Vzpomínky - 1

Kubíček, Inocenc OFM

Rodiče

Aby mé vzpomínky měly správný začátek, začnu u našeho tatínka.

Tatínek byl nemanželský syn mé babičky, jmenovala se Františka Kubíčková. Pocházel z Moravy ze Schránecké Schoře. To je vesnička u Měřína a tam jsem jezdíval na prázdniny za mou babičkou z tatínkovy strany. Babička sloužila u františkánů v Krumlově u zámeckého pana správce. Vím, že její otec se jmenoval Jan Kubíček, to byl náš praděd. Dozvěděl jsem se to, když se sháněly rodokmenové listy pro posouzení árijského původu za války. Můj otec se jmenoval jako já František (Serafický). Byl vychován ve vesnici Debríně u nějakých pěstounů, protože babička sloužila a nemohla si ho nechat u sebe. Tam byl asi až do pěti nebo šesti let, než měl začít chodit do školy - narodil se roku 1873 - ale už ve dvanácti letech šel sloužit k sedlákovi, jak bylo tenkrát zvykem. U sedláka sloužil, měl byt, střechu nad hlavou a stravu. Školu dokončenou neměl, ale naučil se alespoň psát a číst. Samozřejmě byl dost pilný a nadaný a když mu bylo čtrnáct let, tak už měl chuť jít do světa na vandr. V kronice, kterou nechal svým dětem, zapsal, že jako šestnáctiletý chlapec šel do Horních Rakous, kde někde u Lince si našel místo u jednoho sedláka, který ho přijal velmi opatrně a neměl k němu zrovna příliš velkou důvěru, ale když ho viděl, jak jde v neděli sám od sebe do kostela na mši, tak mu začal pro jeho zbožnost důvěřovat. Tam se naučil jezdit s koňmi. Později, to už byl snad dvacetiletý, se dozvěděl, že ve Vídni přijímají na poštu ke koníčkům. To by se mu líbilo. Sedlák mu nebránil, když se chtěl dostat někam výš, a vyplatil mu mzdu. Tak přišel do Vídně a ještě s jedním kolegou se přihlásil do konkurzu pro kočí, kteří rozváželi balíky s poštou. Ale on Vídeň vůbec neznal. Ke zkoušce se přihlásilo více než třináct kandidátů, ale jen dva měli být přijati, ale až se osvědčí. Přišla první jízda, a to bylo pro něj velice prekérní, protože neměl představu, kam vlastně všude bude muset jet. V kronice píše velmi roztomile, že když mu naložili balíky do vozu, tak si tu první štaci prostudoval ještě než vyjeli. Koně šli a on je řídil, a tak dojeli do pošty v dalším okrese, kde složili balíky a přiložili ještě nějaké další. Když to bylo hotovo, tak zase řekl! Jedem, ale teď byl bezradný. Koně však sami zahnuli, tak je nechal jít a oni dojeli přesně k dalšímu úřadu. Tatínek si řekl: „No, jestli to bude takhle po celou cestu, tak to tu snad vydržím a obstojím.“ A skutečně, celou tu objížďku koně znali zpaměti a on se od nich cestu naučil znát.

Maminka, rozená Poláková, pocházela z jižních Čech. Jejího dědečka jsem znal, měl ve Stožci u Vodňan chaloupku přilepenou na statek spisovatele Holečka. Oba, tatínek i maminka byli tedy z chudého hnízda. Maminka se jako mladé děvče dostala do Jihlavy, kde se začala učit na stroji plést punčochy, svetry a takové věci v továrně nějakého Žida. A právě v době, když byla zavražděna Anežka Hrůzová, jela sloužit do Vídně a dostala se do dobré rodiny. Tam si oblíbila český kostel a dokonce tam vstoupila do Třetího řádu sv. Františka. Bylo to právě v té době, kdy byl můj otec ve Vídni poštovním kočím. Jednou s nějakým panem Kopečníkem v neděli putovali po Vídni a vešli do českého kostela, myslím, že to byla na Ringweidu. Tak je zaujalo, že se tam mluví česky, že tam zůstali na celou pobožnost. Tam tenkrát slyšeli, že se bude pořádat pouť z Vídně na Hostýn – bylo to v jubilejním roce 1900. Nasedli tedy do vlaku a jeli na Hostýn, přespali tam a večer se vraceli zpět. A tam můj otec prvně spatřil moji maminku, která byla oblečená jako družička a jaksi mu padla do oka, ale netroufl se něco začínat, ani když se vraceli k vlaku, ji ještě neoslovil, Začal však chodit na pobožnosti Třetího řádu, a tam si jednou dodal kuráže a oslovil ji, ale ona mu odpověděla, že zatím nemá žádný zájem, že je ve službě a že paní je přísná a že by nic takového netrpěla. Ale on byl vytrvalý. Toto namlouvání má pěkně zachycené ve svém deníku, kde to všechno věrohodně popisuje. V roce 1900 poznal maminku na pouti na Hostýn, v roce 1901 měli svatbu a rok nato se jim narodil první syn.

