Polczyk, Waldemar OFM

„K boji s Angličany potřebuješ hodně síly!“

  Zvuk zvonku ji energicky vytrhl ze snu. Třebaže už víc než týden pobývala v klášteře Chudých paní u sv. Damiána, přece si stále nemohla zvyknout na klášterní rytmus. Ležela na nepříliš pohodlném slamníku a dívala se na strop, protože věděla, že spánek přijde teprve za chvíli. Stále nemohla uvěřit, že je tady, ve městě sv. Františka a sv. Kláry. Všechno to bylo tak nepravděpodobné; což však zázraky nejsou právě takové? Jejich dům ve Francii nalezl jistý bratr, který byl poslán hlásat Radostnou zvěst, a odbočil do její rodné vesnice, aby odevzdal odpověď na list, který poslala své sestřenici a blízké přítelkyni Chantal, jež se proti vůli rodičů vydala do Assisi, aby přijala hábit sv. Kláry. Nyní, když už tři roky byla mimo domov, pozvala ji k sobě. „Stačí, když se dostaneš do Assisi - psala Chantal, nyní sestra Františka - ubytování máš zajištěné v našem klášteře.“ Uprosila rodiče, aby jí dovolili cestovat do Assisi. Otec rychle souhlasil, aspoň teď přede žněmi ubudou jedna ústa u stolu. Matka dlouho plakala, nakonec však ustoupila její vytrvalosti.

 Neodvážila se cestovat sama, zvlášť v rodné Francii. Angličané si podrobili téměř celou zemi, a proto bylo na cestách všude možno narazit na tlupy roztahujících se žoldnéřů.

 V Assisi jí čas plynul při pomáhání v kuchyni a prádelně a v dlouhých rozhovorech se setrou Františkou, která jí vykládala o sv. Františkovi a sv. Kláře. To bylo pro ni něco docela nového. Pamatovala si nedělní kázání jinak sympatického faráře z rodné vsi Domrémy v pohraničí mezi Lotrinskem a Alsaskem. Nabádal ženy k poslušnosti vůči mužům a nikdy neopomenul připomenout ovoce Evy, ať mluvil na jakékoli téma. Dokázala už přijmout to, že v církvi se má mlčet. Nebouřila se ani proti tomu, co ji čekalo: provdat se a točit se mezi plotnou a kolébkou. Chápala, že je třeba konat pokání za hřích první ženy. Avšak to, co se dozvídala od Chantal (stále na ni nedokázala myslet jako na sestru Františku), uvádělo ji do zneklidňujícího úžasu. Ten neklid, který pociťovala, však byl radostný, jak by ji zval k objevování nového světa. To, co vykládala Chantal, se jí v hlavě nedokázalo srovnat.

 Po snídani vyšla z kláštera Chudých paní při kostele sv. Damiána a vydala se vzhůru do baziliky sv. Františka. Nějací pestře odění mladíci, určitě synci bohatých kupců, kteří se dosud vášnivě bavili o přednostech a chybách páru vraných čistokrevných arabských ořů, najednou ztratili zájem o jemné řemení jezdeckých koní a se zřejmým údivem se začali otáčet po ztepilé dívce, která šla kolem nich. Pohvizdování projevující neklamný obdiv pro její osobu na ni zřejmě neudělaly žádný zvláštní dojem. Jeden z mladíků, smělejší než ostatní, jí zastoupil cestu, dvorně se uklonil a zeptal se, kam bella signorina kráčí. Dokázala už zvládnout základy italštiny, a tak upřímně odpověděla, že jde do kostela. Něco v jejím pohledu zadrželo mladého šviháka před dalšími návrhy, jaké měl určitě na mysli.

 Konečně stála přede dveřmi baziliky. Když vstoupila, minula několik bratří, kteří upřímně odpověděli na její nesmělé Pace e bene! pronesené se zřetelnou francouzskou výslovností. Už dříve si povšimla u synů sv. Františka, i v rodné Francii, že se nijak nebojí žen, ani neprojevují vůči nim nechuť. S nemalým údivem si uvědomila, že Menší bratři jednají se ženami docela normálně a obyčejně. Tento „objev“ byl pro ni něco jako blesk z modrého nebe. Není tedy ničím horším, „nádobou hříchu“, „nečistou bytostí“ a „satanovým nástrojem“? Sestoupila úzkými schody do krypty s hrobem sv. Františka. Tam se modlilo několik bratří, když však postřehli její touhu pomodlit se, upřímným pokynem jí ukázali volné místo. Uchvácená vládnoucím ovzduším odpověděla mechanicky francouzsky merci. Poklekla před hrobem Přítele matky Kláry. Stále se nemohla vzpamatovat z překvapení, že muž mohl chtít spolupracovat se ženou. „Opravdu jsi prosil Kláru o pomoc?“ zeptala se v duchu s velkým údivem.

 Připomněla si, jak jí Chantal vyprávěla historii o velké Františkově přítelkyni, bohaté římské šlechtičně paní Jakubě. Sestřenka jí říkala, že František ji nazýval „bratr Jakuba“ a dovolil jí jako jediné ženě vstupovat do klauzury. Když byl František blízko odchodu z tohoto světa, poprosil Jakubu, aby mu upekla mandlové cukroví.

 „Nepohrdal jsi tedy přátelstvím ženy, Františku,“ konstatovala. Náhle cítila, že něco se v ní láme, že nechce ani nemůže zadržet slzy, které se domáhají práva stékat po tvářích, že se chce tady, u hrobu sv. Františka, před ním docela obyčejně vyžalovat, vyplakat, vykřičet svou vzpouru proti zakoušenému pokořování, hubování za každý projev nezávislého myšlení, soudu končícího jako věštba každou diskusi v rodinném domě: „tom rozhodne tvůj muž.“ Už dávno si slibovala, že se nikdy nesmíří s oním nahlas nikdy nevysloveným, avšak hluboce zakořeněným přesvědčením, že žena je přece jen v podstatě někdo nižší. Byla přesvědčena, ba přímo si jistá, že František ji chápe, a dokonce - na chvíli se zalekla vlastních myšlenek, které, kdyby je vyslovila nahlas, docela určitě by ji kvalifikovaly na čarodějnici - že ji podporuje a sám je přesvědčený, že ženy stejně jako muži jsou zodpovědné za církev a za svou pozemskou vlast.

 Vstala, rukama osušila slzy, které jí neposlušně smáčely tváře. Myšlenkami se vrátila do Francie okupované Angličany. Tolik by chtěla vyhnat útočníky z Champagne, Burgundska a celé země. Udivené tváře kolemjdoucích, překvapené jejím přísným výrazem a rtům stisknutým do úzké linie, ji rozesmály. „Zřejmě si zvykli dívat se jen na pokorné ženské tvářičky“ - pomyslila si pobaveně.

 Zvony ohlašující nešpory ji vytrhly z chvilkové blaženosti. „Chantal se bude hněvat,“ pomyslela si. Věděla však, že její sestřenka se na ni nedokázala zlobit. Aby uklidnila svědomí, rozběhla se do domu Chudých paní u sv. Damiána. Chantal, nebo spíše sestra Františka, si s úlevou oddechla, když ji uviděla. „Měla jsem o tebe obavy, Jano,“ řekla a snažila se - žel neúspěšně - aby její slova zazněla přísně. Slovům odporovaly oči plné lásky, kterými se dívala na svou sestřenku. „Jdi večeřet. Máš-li bojovat s Angličany, jak mi o tom často říkáš, potřebuješ hodně síly!“

Waldemar Polczyk OFM

 Joanna D\'Arc

 Glos sw. Franciszka 10/2004

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM