Pańczak, Alojzy OFM

 Mučedníci terciáři

 Cosimo Takeya - pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, povoláním byl platnéřem. Křest přijal z rukou jezuitů. S rodinou bydlel v Miyako (Kioto). Když přišli do města 1593 františkáni, pomáhal jim při stavbě kostela, kláštera i špitálu. Spojil se s řeholníky, sloužil jim jako tlumočník. Katechizoval děti i dospělé, navštěvoval nemocné. S celou rodinou byl přijat do Třetího řádu. Chtěl, aby se františkáni věnovali jeho synovi a vychovali jej na dobrého katechistu zvláště dětí přicházejících do misie. Dostal se do skupiny františkánů a katechistů uvězněných 8. prosince.

 Michal a Tomáš Kozaki - Michal pocházel z království Isco, byl horlivým křesťanem, aktivním katechistou a františkánským terciářem. Spolu s patnáctiletým synem Tomášem, rovněž terciářem, byl zatčen v klášteře v Osace.

 Pavel Ibaraki - narodil se v království Ovari. Křest přijal díky svému bratrovi Lvovi Carasumo. Vstoupil do františkánského Třetího řádu, sloužil misionářům jako tlumočník. Byl horlivým katechetou v Miyako (Kioto). Uvězněn 31. prosince 1596 byl připojen ke skupině odsouzenců.

 Lev Carasumo - o jeho životě víme málo přesto, že byl františkánským terciářem, tlumočníkem a katechistou. Byl uvězněn 31. prosince 1596 v Miyako (Kioto) a připojen ke skupině odsouzených.

 Alois (nebo Ludvík) - bylo mu sotva 11 let, když se 31. prosince 1596 ocitl ve skupině uvězněných. Jeho strýcové ho svěřili do výchovy františkánovi o. Petru Křtiteli z Pesaro. Když ten poznal chlapcovy schopnosti, vzal si ho k sobě, aby mu pomáhal při katechezi a sloužil při mši sv. Uvězněn spolu s dalšími udržel si duševní pohodu. Když ho jeden šlechtic chtěl zachránit před smrtí za cenu, že zapře víru, odpověděl: „Ty hlupáku! I ty se máš stát křesťanem, chceš-li uniknout smrti duše.“

 Antonín z Nagasaki - rodiče - otec Číňan, matka Japonka - byli katolíci. Syna vychovali v hluboké zbožnosti. Byl ministrantem v kostele františkánů, kteří, když viděli upřímnost jeho smýšlení a hlubokou víru, přijali ho přes mladý věk do Třetího řádu. Oddaný svému duchovnímu vůdci, o. Jeronýmovi od Ježíše, odešel nejdříve do Kioto a potom do Osaky. V době uvěznění mu bylo teprve 13 let a přestože mohl ujít smrti, rozhodl se zůstat s uvězněnými františkány. Spolu s ostatními byl 2. ledna 1597 odsouzen na smrt.

 Matěj z Miyako (Kioto) - víme jen, že byl katechistou a terciářem. Když byli františkáni uvězněni, sám se přihlásil a nastoupil na místo nepřítomného křesťana téhož jména.

 Bonaventura z Miyako (Kioto) - otec byl katolík, matka naproti tomu pohanka. Bonaventura byl pokřtěn, ale pod vlivem matky se vrátil k pohanství. Stal se dokonce buddhistickým duchovním - bonzem. Vedl zvláštní život. Pod vlivem františkánů se obrátil. V kajícím oděvu z pytloviny, s hlavou posypanou popelem a s provazem kolem krku prosil za odpuštění pohoršení, které dříve dával. Byl přijatý do Třetího řádu a stal se katechistou. Spojen s františkány byl uvězněn současně s nimi a odsouzen na smrt. Cestou do Nagasaki napsal dva listy: v prvním povzbuzuje otce, aby vytrval ve víře, a matku, aby přijala křest, v druhém připomíná matce a jejím příbuzným, že nikdo nemůže být spasen, dokud se nestane křesťanem.

 Jáchym Saccakibara - o jeho životě nemáme mnoho zpráv. Narodil se v Osace kolem 1557. Když onemocněl, jeho křesťanská žena poprosila, aby mu byl udělen křest. Ten byl odkládán s tím, že nejdříve musí být poučen. Když se stav nemocného prudce zhoršil, Jáchym přijal křest, po němž se rychle uzdravil. Se souhlasem ženy se od ní vzdálil a přijal hábit Třetího řádu sv. Františka. Uvězněn s řeholníky byl převezen do Miyako (Kioto) a odsouzen na smrt.

 František z Miyako (Kioto) - narozen v Miyako byl povoláním lékařem. Díky františkánům přijal křest a potom byl od nich přijat do Třetího řádu sv. Františka. Sdílel osudy řeholníků až do mučednické smrti v Nagasaki.

 Tomáš Idauki - narodil se v Miyako (Kioto). Byl pokřtěn už před příchodem františkánů, kterým pomáhal ve vedení útulků pro malomocné a v ošetřování nemocných. Byl františkánským terciářem.

 Jan Kisaka (Kinoia) - narozený v Miyako (Kioto) byl prostý a poctivý člověk. V souladu se svým svědomím praktikoval pohanství. Když uslyšel, že františkáni hlásají novou víru, vyhledal je a požádal je, aby mu o ní něco řekli. Když se přesvědčil o pravdivosti křesťanství, požádal o křest a o přijetí to Třetího řádu. Sloužil nemocným. Pod jeho vlivem přijal křest i jeho syn. Spojený s františkány sdílel jejich osud až do mučednické smrti.

