Esser, Kajetán OFM

Eucharistie jako pravá oběť je účastí na Kristově oběti na kříži. Ve skutečnosti František popisuje tuto skutečnosti jen ve vztahu ke sv. přijímání: „Proto naléhavě radím vám, svým pánům, abyste … s láskou přijímali nejsvětější tělo a nejsvětější krev našeho Pána Ježíše Krista, když se slaví jeho svatá památka“ (List vládcům). Tato myšlenka je naléhavým způsobem rozvinutá na jiném místě: „Před svým umučením slavil se svými učedníky velikonoční večeři, vzal chléb, vzdal díky, požehnal, lámal a řekl: Vezměte a jezte, toto je mé tělo. Pak vzal kalich a řekl: Toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů. Potom se modlil k Otci a řekl: Otče, je-li možné, ať mne mine tento kalich. A jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. Přesto však svou vůli podřídil vůli Otce, když řekl: Otče, staň se tvá vůle; ne jak já chci, ale jak ty. Touto vůlí Otce bylo, aby jeho požehnaný a slavný Syn, kterého nám dal a který se pro nás narodil, přinesl sám sebe svou vlastní krví jako oběť a dar na oltáři kříže, ne za sebe, skrze něhož povstalo všechno, ale za naše hříchy, a zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích. A on chce, abychom byli všichni skrze něho spaseni a přijímali čistým srdcem a svatým tělem. Avšak jen málo je těch, kteří ho přijímají a chtějí být skrze něho spaseni…“(List věr.).

Je jasné, že pro Františka eucharistické přijímání je výlučně obětní hostinou, a účastí na ní se člověk začleňuje do utrpení a výkupné smrti Krista. V ní se uskutečňuje Otcova spásná vůle, a této spásy se nám dostává v přijímání. Tak se Eucharistie stává tajemstvím, kterým „jsme byli vykoupeni k životu“ (List duch.). V této souvislosti je možné pochopit světcova důrazná slova: „Proto vám všem, bratři, líbám nohy a prosím vás s vroucí láskou, abyste prokazovali veškerou možnou úctu a všechnu možnou čest přesvatému tělu a krvi Pána Ježíše Krista, který přivedl k pokoji a smířil s všemohoucím Bohem všechno, co je na nebi i co je na zemi (List gen.kap.).

Nyní dobře chápeme jeho naléhání, když vyhlašuje nevyhnutelnost Eucharistie pro spásu, i když ještě není možné uvědomit si, že bojuje proti jistým názorům současného náboženského hnutí, které považovalo život v kajícnosti za důležitější a rozhodující než život svátostný, a proto František pokládá za nesprávné radikální omezování eucharistického přijímání v církvi. František naopak povzbuzuje vždycky a naléhavě k přijímání Svátosti: „Při každém vašem kázání připomínejte lidem, aby konali pokání, a že nikdo nemůže být spasen, když nepřijme nejsvětější tělo a krev Pána“ (List kust.). V Listu všem věřícím, který řádek za řádkem je nápravou dobovým nepřístojností a nesprávných nauk, nalézáme čtyřikrát podobné a důrazné povzbuzení: „Musíte vyznat knězi všechny své hříchy a přijmout od něho tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, neboť kdo nejí jeho tělo a nepije jeho krev, nemůže vejít do Božího království.“ Z tohoto hlediska světec opakovaně cituje Pánův výrok: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život“ (Jan 6,54). Proti bludům staví s absolutní jednoduchostí slovo evangelia. Ani v tomto případě není zasažen četnými otázkami, které zmítaly teologii jeho doby.

Jak často přijímat?

