Esser, Kajetán OFM

Pokus poskytnout syntézu eucharistické nauky sv. Františka z Assisi by mohl vzbudit určité překvapení. Stalo se zvykem považovat ho více za člověka praktické zbožnosti. Je nespornou skutečností, kterou všichni připouštějí, že se František nikdy nechtěl zabývat naukou: „Sv. František,“ píše Paul Sabatier, „se nikdy nechtěl zabývat naukovými problémy; podle něho víra se nedotýká rozumové oblasti, ale oblasti mravní, totiž posvěcení srdce; a čas strávený nad dogmaty se mu jevil jako ztracený.“

Přesto se cítíme oprávnění hovořit o jeho eucharistické nauce, kterou je možné vytěžit nejen z jeho života a zbožnosti, ale které je uložená ve stále nových výrazech, které používá ve svých spisech. Ostatně žádnou jinou otázkou se nezabýval tak často a do podrobnosti jako Eucharistií. Samozřejmě je třeba předem souhlasit s tím, že nebyl teologem v scholastickém smyslu. Jako „nevědomý a nevzdělaný (List gen. kap.; Závěť) označuje sebe samého a tím se vylučuje z teologického myšlení škol své doby.

A přece v tomto ohledu dostává zvláštní výraz všeobecné tvrzení jeho životopisce: „Tak vnikal František do Božích tajemství, a tak nevědomky šel směrem k dokonalému poznání. … Jeho čistý duch pronikal do skrytých tajemství a jeho milující srdce nalézalo cesty i k tomu, co je školské učenosti nedostupné“ (2Cel 7 a 102). Nepřekvapuje, že postrádá učené formy myšlení a naopak se shoduje se způsoby vyjadřování převzatými z lidového náboženského vyjadřování jeho doby, drží se však velmi těsně patristické teologie a liturgie církve.

Naproti tomu i běžné prozkoumání jeho výroků umožňuje zjistit, že stojí ve středu onoho „teologického hnutí eucharistické nauky, které rychle vedlo k uvažování o výsledku proměnění, při kterém Boží všemohoucnost dosahuje účinku naším prostřednictvím a Kristus se nám jeví pod způsobou chleba a vína, jako o posvěcující oběti, kterou předkládáme a ve které spojeni v Kristově těle přinášíme sebe samé“ (J. A. Jungmann SJ); nebo jednodušeji, podle stručného vyjádření Fritze Hofmanna:  „V prvém tisíciletí křesťanství šlo v prvé řadě o slavení svátosti, později převážila dokonaná svátost.“ František se zřejmě nalézá v čase přechodu této přeměny; u něho je jak to starší, tak to nové, ale v celkem osobité formě.

Podle  našeho názoru  dostává Františkova eucharistická nauka zvláštní prvek: totiž obranu proti nepřístojnostem a bludům doby. Světec by nevěnoval ve svých spisech takovou pozornost našemu problému, kdyby nepociťoval zodpovědnost chránit bratry před nesprávným výkladem. Šlo mu především o učení radikálních katarů, které se rozšířilo právě ve střední Itálii, a o omyly bludařských náboženských hnutí. Františkovu nauku o Eucharistii tedy můžeme pochopit jen když zkoumáme jeho místo mezi nepřístojnostmi a bludy jeho doby, neboť je jasné, že když se měl zabývat tímto problémem zásadního významu, musel se dostat až k jádru jednotlivých otázek.

To, co jsme uvedli, nám pomůže uvést na správnou míru dost rozšířené chápání Františka jako pouhého ctitele svátosti, které zapomíná, že se k němu dostává prostřednictvím jejího správného slavení. 

 

 

 

 Slavení svátosti

 Nepřístojnosti a pomýlené výklady doby

V čase sv. Františka bylo slavení Eucharistie spojené s četnými nepřístojnostmi a bylo  smíšené s pověrčivými obyčeji. Byli kněží, kteří slavili každý den více mší ne z mimořádné zbožnosti, ale z chtivosti peněz, anebo aby se zalíbili výše postaveným osobnostem. Jiní kněží sice proměňovali při každé mši, ale přijímali jen při jedné, aby tak obešli zákaz církve. Od těchto praktik byl už jen krok k odchylce „suché mše“, při které se odříkaly mešní modlitby, chyběla však oběť, proměnění a přijímání. Kněží chtiví zisku se snižovali až k takové kličce, že spojovali při jednom kánonu různé mešní formuláře podle své libovůle nebo podle přání lidí (tzv. dvojtvárná, trojtvárná atd.),  aby dostali lidi k účasti na sv. přijímání. Z rozmanitých forem pověr, které zneužívali různé mešní předměty a dokonce i samu Svátost, můžeme usuzovat na absolutní nedostatek úcty před nejvyšší svatyní Božího domu. Také úcta k Dárci klesla tak, že křesťané upadali do známého naukového bludu, podle kterého když není přítomen kněz, má i laik právo proměňovat.

