Friedl, Jiljí OFMCap.

Nazírání - kontemplace

 

 

(navazuje na formační text Rozjímání - meditace z Poutníka 12/2004)

 

 

„Tak jako se Ježíš vpravdě klaněl Otci, tak ať i oni učiní modlitbu a kontemplaci

 

 

duší své existence i činnosti“ (Řehole SFŘ, čl. 8).

 

 

 

 

Všechny druhy modlitby, o nichž jsme zatím hovořili, předpokládají naše slova, nějaké naše mluvení, něco Pánu Bohu říkáme. Můžeme se však modlit také mlčením. I v životě lidí se něco vyjadřuje mlčením. Provinilec často raději mlčí, když je kárán, protože neví, co by k tomu dodal, hájit se mu může připadat zbytečné, když je vina patrná. Podobně může člověk mlčet před Bohem beze slov jen s pocitem viny, s lítostí. Slova jsou zbytečná. Mladí zamilovaní lidé někdy cítí, že není třeba si stále jenom něco říkat, jsou spolu a mlčí a přitom cítí, že je jim dobře, že se mají rádi. Otec Bernard Bartoň vícekrát vzpomínal na to, co viděl ve vězení, kde sloužil odsouzeným. Jeden odsouzený na smrt měl ještě povolenou návštěvu manželky před popravou. A tak tam spolu byli tito manželé, nic neříkali, jen v mlčení vyjadřovali vzájemnou lásku. Podobně i ten, kdo miluje Boha, může raději mlčet před Pánem, jako by slova narušovala to, co se nedá vyslovit. Tak zde nezáleží na množství myšlenek, ale na lásce. Patří sem ten známý příklad, často uváděný, o jednom prostém muži z farnosti sv. Jana Vianneye, který se často modlil v kostele, a když se ho ostatní tázali, co stále Pánu Bohu říká, odpověděl: „Dívám se na Pána a Pán se dívá na mě.“

 

 

V takovém tichu můžeme také naslouchat. Kdybychom stále jen mluvili, o něčem meditovali, přemýšleli, pak bychom prostě nepustili Pána ke slovu, byl by to monolog a ne láskyplný dialog. Vidíme jak Pán Ježíš chválí Marii z Betanie, která si k němu sedla a naslouchala tomu co říkal. „Marie si vyvolila nejlepší úděl a ten jí nebude vzat.“ Tedy je třeba ono Samuelovo: „Pane, mluv, tvůj služebník naslouchá.“

 

 

Kdo delší dobu medituje a rozjímá, dostává se jednoho dne do situace, kdy už není třeba příliš toho říkat. Snad se to může dít pozvolně. Stále méně slov a více mlčení před Pánem. Tak naše dosavadní aktivita, kdy jsme se namáhali vytvářet věty a promýšlet pravdy víry, se zmenšuje a člověk spíše přijímá to, co mu dává Pán. Ten přebírá aktivity, ten k nám mluví a obdarovává nás svými dary.

 

 

Sv.Terezie z Avily vysvětluje rozdíl mezi rozjímáním a nazíráním pomocí podobenství. Rozjímavá modlitba je jako zalévání zahrady ze studny. Zahradník se musí namáhat, čerpat vodu, nosit ji po zahradě, zalévat záhony. Pak se zase vrátit ke studni a znovu čerpat, a tak se námaha ještě zvětšuje. Nazíravá modlitba je přirovnána k prameni uprostřed zahrady, z něhož stále tryská voda a zalévá všechno bez lidské námahy. Při rozjímání zkoumáme jednotlivosti, uvažujeme a přemýšlíme. Nyní v nazírání taková naše vlastní snaha skončila. Hans Buob uvádí příklad nazírání ze života sv. Ignáce z Loyoly, který se po roce života v tichu Manresy odebral dolů do údolí a díval se na řeku. V tom okamžiku mu byl dán vnitřní pohled do tajemství Nejsvětější Trojice. Dosvědčuje, že toto tajemství už nikdy ve svém životě neprožil tak hluboce. Byl to celistvý pohled. Celý jeho život tím byl oduševněn. To bylo nazírání. Jen několik minut, ale v této krátké době bylo Ignácovi dáno víc, než by byl mohl dosáhnout za mnoho let rozjímavé modlitby. Byla to čistá milost.

 

 

Intervaly nazírání jsou zpočátku sekundové, minutové prožitky. Nemusí se pak zase dlouho dostavit. Pak se vraťme k  rozjímání a ústní modlitbě

 

 

Zajímavé je, jak rozděluje modlitby P. Tomáš Špidlík. Píše, že jsou vlastně tři takové hlavní druhy. Je to modlitba ústní, to je recitace převzatých a naučených modliteb. Dále je to modlitba mentální neboli vnitřní. Při ní se setkáváme s Bohem ne ústy, ale myšlením, je to pozdvižení mysli k Bohu. Třetí druh modlitby je modlitba mystická, a tou je pozdvižení srdce k Bohu, tam hraje hlavní roli láska.