 Gabriel z Duisco - o jeho životě nevíme téměř nic kromě toho, že pocházel z Miyako (Kioto) a byl františkánským terciářem. Když byl uvězněn současně s františkány, vytrpěl s nimi i mučednickou smrt.

 Pavel Suzuki - narodil se v království Ovari,  díky výše uvedenému Lvovi Carasumo přijal křest. Jako terciář spolupracoval s františkány, rozvinul apoštolskou činnost a ošetřoval nemocné v okolí Miyako (Kioto). Vedl přísný, umrtvený způsob života. Byl uvězněn s ostatními františkány a odsouzen na smrt.

 František Fahelante (Donato) - po přijetí křtu vstoupil do Třetího řádu sv. Františka. Byl jedním z křesťanů, kteří doprovázeli průvod odsouzenců, a pokud to bylo možné, snažil se jim pomáhat a těšit je. Velitel eskorty bez formálního rozkazu jej připojil ke skupině odsouzených.

 Petr Sukejiro - Pocházel z Miyako (Kioto). Byl františkánským terciářem a spolupracoval s řeholníky. Spolu s Františkem Fahelante byl ve skupině křesťanů doprovázejících odsouzené. Svou službu konal tak odvážně, že jeden ze strážců prý řekl: „Skutečně, ti křesťané jsou odvážní lidé spojení mezi sebou pouty opravdové lásky.“ Podobně jako Františka ho velitel eskorty připojil ke skupině odsouzených.

 Mučednictví

 Odsouzení uvěznění v Miyako (Kioto) 30. prosince byli uvrženi do místního vězení. Tam k nim byli připojeni uvěznění v Osace: jeden františkán, tři jezuité a tři laici. Všichni byli 3. ledna 1597 odsouzeni k trestu smrti a byla jim uříznuta část levého ušního boltce. Potom svázaní po třech byli na zvláštních vozech k posměchu davu a na zastrašení křesťanů vozeni ulicemi města.

 Dlouhá cesta, na kterou se vydali pěšky a jež vedla přes Osaku, Sacai, Corazu a Facata, měla odsouzeným zvětšit útrapy a zastrašit křesťany. Rozsudek měl být vykonán v Nagasaki. Konvoj, který doprovázeli křesťané, po měsíci cesty dorazil 5. února k cíli.

 Tam nejmladšímu z odsouzených, jedenáctiletému Aloisovi, bylo znovu slíbeno, že vyvázne, když zapře víru. Tehdy prý odpověděl: „Já mám opustit Krista, který už mi otevírá bránu nebe a posílá anděly, aby mi vložili na hlavu zářící korunu slávy? Nech si svoje bohatství, nechci ho, mně stačí jen to nebeské.“

 Také rodiče třináctiletého Antonína se pokoušeli přimět syna, aby se zřekl víry výměnou za záchranu života. Ten prý jim odpověděl: „Doufám, že Bůh mi dá vyjít vítězně z tohoto zápasu. Vaše snaha, abyste mě od toho odvedli, je marná.“ Vrátil jim modré kimono a zůstal v terciářské tunice. Prosil je také, aby nebyli smutní, ale hrdí, že mají syna mučedníka.

 Místem umučení byl pahorek s výhledem na přístav, který byl vidět z každého bodu města. Později byl nazván „svatý pahorek“. Oběti byly přivázány provazy na kříže a železný kruh jim sevřel šíje k svislému trámu. Takto vzpřímení a povýšeni nad zemí očekávali smrt. Když oběti zaintonovaly děkovné Te Deum, jezuitský biskup města jim každému zvlášť požehnal. Patnáctiletý terciář Tomáš Kozaki zaintonoval žalm 113[112] „Chvalte, dítky, nejvyššího Pána“. Bylo dovoleno, aby dva jezuité přecházeli od jednoho ke druhému a připravovali je na smrt. Potom jim vojáci dvěma údery kopím probodli srdce a tak jim otevírali nebeskou slávu.

 Zakončení

 Papež Urban VIII. prohlásil japonské mučedníky za blahoslavené 30 let po jejich smrti 3. července 1627; za svaté je vyhlásil papež Pius IX. 8. června 1862.

 Oběť mučedníků přinesla ovoce četných nových obrácení. Roku 1598 se františkáni do Japonska vrátili, a vedle nich od 1602 tam začali pracovat dominikáni a augustiniáni. Roku 1613 byl odhadován počet křesťanů na přibližně 300 tisíc. Bohužel 1614 vybuchlo nové pronásledování, krutější než prvé, které způsobilo, že život církve v Japonsku odumřel na několik století.

 Církev nevyhledává mučednictví, ale ani je nevylučuje, zvláště když je třeba vydat svědectví víře. Dát život za Krista je největším znamením lásky k Bohu nade všechno. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15, 13). Proto také církev od začátku vyznávala víru, že „den mučednické smrti je dnem zrození pro nebe“.

 Církev učí: „Mučednictví je nejvyšší svědectví vydané pravdě víry; znamená svědectví, které sahá až k smrti. Mučedník vydává svědectví o zemřelém a zmrtvýchvstalém Kristu, s nímž je spojen láskou. Vydává svědectví o pravdě víry a křesťanském učení. Podstupuje smrt skutkem statečnosti: »Dovolte, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha« (sv. Ignác)“ (Katechismus katolické církve 2473).

Alojzy Pańczak OFM

 Swieci meczennici japonscy

 Piotr Chrzciciel i towarzysze

 Glos sw. Franciszka 10/200

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM