Kubíček, Inocenc OFM

Návrat do Prahy

Celou dobu ve Vídni se nám nežilo špatně. Otec měl dvě hlavní tratě: Vídeň – Praha a Vídeň – Znojmo. Koncem první světové války tatínek přivezl zprávu, že tady bude potřeba dobrých zaměstnanců pro nový mladý stát – bylo to po vzniku naší republiky. Stěhovali jsme se do Prahy v dubnu 1919, tedy těsně po válce. Tatínek si zjistil, jaká je situace: že dostane v Praze domovskou příslušnost pro Prahu, i státní příslušnost, když přijede s celou rodinou, a slibovali mu, že dostane ekvivalentní byt, jako měl tam, a normální plat a podobně. Otec potom ještě zůstal ve Vídni, ale tenkrát, když jsme se stěhovali, tak jsme jeli všichni jedním vlakem a mám na to vzpomínku, jak jsme byli vyděšení, že už pískal vlak, jako že už pojede, a tatínek nikde. I matka z toho byla nervózní, protože asi za minutu už měl vlak jet. Ale tatínek to měl přesně v krvi, věděl, že bez něho neodjedou, i když nebyl ve službě. Všem nám spadl kámen ze srdce, že to tak dobře dopadlo. Mně bylo pět a půl roku, když jsme se stěhovali, a vím, že nás tatínek položil na místo pro zavazadla, abychom spali. Pak jsme přijeli do Prahy a tam jsme sice dostali byt, ale byla to hrůza – taková dvoupatrová budova, dnes už zbořená, těsně vedle Denisova nádraží. Byla prolezlá myšmi a potkany. Byt měl jednu místnost a z chodby se šlo do kuchyně. Bylo to pro nás malé, ale tatínek byl podnikavý a projednal s domácím, že si mohl zabrat kus chodby a tam udělat přepážku, takže jsme získali předsíň. Parčík, co je dnes městské muzeum, bylo moje první setkání s Prahou, tam jsme si vždycky hrávali.

Tam jsem začal chodit do Petrské školy - ta škola tam ještě pořád je, vedle kostela sv. Petra. Tam bylo naše centrum. Až teprve v roce 1922 získal tatínek nový byt spolu s domovnictvím v ulici Karoliny Světlé. Byl to obchod v přízemí. Maminka si přivezla z Vídně dva pletací stroje, a protože chtěla pomoci otci, tak si v tom obchodu otevřela malou živnost připlétání punčoch a pletení svetrů. Ten obchod existuje dodnes, je tam mlékárna – je to až na konci ulice Karoliny Světlé směrem k nábřeží. Maminka při tom dělala domovnictví a ještě při tom vydělávala, protože tenkrát se platilo pět tisíc korun za byt, který byl vlastně obchod. Část obchodu si přepažili skříněmi a vytvořili tak pokoj, pak byla předsíň, schody a za nimi byla kuchyňka do dvora. Tak jsme měli takový nouzový byt.

Bydlela s námi i má babička, tatínkova maminka, která přišla o všechno jmění, protože všechno, co našetřila, dala na rakouskou půjčku. Přišla o všechno a neměla ani penzi, tak si ji tatínek vzal k sobě a bydlela s námi. Bylo nás v tom bytě nakonec deset, včetně kojence. Já jsem spal s nejmladší sestrou na kanapi, manželskou postel měli rodiče a spalo na ní s nimi i batole a Anči. Když babička zemřela, spala Anči v kuchyni, kde si rozložila postel. V předsíni na posteli spali dva starší kluci.

Do třetí třídy ve škole jsem ještě docházel na Petrské náměstí ke kostelu, po prázdninách jsem přešel do školy Na rejdišti za Rudolfinem. Tam jsem měl pana učitele Budíka, to byl takový starý typický učitel, který nás hodně naučil. Dlouho jsem nevěděl, proč na začátku vyučování museli všichni po jeho příchodu vstát a pak jsme čekali v úplném tichu možná tři čtvrtě minuty a teprve pak nám dal pokyn sednout. Později jsem se dovtípil, že to byl učitel ze starého Rakouska-Uherska a byl zvyklý na modlení před hodinou, a tak nám umožňoval soustředit se a třeba se také pomodlit. Nikdy o tom ale nemluvil. Pomatuji si, že v lednu roku 1923 nám vyprávěl o panu Rašínovi a my jsme ještě z toho nic neměli, protože jsme nevěděli, kdo to byl. Povídal nám, že nějaký komunista střelil po ministru financí Rašínovi v Žitné ulici a že Rašín byl člověk, který nám velice pomohl za války. Tak jsem prvně slyšel o tom, že umřel následkem atentátu.