 

 

O kontemplativní modlitbě, o postupném přechodu z meditace ke kontemplaci a o různých úskalích, která se pak tomu, kdo se dostal až k modlitbě kontemplativní, objevují, je možno se poučit ze zajímavé knihy od Wilfrida Stinissena - Cesta vnitřní modlitby.

 

 

Co dělám, když medituji, je celkem srozumitelné, je to aktivní úsilí, které vyvíjím, když přemýšlím, představuji si, rozhoduji se pro něco, rozjímám před Bohem a s Bohem. Co však mám dělat při kontemplaci, nazírání? Obsahem takové modlitby má být, když použijeme slov sv. Jana z Kříže „láskyplná pozornost“. V knize Temná noc píše: „úplně stačí v klidu a v tichu zaměřit svou pozornost a lásku na Boha.“ A v knize Plameny lásky žhavé říká: „Duše nechť nečiní nic jiného, než pouze upírá svou láskyplnou pozornost k Bohu bez jakýchkoli jiných úkonů. Duše musí být pasivní, nevynakládat osobní námahu. Musí v tomto zaměření a v této láskyplné pozornosti setrvávat prostě a přirozeně tak jako ten, kdo v láskyplné pozornosti udržuje oči otevřené.“ Jak taková láskyplná pozornost vypadá, lze pochopit i z obyčejného života. Matka, která bdí nad svým nemocným dítětem, o tom nemluví, ani na to celou dobu nemyslí, ponejvíce se na své dítě jen dívá a miluje je. Někdo se dokáže bez jakýchkoli myšlenek dívat dlouhou dobu na půvabnou krajinu a načerpávat do sebe její krásu.

 

 

Člověk je takový, že je mu blízká aktivní činnost, plánování, práce, na něco myslet, o něco se starat. Láskyplná pozornost je však pravým opakem takové aktivity. Všechno je nutné odložit, už tu není žádná vlastní činnost, žádná kombinace myšlenek, žádné vzbuzování citů, pouze mlčení, otevřenost pro Boží obdarování, pasivní čekání. Nedivme se, že se objevují značné potíže, a to především roztržitost. Roztržitost ovšem bývá i při rozjímání, ale tam je snadnější se jí zbavit. Při rozjímání totiž tvoříme, přemýšlíme, pomocí obraznosti si vybavujeme nějakou událost, obraz, děj, a to všechno je pro nás oporou, o kterou se můžeme opřít a ubránit se roztržitosti. Při kontemplativní modlitbě je vše obtížnější, protože zde takové opory nemáme, vždyť zde nepřemýšlíme, nevytváříme si obrazností nějaké děje, nevzbuzujeme city a zážitky, spíše je naše situace podobná poutníkovi, který jde jednotvárnou pouští, kolem jen nekonečná plocha písku, jednotvárná a šedivá. Není zde nic, na čem by mohlo oko spočinout. Co dělat proti takové roztržitosti? Jedině se s ní smířit, protože takový je člověk a musíme se tedy trpělivě modlit, tak jak to jde. Když se s tím smíříme, dosáhneme vnitřního klidu, který přispěje k větší soustředěnosti.

 

 

V boji proti roztržitosti nám může pomoci poznání, že přichází více tam, kde je nedostatečná odevzdanost. Chceme sloužit Bohu a zároveň i svému já. To se pak projeví v rozpolcenosti v modlitbě. Kontemplativní modlitba předpokládá absolutní odevzdanost, proto se někdy nazývá modlitbou odevzdanosti. Je absolutně nemožné se modlit, pokud ve svém srdci nosíme sebemenší náznak třeba pomstychtivosti.

 

 

Roztržitost se pochopitelně objevuje tam, kde se člověk nedovede dostatečně soustředit. Proto je třeba se cvičit v soustředěnosti, a to nejen když se modlíme, ale během celého dne. Jen ten, kdo si navykl soustředěně žít, je také schopen se soustředěně modlit. Soustředěně žít znamená dělat to, co právě dělám, a ne třicet věcí zároveň. Každý úkol vyžaduje speciální koncentraci.

 

 

Láskyplná pozornost, která je základem kontemplace, bývá zatěžována kromě roztržitosti také neklidnou fantazií. Zatímco se vůle oddává té nejmírumilovnější činnosti ze všech, totiž s láskou se zaměřuje na Boha, je na druhé straně naše nitro plné rušivých obrazů. Sv. Terezie z Avily radí, že máme fantazii ignorovat. Nemůžeme ji úplně vymýtit, ale můžeme ji nechat, aby si šla mimo naši nejhlubší podstatu, a svou vůlí se k ní nepřimknout. V Písmu sv. je příběh o Jakubovi, který chtěl za manželku Ráchel. Podstrčili mu však Leu, kterou nemiloval. Ley se již nemohl zbavit. Zůstala jeho manželkou, ale lásku věnoval Ráchel. Nemůžeme se zbavit fantazie, ale můžeme ji nechat jít kolem a vůlí sloužit Milovanému.