V tomto bodu nemáme, žel, přesné svědectví o Františkově osobní zbožnosti, jak to máme u jeho věrného žáka bratra Egídia, v jehož životopise se uvádí, že měl velikou úctu k svátostem církve a každou neděli a při větších svátcích přijímal tělo Pána. Nevíme, zda tato skutečnost dovoluje učinit závěry o praxi přijímání u Františka a jeho prvních bratří. Je třeba také připomenout, že sestry od sv. Damiána přijímaly sedmkrát do roka. O Františkovi Celano jen uvádí, že „přijímal často“. Jaký rozsah však má tento výraz „často“ pro středověkého spisovatele? Význam „často“ pro onen čas se může stupňovat od „každý den“ až po „šest či sedmkrát za rok“ (2Cel 201; LegMai 9). Avšak výklad Otče náš, který s velkou pravděpodobností nepochází přímo od Františka, jistě však náležel k jeho modlitbám, obsahuje tuto výzvu: „Chléb náš vezdejší, totiž svého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, dej nám dnes: abychom si připomínali, uctívali a chápali lásku, kterou měl k nám, a všechno to, co pro nás mluvil, vykonal a vytrpěl.“ Pro konkrétní výklad příslovce „často“ můžeme použít toto svědectví. K němu se připojuje přímé svědectví světcovo: „Či nás to nepohne k lítosti, když si pomyslíme, že dobrý Pán se dává do našich rukou, že se ho dotýkáme a každodenně přijímáme svými ústy?“ (List duch.). (J. A. Jungmann SJ uvádí, že v Římě „stará tradice častého přijímání, samozřejmě spojená se slavením oběti, zůstala dlouho živá.) Také legendy počínaje Zrcadlem dokonalosti svorně uvádějí, že kněz Benedikt z Piratro slavil mši v cele, kde chorý světec ležel, „neboť i když byl nemocen, přál si podle možnosti přijímat nebo alespoň slyšet mši svatou každý den“ (Zrc.dok. 87; srov. 2Cel 201).

Menším bratřím František neurčil žádné početné omezení. Když je povzbudil, aby se vyznávali podle možnosti kněžím řádu, pokračuje takto: „A tak, po lítosti a zpovědi ať přijmou tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista s velkou pokorou a úctou, pamětlivi slov Pána: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a: To čiňte na mou památku“ (Nep.řeh. 20). Zapojil se do obecné praxe, nabízel však svým bratřím jinou cestu, totiž častější přijímání, neboť tehdy i svátost pokání byla častěji přijímaná (od 10. století je vždy stanovená nutnost před přijímáním se vždy vyzpovídat – srov. List věř.). Stojí za připomínku, že B. Cornet přináší k tomuto problému zajímavou hypotézu: na podkladě úryvku z Celana, že „proto také miloval Francii, že byla milovnice těla Páně a z úcty k Nejsvětější Svátosti si přál tam zemřít (2Cel 201), vyvozuje, že si tuto zemi vyvolil r. 1217 za místo svého pobytu a chtěl tam jít. V té době bylo zemí obzvláštní eucharistické úcty belgické Valonsko, kde se usilovně žádalo a zčásti i praktikovalo každodenní přijímání. Je pravděpodobné, že r. 1216 prostřednictvím velkého přítele františkánského hnutí Jakuba z Vitry tam František přišel, aby poznal situaci, a rozhodl se tam jít po skončení nejbližší kapituly.

František zřejmě ještě poznal přijímání pod oběma způsobami, které na Západě se praktikovalo ještě po celé 13. století. Když hovoří o eucharistickém přijímání, odlišuje vždy tělo a krev Pána. Stejně jasně používá výrazy „jíst a pít“. O této jeho eucharistické praxi existuje malé svědectví: roku 1338 v sakristii posvátného konventu v Assisi se našel malý stříbrný, trochu pozlacený kalich, ze kterého František přijímal.

 

účast na slavení eucharistické oběti

Hodně poznatků, které jsme až dosud získali, se dostává do souladu, když se podíváme ve světle učení sv. Františka na jiný problém: jak je třeba se účastnit slavení eucharistické oběti?

Dnes víme, že ve středověku výzva Apoštola: Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsouzení (1Kor 11,28-29) měla velký vliv na postoj vyžadovaný pro přistoupení ke sv. přijímání. Také František vyžaduje pozorné zkoumání sebe samého ve zpovědi předcházející přijímání (srov. Nep.řeh.20). Považuje však za ještě naléhavější druhou výzvu Apoštola: Neboť kdokoli nehodně přijímá, ten si jí a pije odsouzení, protože nerozeznává, co je tělo Pána (List věr.). Tato „hodnost“ je vysvětlena způsobem, který překračuje Apoštolovu myšlenku: „Neboť člověk pohrdá Beránkem Božím, zneuctívá ho a pošlapává, když, jak praví Apoštol, svatý chléb nerozlišuje od jiných pokrmů, nebo také, i když je hoden přijímat, přijímá lhostejně a nepřipraveně.“ A povzbuzení kněžím, které následuje hned za tím, by mělo platit pro všechny: „Neboť Pán praví slovy proroka: Zlořečený, kdo koná dílo Páně nedbale“ (List gen.kap.). Když ukazuje, jaký má být správný postoj pro správné přijímání, František připojuje: „Poslyšte, moji bratři, je-li blahoslavená Panna Maria tak velice uctívaná, jak se sluší, poněvadž ho nosila ve svém přesvatém lůně, jestliže blažený Jan Křtitel se zachvěl a neodvážil se dotknout svaté hlavy Boží, je-li uctíván hrob, ve kterém kratičký čas ležel – jak svatý, spravedlivý a hodný musí být ten, kdo se dotýká rukama, srdcem a ústy přijímá a jiným k přijímání podává Pána, který už nepřichází jako kdysi, aby zemřel, ale bude žít navěky.“ To, co zde říká kněžím, nepochybně platí pro všechny křesťany, kteří přijímají „svatý chléb … srdcem a ústy“. Také oni mají usilovat, aby toho byli hodni.