To všechno nám pomáhá pochopit, proč se věřící stále méně účastnili slavení Eucharistie a stále méně přijímali a spokojovali se s pouhou účastí. Ne náhodou IV. lateránský koncil (1215) přísně přikazoval věřícím přijímat alespoň jedenkrát za rok.  Časem se mnozí spokojili s pohledem na Hostii při proměnění a chodili tak z kostela do kostela, neboť se připisovala pověrčivá účinnost tomuto „pohledu na tělo Kristovo“, až byl považován za důležitější než přijímání.

 

 

Nauka a život sv. Františka

Také František se ocitl v prostředí těchto nepřístojností a nesprávných výkladů. Proti nim však často psal svá napomenutí, která se řadí do života církve s překvapující hloubkou. Zatím co teologové a kánonisti ještě nevymezili, zda určité zvyky jsou nebo nejsou přípustné, světec už psal svá inspirovaná povzbuzení a pokyny. I v tomto případě je pravdivý výrok životopisce: „Teologie tohoto muže se vznáší jako létající orel na křídlech prostoty a nazírání, zatím co naše věda se těžko plazí po zemi“ (2Cel 103).

 

 

Problém kněžského pověření

František výslovně vyhlašuje, že jen vysvěcený kněz může slavit Eucharistii, a to jen samou mocí proměňovat, nezávisle na jeho osobním jednání. Když jednou v Lombardsku jistý heretik proklínal kněze, „který si drží souložnici a má poskvrněné ruce z tohoto tělesného styku“, František postřehl záludnou zlobu bludaře, před farníky se vrhl  k nohám toho kněze a vyhlásil: „Nevím, zda jsou jeho ruce takové, jak tento říká; a i kdyby byly takové, vím, že nemohou pošpinit moc a účinnost božských tajemství. Naopak, protože skrz tyto ruce plynou k lidem početná Boží dobrodiní a jeho dary milosti, líbám je s úctou k tomu, co dávají a z lásky k tomu, z jehož moci to činí  (srov. 2Cel 201). S ostrostí víry odlišuje pověření kněze od jeho lidských vlastností, které se nemohou dotknout moci svěřené mu církví.

Na smrtelném lůžku dosvědčuje ještě jednou svou vděčnost za tuto milost, kterou mu dal Pán: „Potom mi dal Pán takovou věrnost kněžím, kteří žijí podle způsobu svaté římské církve, a to pro jejich svěcení, že i kdyby mě pronásledovali, budu je milovat a prokazovat jim úctu jako svým pánům. A nechci se starat o jejich hříchy,  protože oni jsou mými pány a jejich prostřednictvím poznávám Božího Syna. Na tomto světě totiž vidím svýma očima z nejvyššího Božího Syna jen jeho nejsvětější tělo a krev, které oni zpřítomňují a jen oni podávají druhým“ (Závěť; srov. Nap.26, List věř., Leg3dr 14,58). Přes všechny lidské slabosti vidí v kněžích Božího Syna, který jejich prostřednictvím se dává lidem při slavení eucharistické oběti.

V povzbuzeních bratřím se vypořádává s problémem nepřístojností vznikajících z častého slavení způsobem, který vylučuje jakoukoliv dvojznačnost: „Proto napomínám a povzbuzuji v Pánu, aby v místech, kde bratři pobývají, se sloužila jen jedna mše za den, a to tak, jak ji slaví svatá církev. Kdyby tam bylo víc kněží, ať se ostatní kněží spokojí s tím, že budou přítomni na mši jiného kněze.“ Nespokojuje se s tímto omezením, ale objasňuje důvod: „Vždyť Pán naplní ty, kteří slouží mši, svými milostmi, i ostatní, kteří jsou toho hodni. I když ho vidíme na více místech, přece zůstává nerozdělený a netrpí zmenšováním, a jediný působí na všech místech, jak se mu líbí, s Otcem, naším Pánem, s Duchem svatým Utěšitelem na věky věků. Amen“ (List gen. kap.). Chce tedy, aby společenství bratří, které naplňuje jediný Pán a představuje od nynějška to, co bude po celou věčnost, bylo spojené v jediné oběti.  Tato prostá slova vyjadřují jeho víru: v jediné slavnosti Eucharistie se minulost a budoucnost spásného díla Božího stávají nyní přítomností spásy. Slavení mše podle způsobu církve přetváří společenství bratří v obraz církve.

Jiným a ještě vážnějším napomenutím potlačuje František chtivost těch, kteří chtějí dostat co nejvíce mešních stipendií: „Prosím též v Pána všechny své bratry, kteří jsou, budou a touží stát se knězi Nejvyššího, aby kdykoliv budou chtít slavit mši, očistili se, aby s čistotou a úctou přinesli pravou oběť nejsvětějšího těla a krve našeho Pána Ježíše Krista se svatým a čistým úmyslem, ne z nějakého světského důvodu ani z obavy či lásky k nějakému člověkovi, že by se chtěli zalíbit lidem. Ale všechna vůle, pokud pomůže milost Nejvyššího, ať směřuje k němu a touží po tom, aby se tím zalíbila jen jemu, nejvyššímu Pánu, neboť jen on při tom působí tak, jak se jemu líbí. Neboť kdyby někdo jednal jinak než podle jeho slov: To čiňte na mou památku, stane se zrádcem Jidášem a proviní se  proti Pávově tělu a krvi (List gen. kap.). Chce tedy ze slavení oběti vyloučit všechnu „nečistotu“, která je náchylná k věcem hmotným, lidským. Pod působením milosti má být člověk zcela otevřený svatému slavení, má žít jen pro Boha, aby nebyl podobný zrádci Jidášovi.

 

 

 

Přesné slavení Svátosti

S velkou starostí František dbá na přesný průběh eucharistického slavení. Proto bude dobré si ujasnit, co pro Františka Eucharistie představuje. Když o ní hovoří, nazývá ji „tělo a krev Krista“, „svátost Kristova těla“, „svátost oltářní“ nebo „svátost mše (missarum sacramenta) citovaný Celanem (2Cel 185). V povzbuzení kněžím Řádu definuje František naprosto jasně: „pravá oběť přesvatého těla a krve našeho Pána Ježíše Krista“ (List gen.kap.). Plná tajemství jsou úvodní slova pozdravu: „…přeje … spásu v nových znameních nebe a země, která jsou velká a vznešená z Pána, a přece mnoho lidí, ba i řeholníků, je nepovažuje za tak významná“ (List kust.), která jsou také připomínkou slavení Eucharistie.

Pro světce slavení Eucharistie je tedy pravou obětí. Tuto skutečnost vyhlašuje s velkou naléhavostí. Kněží Řádu „ať čistí a s ryzím smýšlením a se svatým a čistým úmyslem přinášejí pravou oběť“ (List gen. kap.). Chce ctít kněze „pro jejich úřad a pro vysluhování přesvatého těla a krve našeho Pána Ježíše Krista, které obětují na oltáři, přijímají a jiným podávají (List věř.). A když „kněz obětuje na oltáři tělo a krev Pána“, všichni mají vzdávat úctu  (List kust.).

František tedy zdůrazňuje, že jen kněží mohou slavit tuto oběť. Téměř polemicky to vyslovuje velmi konkrétně především ve slovech: „svátost těla Kristova, které se zpřítomňuje v podobě chleba a vína na oltáři v rukou kněze slovy Pána … je skutečně přesvaté tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista…“(Nap.1). Překvapuje rozhodnost, s jakou vyhlašuje posvěcující hodnotu Kristova slova: „Víme, že toto tělo tu nemůže být, dokud není svátostně zpřítomněné slovem“ (List duch.). Zřejmě chce bojovat pro výkladům bludařů, když energicky poukazuje: „A jako se svatým apoštolům zjevil v pravém těle, tak také nám se ukazuje ve svatém chlebu … i když tělesnýma očima vidíme jen chléb a víno, přece pozorujeme a pevně věříme, že je to živé a pravé tělo a krev (Nap.1). To se děje přítomností zmrtvýchvstalého Krista „už ne smrtelného, ale navěky oslaveného a vítězného, na kterého touží hledět andělé (List gen. kap).

Kajetán Esser OFM

(pokračování)