 

 

Existuje však přece jen způsob jak trochu fantazii ustálit, a to když ji uvedeme v soulad s naší vůlí pomocí nějakého velmi prostého a obecného obrazu, který má souvislost s láskyplnou pozorností. Obraz má být jen nejasný a povšechný, aby na sebe nesoustředil všechnu pozornost. Tento obraz má být stejný po celou dobu modlitby nebo i po delší období. Jak má takový obraz vypadat? Nejlépe, je-li převzat z jednoduchých přírodních látek. I Ježíš a církev volí pro svátosti a liturgii jednoduché přírodní látky: vodu, víno, oheň, světlo atd. Ježíš za těmito látkami vidí hned cosi duchovního: vodu, po které se již nežízní, chléb, který je On sám, podobně jako světlo, vinný kmen či dveře. Tak se mohu modlit a mít před očima obraz pramene tryskajícího v mém nitru, obraz moře, v němž se ztrácím, obraz slunce, v jehož paprscích se koupu, obraz ohně, který proniká do mého nitra a zahřívá mé studené srdce.

 

 

Při kontemplativní modlitbě nejde o to vzbudit city, protože probíhá na hlubší úrovni. Na samotné modlitbě to nic nemění, ať jsme v nitru uchváceni, nebo ne. Zde je přirovnání: „Jdeme-li se koupat, je důležité, aby bylo pěkné počasí. Když je mlha a šedivá obloha, když prší, mizí radost z koupání, při kterém rádi vidíme modrou oblohu a slunce. To je obraz rozjímání. Kontemplaci můžeme přirovnat k potápěči, který se ponoří pod vodní hladinu a je mu úplně jedno, jestli svítí slunce nebo prší. Jakmile se ocitne pod hladinou,nezabrání mu v práci ani liják. Potápěč se pohybuje na hlubší úrovni, kde na něj nepůsobí žádné změny počasí. Tak probíhá kontemplativní modlitba na hlubší úrovni, než jsou city.

 

 

Láska v kontemplativní modlitbě již není sobecká, zmocnit se toho, koho miluji, ale obětavá. Zde není tak důležité, zda jsem já šťasten, hlavně když je šťasten Milovaný. Naším přáním je milovaného učinit krásnějším, lepším, šťastnějším. Taková je láska Boží, Ježíš se za nás vydává, abychom mohli žít. Pravá láska je vždy připravena ztratit, aby milovaný mohl získat; sama sebe umenšuje, aby milovaný mohl růst; sama je ochotna zemřít, aby předmět lásky mohl žít. City zde nehrají žádnou roli.

 

 

Také touha v kontemplativní modlitbě je úplně jiná než touha po útěše, jak se projevuje v období meditativním. Touha po Bohu je zároveň pravou láskou, která chce povýšit Milovaného.

 

 

Jak často se stává, že dlíme na modlitbách dočista bezmocní, před sebou zeď neschopnosti a temna, se srdcem jako z kamene, a nedokážeme pronést ani jediné slovo lásky, které by nám opravdu tanulo na mysli. Zde nic nepomůže bědování, zlobení se. Je však způsob jak si s tím poradit. Obrátit se k tomu zády, cele se odevzdat Bohu, bez ohledu na to, co cítíme. Pak se může objevit hluboký mír a klid. Nalezli jsme Boha hlubším a trvalejším způsobem než přes city. Je zapotřebí někdy i více let k tomu, než si zvykneme žít na této hlubší úrovni v modlitbě.

 

 

Lucie Christine (1844-1908) francouzská mystička a matka pěti dětí, píše ve svém deníku: „Po čase setrvání v této klidné modlitbě prosté přítomnosti, modlitbě, která není ničím jiným než jistotou: Bůh je zde, já sedím u jeho nohou, a Bůh proniká mou duši - Ježíš mi v duchu ukázal nebeskou báň a beze slov ke mně takto promluvil: Vidíš, jak slunce i hvězdy stále vyzařují stejné množství světla, zůstávají věrné svým vnitřním zákonům vzdor všem událostem a změnám na zemi. Tak i tvoje duše v nebeské kontemplaci bude povýšena nad neklid a změny vnějšího života. Když jsem šla ulicí dál a myslela na Ježíšova slova, řekla jsem mu: Ale Ježíši, vždyť i nebe je někdy také velice temné!? To jsou jen mraky - zněla odpověď - které plují mezi nebem a zemí. Slunce a hvězdy jsou nad nimi stále stejné.

 

 

V kontemplativní modlitbě najdeme jistotu a klid. Čím více se modlíme, tím lepšího výsledku dosáhneme. Musíme si ovšem najít pro modlitbu čas, odsunout méně důležité věci stranou, leccos obětovat, a tak jakoby ztrácet čas. Ve skutečnosti však čas získáváme, protože se naučíme udělat víc za kratší dobu. Mnohem více vydáváme sami sebe i ve své všední práci, netápeme, nesníme, neztrácíme čas planým mluvením.

 

 

Jiljí Friedl OFMCap.