Čtvrtou třídu jsem skončil s úspěchem, myslím, že jsem měl samé jedničky nebo jednu dvojku, a byly prázdniny. My jsme na prázdniny jezdívali do Stožce k našemu dědečkovi, otci maminky, jmenoval se Polák a měl doškovou chaloupku přilepenou na Holečkův statek. Jednou o prázdninách bylo nějaké jubileum spisovatele Holečka a jeho bratr velkostatkář tam vystrojil velikou oslavu. Byly tam alegorické vozy, jak si matně vzpomínám.

Také si vzpomínám, jak nás v Praze maminka ráno budila a posílala nás ke křižovníkům na mši svatou, začínala v sedm nebo v půl osmé. Tam jsem jednou zahlédl koncem prázdnin vývěsku, na které stálo, že přijmou zpěváky do sboru i s ubytováním a stravou. Mně se to docela líbilo, a tak jsem doma řekl, že bych do toho sboru šel, pokud mě vezmou. Maminka proti tomu nebyla, nebyl to žádný internát pro kněze, ale spíš pro vokalisty, jak je nazývali. Maminka se zeptala otce a povídá, pokud to chci zkusit, tak tam mohu jít. Tak jim ubyl jeden hladový krk, protože tam bylo všechno zdarma. Doprovodila mě tam moje nejstarší sestra Anči. Přijal mě pan Bedral, absolvent konzervatoře, který hrál na varhany. Vzal mě ke klavíru a zahrál rozložený akord a řekl mi, abych ho zazpíval. Zazpíval jsem ho dobře, a dál mě už nezkoušel, hudební sluch jsem měl. Tak jsem tam narukoval. Bydleli jsme ve společné místnosti v místech, jak se jde od sochy Karla IV. do kláštera z Křižovnického náměstí. Vlevo byla dlouhá chodba až k Vltavě – tam ještě existoval tzv. špitál, který založila Anežka Česká ve třináctém století. V té chodbě bydleli stařečkové a stařenky. Byl to takový domov důchodců, financován byl zřejmě velmistrem křižovníků. Stařečků bylo asi dvanáct, protože na Zelený čtvrtek jim myl velmistr nohy, a babiček bylo myslím méně. My jsme měli na stejné chodbě noclehárnu a studovnu. Další místnost byla přímo nad Vltavou. V ní byl klavír a tam jsme měli zkoušky zpěvu. Tam jsem také chodil do páté třídy. Se mnou tam přišel Pepík Malinský ze Staré Paky, který se pak stal křižovníkem. Kromě Malinského a mne, kteří jsme byli desetiletí a chodili jsme do obecné školy, tam byli primáni, sekundáni, terciáni a kvartáni. Bylo nás tam asi dvanáct a byli to většinou chudí kluci z venkova. Kromě nás měli křižovníci v hlavním klášteře ještě své vlastní studenty, kteří byli vedeni k tomu, aby se stali řeholníky v jejich řádu. Tam byl také pater Hoza nebo Mára. Byli to velcí páni oproti nám. Naším úkolem bylo nosit nástroje na křižovnický kůr, protože tehdy tam byl věhlasný sbor řízený známým sbormistrem Jaromírem Herlem, který dirigoval Hlahol, jehož byl také spoluzakladatelem. Ovšem také jsme zpívali ve všední dny a v adventu roráty. Jinak jsme tam byli na stravu a chodili jsme do školy. Byl jsem tam však pouze jeden rok, potom jsem se zase vrátil domů, protože u nás se to trochu uvolnilo, když bratr Honza odešel na vojnu.

U křižovníků se mi docela líbilo, ale dostal jsem tam první malou osvětu v řečech lidí, kteří už něco věděli o sexuálním životě. Jednou mě přišla navštívit moje sestra a nějaké řeči tam zaslechla, proto rozhodla, že odtud odejdu. Dokončil jsem u křižovníků pátou třídu, dostal frekventační vysvědčení a po prázdninách jsem navštěvoval klasické gymnázium. Na této škole jsem nebyl zrovna úspěšný, ani doma jsem neměl podmínky pro studium, učil jsem se v koutku v kuchyni, kde jsem psal i úkoly. Měl jsem však zajímavé spolužáky, skamarádil jsem se s Přemyslem Pelnářem, to byl syn profesora Pelnáře, a se Zdendou Mirkem, synem známého profesora Zdeňka Mirka. Chodil jsem do těchto rodin, byli jsme podnikaví hlavně ve sportu, volejbal a fotbal jsme hráli na Císařské louce. Katechety jsme měli dobré, pozdější kanovník Čihák nás měl na němčinu a náboženství, pak jsem se s ním sešel v Leopoldově. Další zajímavý byl náš třídní profesor Dr. Šnejdrl, byl na nás docela ostrý, ale měli jsme ho rádi. Do naší třídy patřil také privatista Rafael Kubelík. V primě jsme měli latinu a v tercii řečtinu. Vysvědčení jsem měl obyčejně v pololetí špatné, nejvíc mě to mrzelo v kvartě, kdy jsem měl neúspěch v chemii a řečtině – to vysvědčení nestálo za nic.

