpoury: kamenná srdce plodí revoluce, primitivní a bezohledné podoby kapitalismu oživují „teorie“ ospravedlňující vyvlastnění vyvlastňovatelů.

    Počátek našeho kalendářního roku je u nás už po několik let spojen s počínající tradicí „Tříkrálových sbírek“. Jde o jednu z nejpozoruhodnějších podob znovu nabytých svobod po listopadu 1989: vedle svobod občanských, politických a podnikatelských také „svoboda žebrání“ – samozřejmě - jako všechny svobody v dnešním světě - svoboda regulovaná, upravená zákony a vyhláškami. „Regulované žebrání“ ve prospěch Charity, Diakonie, „Naděje“ a bezpočtu dalších „neziskových organizací“ k léčení závažných chorob člověka i společnosti, se začíná vžívat. Tam, kde máme žebrat ve prospěch jiných lidí, našich bližních v nouzi, tam se žebrání učíme snáze: sotva už si umíme představit situaci naší vlastní existenční nouze, kdy bychom měli žebrat sami pro sebe, pro své děti, a kdy bychom byli v ohrožení smrtí hladem. V této situaci bylo v evropském civilizačním okruhu mnoho lidí po celá tisíciletí, v této situaci krajní nouze a žebroty, při níž na stud není ani čas ani pomyšlení, protože jde doslova o život, je stále mnoho milionů lidí v Africe, Asii, v Latinské Americe...

    V uplynulých týdnech jsem udělal osobní zkušenost s žebráním na ulici. Odvahu jsem sbíral nikoli pro žebrotu z bídy. Pokoušel jsem se žebrat o přízeň voličů. Měl jsem žebrat o hlasy pro sebe! – ne pro někoho jiného. Ucházel jsem se o milosrdenství u občanů, které už k volbám nikdo nenutí – jsou svobodni odmítnout mne jako všechny ostatní. Tuto svobodu si zjevně cení a využívají ji – příliš často k odmítnutí všech „žebrajících“ o jejich přízeň. Svoboda politické volby je i svobodou nevolit nikoho. Pocity zklamání ze stran, státu a politiků, k nimž se občan upnul včera - jako k modle náhražkového náboženství, frustrace těch, kdož nedbali na starozákonní moudrost a „běda - spolehli se na člověka“- se obrací proti žebrákům o politické hlasy dnes, a srdce voličů se uzavírají: Nikomu už nevěřím! Zklamání z náhradních bůžků, které si člověk se ztracenou vírou postavil na piedestal svého snažení, se u části našich bližních mění na nostalgii po plných hrncích egyptských... Nechte si vaše politické svobody, nestojíme o ně, chceme sociální jistotu, nechceme se vracet k žebrání...              

    Jaká je cesta z tohoto začarovaného kruhu, do něhož naše společnost po patnácti letech vnější svobody zabředla? Když se pokoušíte oslovit své bližní s těžce sbíranou odvahou „žebrat“ o hlasy, nezbývá vám než přijmout všechna selhání dosavadní politiky a parlamentní demokracie: všechny ty skandály mohou padnout na vaši hlavu, přidáváte se ke „všem těm lumpům“, ba dokonce můžete být horší než oni, protože - „už víte, jací jsou to lumpi, a přece mezi ně chcete!“ Naučíte se odhadovat, u koho máte šanci – když už ne uspět - alespoň být vyslechnuti. Zvyknete se na pohledy plné pohrdání: až tak jsi klesl, že žebráš na ulici?   

Rozpoznáte snadno ty, z jejichž obličeje je přímo vidět, že oni už vědí koho volit, a proto je marné každé slovo. Přitom ty předměty jejich víry jsou často tak sporné – a tak diametrálně protichůdné! Ale případné zpochybnění v „uhlířské víře“ je nebezpečné: její ztráta může znamenat zviklání posledních jistot a pád do cynismu úplné nevíry - a možná právě proto se tak brání slovu a myšlení. Pálí mne v duši zvláště jeden výrok, za nímž  je cítit hloubku zoufalství: „Dnes už je každý sám!“ Jaké strašné zklamání je v tom obsaženo a odkud vůbec začít s obnovováním prohospodařené důvěry?

    Ale jsou i pozitiva se zkušeností „žebrání o hlasy“. Setkáte se s dobrovolníky, kteří jsou ochotni přidat se k vašemu žebrání, věnují vám desítky hodin svého času, a nesou tíhu časného rána či času, kdy se připozdívá - někde u koše na odpadky při vstupu do metra. Bratry a sestry s odvahou žebrat - ne pro sebe, ale pro druhé. Zjistíte, že k tomu původně tak cizímu místu pracně překonávaného studu z žebrání získáte nakonec jakýsi velice blízký vztah, a neúspěch vašeho žebrání na tom nic neumenšuje. A tady snad leží stébélko, jehož se tonoucí v beznaději občanské společnosti může chytnout: když jsme slabí, právě tehdy jsme silní!  

   Existuje jeden předmět žebroty – ten nejvznešenější. Je to žebrání o duše našich bližních: těch blízkých, i těch vzdálených. O duše žebráme u Boha - jen On nám je může dát. Takto pochopená politika by mohla mít šanci stát se předpolím pro novou evangelizaci, příležitostí k oživení a růstu Božího království v naší zemi.

Lubomír Mlčoch OFS