Polczyk, Waldemar OFM

 Pozvolna nastával večer a přinesl s sebou vytoužený chládek, umožňující odpočinout si od každodenních námah. Lahodný vítr nejlépe vysušoval pot na skráních a tišil se na rozpálených tvářích. Z chládku měl určitě radost i sám poutník, štíhlý, vysoký, v dlouhém plášti, v klobouku s širokým okrajem, jenž kráčel cestou vedoucí z Perugie do Assisi odměřeným krokem, zdálky prozrazující člověka uvyklého vojenské kázni. Nápadné kulhání mu zřejmě nepřekáželo; byla to stále přítomná památka na bývalý život.

 V tom bývalém životě, v němž byl hrdým hidalgem, rytířem, přiměl obránce Pampeluny, aby pokračovali v dalším odporu proti Francouzům. Dělová koule mu rozdrtila nohu. Aby mohl dál jezdit na koni, bít se v soubojích a tančit se seňoritami, podrobil se velmi bolestným operacím. Nehněval se na sebe. Takový tenkrát byl. Byl jsem v hříších - konstatoval s klidem toho, kdo nepochybuje, že mu Bůh odpustil.

 Byla to Františkova slova, a on měl namířeno do jeho města. Vrátil se v myšlenkách k měsícům stráveným v rodinném zámku v nepřístupné baskické Loyole. Aby zabil dlouhou chvíli, četl jediné dostupné knihy - životy svatých a pár románů, mezi nimi zábavnou Cervantesovu historii o Donu Quichotovi z La Mancha. Zamýšlel se tenkrát, zda by neměl následovat svatého Dominika, svatého Františka, svatého Pavla nebo jiné. Teď věděl, že to byl počátek jeho obrácení.

 Tenkrát také přečetl Františkův život z pera jeho spolubratra Tomáše z Celana. Podobně jako mladý František byl tehdy v hříších. Vedl život hidalga, sebevědomého knížete..., připraveného spíše zemřít než urážku nechat bez trestu. Byl v hříších. Bylo mu však odpuštěno. Rozhodl se prožít zbytek života k větší slávě Boží. Proto šel do Říma, k pramenům víry. Nespěchal.

 A když už rázoval Umbrií, proč by se nepomodlil u hrobu Františkova? Městské brány míjel při soumraku. Nejprve šel do baziliky Panny Marie Andělské. Potom šel poprosit o nocleh, jak se slušelo na poutníka. Stále ještě ho to hodně stálo. Celá jeho povaha hrdého šlechtice se bouřila proti takovému pokoření. Avšak přece prosil o almužnu. Neztratil schopnost přikazovat sám sobě. Neztratil železnou vůli. Jeden z bratří mu ukázal místo pro poutníky, kde mohl přenocovat na otepi slámy. Poděkoval upřímným gracias.

 O úsvitu příštího dne zašel do baziliky sv. Františka, aby se chvíli pomodlil u jeho hrobu. „Jak byla církev za tvých časů podobná té dnešní - pomyslel si - Kristus tě prosil, abys opravil jeho dům. Církev-dům Boží však i dnes potřebuje opravit. Ostatně, to potřebuje stále. Zvolil sis dobrý způsob obnovy církve: hlásat obrácení, které je pokáním a připomínkou Boží lásky.“

 Co však dnes potřebuje církev a Svatý otec? Co je nyní největší bolestí církve? Mimovolně začal srovnávat církev s vojskem. Kdy je vojsko slabé a neschopné úspěšného boje? ptal se sám sebe. Když se do jeho řad vkrádá rozpínavost a nedostatek kázně. Z vlastní zkušenosti věděl, že i nevelký oddíl, avšak složený z vycvičených vojáků přivyklých kázni, a k tomu dobře vedený, může porazit mnohem početnější vojsko nepřítele, které nemá kázeň a v jehož řadách vládne svévole.

 Tak, Františku, měl jsi pravdu, když ses odebral k papeži. On je viditelnou hlavou církve, Kristovým zástupcem. Bez jeho vědomí a souhlasu se v církvi nemůže nic dít. Evropa, zasažená požárem reformace, naléhavě potřebuje protireformaci. V duchu se usmál těmto slovům, jakoby na udici vytaženým z vojenského jazyka. „Hned, hned, vždyť tohle je geniální nápad - náhle pocítil, jak starosti pomíjejí, a v jeho srdci se objevila duchovní útěcha, neomylné znamení Boží inspirace: to je to, co církev potřebuje! Malý, obratný oddíl, schopný právě takového protiútoku, takové specifické protireformace. Byli by to řeholníci podléhající jen papeži, taková jeho soukromá armáda, aby je mohl posílat, kamkoli chce, a mohl jim svěřit každý úkol. Takoví muži, kteří by konali jen a výlučně pro větší slávu Boží. A skládali by kromě tří řeholních slibů chudoby, čistoty a poslušnosti ještě jeden dodatečný slib: plné poslušnosti Svatému otci.“

 Rozjímání zakončil účastí na mši svaté a vyšel z baziliky, aby se trochu posílil skrovnou snídaní: chlebem, sýrem a vodou. Náhle uslyšel rodnou baskickou řeč. Byli to starší manželé, kteří se tak jako on vydali na pouť. Seňora byla už unavená úpalem a prosila muže, aby nalezl místo, kde by si mohli odpočinout. Přistoupil k nim: „Jděte do kláštera u baziliky Panny Marie Andělské, tam mají bratři útulek pro poutníky.“ – „Gracias,“ rozplývali se díky, šťastni, že nalezli krajana, který je vysvobodil z obtíží.

 Zastavil se na slovíčko, šťastný nečekanou příležitostí promluvit rodnou řečí. Povšiml si, že nemladý už hidalgo si ho zkoumavě prohlíží. „Pane, jste velice podobný jednomu slavnému muži, kterého jsem poznal v Pampeluně. Statečně tam bojoval proti Francouzům. Počkejte, jak se jmenoval... už si vzpomínám: Ignacio... ano, Iňigo z Loyoly!“

 „To nejsem já,“ zapřel, snad zbytečně příliš prudce. Zběžně se rozloučil, náhle znechucen rozmluvou s krajany. Don Alonso se dlouze zadíval za štíhlou postavou mizící v dáli, v dlouhém černém plášti a klobouku se širokým okrajem. „Je to on, nebo není?“ přemýšlel don Alonso, a vzpomněl si, že pyšný hidalgo z rodu Loyola si z bitvy odnesl vážné zranění nohy. „Asi to není on,“ usoudil nakonec. Tady ten byl příliš pokorný na hrdého obránce Pampeluny.

Waldemar Polczyk OFM

 Loyola

 Glos sw. Franciszka 9/2004

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

Text pod obr.:Pavel III. potvrzuje konstituce sv. Ignáce