My jsme se narodili, až na posledního bratra, ve Vídni, ve dvacátém okrese, jmenoval se Zwischen Brücken, to znamená okres mezi dvěma mosty. Byli jsme ve farnosti Aller Heiligen, chrámu Všech svatých. Náš byt byl třípokojový. První můj bratr se narodil už roku 1902 a dostal jméno Jan. Potom byla Anna, pak Josef, pak byla Barbora a pak přišel František, který se narodil 2. října čili dva dny před svátkem sv. Františka. Po mně už byla jen sestra Marie narozená 1916. Rodili jsme se střídavě kluk, holka, kluk, holka. Až v Praze později jsem se dozvěděl, že měla maminka ještě jedno dítě, které zemřelo těsně po porodu, ale bylo pokřtěno ještě v nemocnici a dali mu jméno Vojtěch. To jsem ani nevěděl, protože jsem byl teprve desetiletý. Maminka tehdy jela do nemocnice a zase z nemocnice přijela. A Lojza se narodil přímo 21. června, tak musel být pokřtěn Alois, a tím byl počet uzavřen.

 

 

 

Výchova

Byli jsme vychováváni dost přísně, ale měli jsme rodiče rádi, jenže otce jsme se více báli, protože on se později dostal už ve Vídni k vlakové poště a jezdíval někdy na dvoudenní nebo třídenní dálkové túry tam a zpátky a maminka vždycky, když se něco přihodilo, tak si mu postěžovala, jak jsme zlobili a my jsme občas dostali i tělesný trest. Otec byl přísný, ale měl nás všechny rád. Mařenku však měli rodiče velmi rádi, protože byla nemocná a zemřela, když jí bylo šest let. Její obrázek jsme měli zvětšený, jak už těžce nemocná byla u prvního svatého přijímání. My jsme říkali, že máme v nebi malého přímluvce.

Maminka byla citlivě zbožná a večerní modlitba byla u nás samozřejmostí. Než se šlo psát, všichni jsme zaklekli. Tak jsme se naučili už od nejútlejšího mládí všechny základní modlitby: na začátku jsme se modlili Anděl Páně, pak přišlo Věřím v Boha a Apoštolské vyznání víry, po něm se přidalo Desatero Božích přikázání. Teprve až jako řeholník jsem si uvědomil, že to mělo být takové zpytování svědomí, jenomže my jsme to tak nechápali, jen jsme Desatero odříkali, ale alespoň jsme je od dětství dokonale ovládali. Po něm byla modlitba Anděle Boží, strážce můj a potom Zdrávas, Královno, pak se přidal Otčenáš za zemřelé, Zdrávas – a to už někteří klimbali, a tak dostali pohlavek, aby byli ještě vzhůru. Taková byla naše tradiční náboženská výchova, která celkem nešla do hloubky, až teprve ve škole jsme dostali lepší základy. Nejstarší bratr a sestra byli velmi brzy činní i v katolických spolcích. Maminka byla hluboce věřící, tatínek byl sice od mládí vychovaný ve víře, ale přece jenom jeho víra se prohloubila, až když se seznámil s maminkou. Kvůli ní také vstoupil do Třetího řádu.

Když se blížil konec první světové války, byl jsem ještě malý, ale na něco z toho si vzpomínám. U nás doma se mluvilo česky, venku na ulici jsme si osvojili takovou dětskou němčinu a ti starší už nechodili do české školy, ale do německé, aby uměli dobře německy. Já jsem dokonce chodil do mateřské školky u sestřiček a v Leopoldově jsem se domluvil s Pepíkem Zvěřinou, že jsme byli u těchto sestřiček v jedné skupině.

(pokračování)