To vyplývá zcela jasně ze světcova velkého povzbuzení všem věřícím. Také zde se přijímání těla a krve našeho Pána Ježíše Krista objevuje v úzkém vztahu s životem pokání. Dvakrát činí závěr, že lidé, kteří „konají zlo a hříchy, jdou za zlou žádostivostí a svými choutkami“, „tělem slouží světu, tělesným žádostem, starostem a námahám tohoto světa, myslí však ďáblu, který je oklamal a kterého jsou syny a jeho skutky konají, všichni ti jsou slepí, neboť nevidí pravé světlo, našeho Pána Ježíše Krista. Nemají nadpřirozenou moudrost, neboť v sobě nemají Syna Božího, která je pravou Otcovou moudrostí“ (List věř.1). Tady jsou shrnuté všechny prvky, které František zahrnuje do pojmu čistoty. „Nečistota“ se svými všemi důsledky se vynořuje velmi působivě. Ale stejně tak oblažující plnost čistoty, která se dává v eucharistickém přijímání: „Mají v sobě Syna Božího, který je pravou Otcovou moudrostí.“

Nechybíme, když celý kontext tohoto povzbuzení vyložíme takto: František vyžaduje opustit všechno, co je „jen lidské“; chování, které je, žel, rozšířené v běžném křesťanství. Eucharistické přijímání, jestliže má být přijímané s náležitou „hodností“, vyžaduje odpoutání se od sebe samých, úplné obrácení člověka k Bohu, oddání se v oběti pravé zbožnosti.

To všechno vytváří předpoklad pro objasnění jednoho z nejtěžších tvrzení v našem problému: „Proto jen ten, kdo má Ducha Páně, jenž přebývá v jeho věrných, přijímá nejsvětější tělo a krev Páně; všichni ostatní, kteří nemají tohoto Ducha a odvažují se přijímat, ,jedí a pijí si odsouzeni´“ (Nap.1). Jak se tu chápe „má Ducha Páně, … kdo přijímá nejsvětější tělo a krev Páně“? Vede nás to k myšlence na slova Pána po eucharistické řeči: „Duch oživuje, tělo nic neznamená“ ( Jan 6,63). Není tedy důležitá jen konkrétní skutečnost přijímání, ale víra. To nám dovoluje zdůraznit to, co píše František na jiném místě: člověk „přijímá (Ježíše) srdcem i ústy“ (List gen.kap.; List věř.1).

To všechno je oprávněné, ale je třeba začít blíže zkoumat jazyk světce. Pojmy „duch Boží“ a „duch těla“ se velmi často objevují ve vzájemném protikladu a obsahují ústřední hodnoty jeho duchovního života. Pod „duchem těla“ František chápe specifický postoj člověka, který všechno vztahuje k „tělu“, k tomu, co je (jen) přirozené. „Duch těla“ je principem vzpoury člověka proti Bohu, jeho tvrdošíjného a zlého Já, které se vzdaluje od dobra a obrací se proti Bohu. V moderní řeči bychom řekli, že je to duch egoismu, postoj člověka, který všechno obrací k sebelásce. Kdo má však Ducha Božího, nemyslí už přirozeným způsobem nebo podle obvyklých kategorií; nehodnotí už život podle světského, pozemského ducha, nebo, když chceme použít tento výraz, očima vlastního Já. „Duch Boží“ naplní člověka, když nahlíží a hodnotí všechny vztahy a životní situace podle pravého ducha evangelia, očima Ježíše Krista. Svátost musí být přijímaná tímto duchem úplného sebedarování, jinak by člověk jedl a pil své odsouzení, neboť by nerozlišoval tělo Páně.

František byl vzdálen toho, že by se spokojil prostým pozorným vykonáním obřadu Svátosti, což by se příliš podobalo určitým magickým úkonům. Všechna jeho upozornění na pravou důstojnost vyžadují radikální přeměnu člověka, jeho absolutní vzdání se Bohu. Tak je eucharistické přijímání vždy spoluprací s Ježíšovou vydaností Otci, účastí na jeho oběti.

Kajetán Esser OFM

(pokračování)