Podivuhodné je, jak jsem se z kvarty dostal do františkánského řádu.

 

 

 

Přijetí do Řádu

Doktor Jan Evangelista Urban, mladý kněz, ve čtyřiadvaceti letech vysvěcený, odchovanec provinciála Dr. Vyskočila, spolu s ostatními rozjel náborovou akci pro řádové novice františkánů. Založili v klášteře v Uherském Hradišti ústav pro studenty od primy do kvarty a po kvartě je vždycky začali přijímat do noviciátu a po roce potom už studovali jako řeholníci i privátně a skládali zkoušky z kvarty a sexty. Moje matka i otec byli členy Třetího řádu a brávali nás děti na měsíční setkání členů do kaple sv. Michala. Protože kázání bylo pro nás moc dlouhé, posílali nás na dvoreček s tisem, kde byla veverka v kleci s bubnem – měl ji tam pan farář, který byl velký milovník zvířat, měl i psa a na faře v kanceláři klec, v níž bylo plno ptáků. Veverce u toho tisu jsme dávali oříšky. Když bylo po kázání, museli jsme se vrátit do kaple. Takhle jsem se setkával s Řádem. Pak k nám začal docházet ředitel Třetího rádu, jmenoval se Bonaventura, byl z Domažlic. Byl to typický františkánský pater, který všem ženským tykal, a ony ho měly rády, protože byl veselý a tím přitažlivý. Ten začal chodit jednou měsíčně k nám do obchodu, kde maminka spravovala punčochy a připlétala svetry. My jsme už věděli, kdy přijde, ale někdy také nepřišel, takže já jsem musel číhat v přízemí, jestli se objeví, a jakmile jsem ho zahlédl na konci ulice, tak mi maminka dala korunu, abych utíkal pro viržinko, abych byl zpátky dřív než od přijde. Když přišel, pozdravili jsme, on si sedl a povídali jsme si o tom, co život přinesl nebo co se týkalo františkánského řádu, protože maminka byla jednu dobu zvolená za představenou Třetího řádu. Asi za hodinu se vždycky zvedl a odešel. Mne vždycky zkoušel z latiny a jen tak z legrace dával někdy takové otázky a poučky, třeba si dodnes vzpomínám „jak se řekne: ten, ta, to,“ „is, ea, id.“ „No vidíš, dobře to říkáš, a tento, tato, toto,“ „qui, quea, quod.“ „Dobře, a tentýž, tatáž, totéž“, „Idem, eadem, idem.“ „No vidíš, jak ti to jde.“

Kvarta byla pro mne kritická. Do té chvíle se nikdo nezmínil, že bych mohl jít na kněze, ale když mi teklo do bot, tak jsem se vždycky modlil k Panně Marii, a teď jsem měl zase kalamitu, protože jsem dostal o pololetí dvě pětky a naši už přemýšleli, že se půjdu něčemu vyučit. A tehdy se maminka dověděla, že františkáni přijímají do svého učiliště po kvartě. Řekla mi: „Podívej se, mohl by ses dostat k františkánům, ale musíš se učit.“ Já jsem se nakonec rozhodl, že pojedu do Kadaně, kde byl noviciát, když jsem si před tím pohovořil s provinciálem Bazilem Havelkou, který ovšem chtěl vidět moje vysvědčení. Viděl, že vysvědčení moc valné není, ale protože v té době Řád, který neměl dostatek dorostu, rozhodl, že bude přijímat žáky až po kvartě, řekl: „Podívej, zařadíš se tam a uvidíme, co s tebou bude.“

Jel jsem 28. července. Můj otec jel se mnou, vezl jsem si housličky a nejnutnější výbavu, protože nám řekli, že mnoho věcí nebudu potřebovat. Přijeli jsme do Kadaně a tam jsem byl přivítán panem kvardiánem, který byl současně novicmistr, byl to pater Oto Hamerník, svérázný člověk, který mě přivítal žertovně: když jsem se s ním večer setkal na chodbě, zeptal se mne „Kolik je ti let, kdy ses narodil?“ „1913.“ „No tak to už jsi byl ve válce, jak vidím, a střílel jsi do peřinky.“ Já jsem se tím tak moc nezdržoval. Potom jsme měli exercicie neboli duchovní cvičení, které trvaly šest dní.

 

 

 

(pokračování)