Mlčoch, Lubomír OFS

Souběh hned několika podnětů mne přivedl k tomuto tématu. Zamyšlení jsem začal psát během doby vánoční, krátce po Narození Syna Božího, svátku Sv. rodiny, přesněji na sv. Mláďátek betlémských. V liturgii si připomínáme vraždění nevinných pacholátek, která zemřela místo Synáčka Božího - a ten měl „statut uprchlíka“ i se svou matkou a pěstounem Josefem v zemi Egyptské, neboť jeden krutovládce mu právě usiloval o život. Vzal jsem do ruky knížku Františka Křeliny o lidické tragedii „Každý své břímě“, abych se ujistil, že spisovatel knihu datoval právě na svátek „Neviňátek betlémských“. Před svátky jsem poslal dva pohledy s obrázkem pomníku Lidických dětí - když mi došly ty pravé vánoční. A František Křelina dával zavražděné lidické děti i neviňátka betlémská do souvislosti se statisíci nenarozených neviňátek zabitých v lůnech matek... Jen pár dní před Vánocemi se usnesla naše politická strana, která se hlásí svým názvem ke křesťanství, že už upustí od prosazování ochrany nenarozeného života silou zákona, protože došla k závěru, že naše česká společnost jí k tomu nedává dostatečný mandát, že si to ve své většině nepřeje (a její politická reprezentace s ní). Pak přišla živelná katastrofa v Asii, a její obětí byly zase především děti – ty které zahynuly, i ty, které přišly o své rodiče a sourozence, kamarády... sirotci. Sirotci –podle médií - ohrožovaní zneužíváním a obchodováním...

   Vědomí, že píšu příspěvek na měsíc březen, obrátilo mou pozornost na svátek dvou matek - mučednic z počátku 3. století. Perpetua a Felicita svědčily Kristu svou smrtí za zvlášť vysokou cenu, obě opouštěly své malé nezaopatřené děti, holčičce Felicity byly jen dva dny – a narodila se odsouzené ve vězení... Nacističtí popravčí v případě lidickém čekali na donošení dítěte - aby matku poslali do koncentračního tábora. Jaká podobnost s chápáním „lidských práv“ pohanské antické říše a Třetí říše...  K tomu mne tížilo svědomí, že jsem ještě nezareagoval na prosbu české části komise Iustitia et pax - napsat pár připomínek k úmyslu Evropské unie zřídit Agenturu pro ochranu lidských práv, v tom samozřejmě i práv dětí. Ale i těch nenarozených? Ale to už jsme v současnosti Evropské unie, ve „Čtvrté říši evropské“.

   A konečně po té řadě převážně vážných až pochmurných podnětů k tématu mého zamyšlení  podněty vysloveně radostné: vzedmutá vlna solidarity na pomoc postiženým asijskou katastrofou, a to i se strany našich českých školáků. Jako by nás velké neštěstí probudilo a oslovilo naše srdce. A potom:  několikadenní vánoční návštěva našich dvou vnoučků, dvojčátek Juráška a Ondráška. Ti pobíhali po chalupě pořád ještě s úsměvem neviňátek, ale už i se schopností spáchat lotroviny - a ublížit sami sobě. Jejich úsměv a ruce natažené k babičce - ba i k dědečkovi -, byly tím hlavním impulsem ke psaní o dětech, kterým v tom dnešním světě hrozí tolik nebezpečí, přes veškerou snahu o institucionalizovaná „lidská práva“.

   Ta až přemíra podnětů k jednomu tématu článku do Poutníka je spojena s rizikem, že se mi nepodaří alespoň naznačit jejich vzájemnou vnitřní duchovní spojitost. Pokračuji ve psaní s přestávkami. Ale věřím, že nitka duchovního přediva a paprsek světélka tu existuje... Tedy: problém vidím v tom, že jedině pravá víra dává nám lidem to potřebné osvícení a milost k tomu, abychom porozuměli aspoň z části tajemství lidské důstojnosti a nesmrtelné duše. Lev Tolstoj prý nabádal k tomu, abychom měli úctu k duši svého dítěte. Bez těchto predispozic člověk nerozumí ani sám sobě, tím méně těm druhým, a nakonec není ani s to odhalit, co je,  či mělo by být jeho nezadatelným lidským právem. Rozum bez víry je slepý. 

    Perpetua a Felicita byly zatčeny v roce 203 během přípravy na křest. Pokřtěny byly až ve vězení. Kartágo bylo kdysi hlavním městem Punské říše a úhlavním nepřítelem antické říše Římské. Proto „muselo být zničeno“ a také zničeno bylo: v roce 146 před Kristem rozbořeno římskými legiemi. Římské legie rozbořily čtvrt tisíciletí poté i židovský Jeruzalém a pohanští císaři s tu větší,  tu menší intenzitou krutě pronásledovali křesťany prvních generací ve všech provinciích, kam se až radostná zvěst o Kristu rozšířila. Antický Řím tehdy ovládal území jen o něco menší území než dnešní nadnárodní Evropa na severu, ale dokonce rozsáhlejší na jihu a východě. Jakási práva měli tehdy jen „římští občané“, ale svobodu náboženského vyznání císaři dlouho nectili ani pro ně. Perpetua se stala křesťankou jako dcera z bohaté patricijské rodiny, dovedla psát (a tak i ve vězení psala kroniku jejich mučednictví). Perpetua je latinsky „Věčná“. Felicita byla otrokyně – tedy zcela bezprávná. Felicita je latinsky „Blažená“... Věčné a blažené... To, že křesťanství už po tak krátké době dokázalo uznat lidskou důstojnost žen a otroků (tím spíše otrokyň), to byla nevídaná hodnotová revoluce. Tímto duchovním převratem končila antika. A síla víry těch dvou mladých žen tak rozdílného společenského postavení prošla i tou zkouškou nejtěžší: neviditelnému Bohu a jeho Synu - jehož už také znaly „jen z vyprávění“ - vrátily nejen své životy, ale i mateřskou lásku ke svým dětem. Pořadí hodnot, jež může žádat jen žárlivý Bůh a jeho Syn. Bez světla víry je taková oběť nepochopitelná – a co více - také nepřijatelná a dokonce odsouzeníhodná! Připomínám si, že v těsné blízkosti svátku těchto dvou matek - mučednic se slavíval „mezinárodní den žen“. V optice hodnot tohoto „svátku“ by šlo patrně o odsouzení Perpetuy a Felicity - jako nábožensky poblázněných - a neodpovědných matek! V dnešní terminologii náboženských svobod a tolerance je samozřejmě poprava obou křesťanek hrubým porušením, ba zločinem proti lidským právům - ale jinak je počínání těch žen - matek pro nevěřící svět – v dnešním jazyce - nepochopitelným náboženským fundamentalismem!     

   Podobně je tomu v otázce ochrany nenarozeného lidského života. Bez živé a pravé víry je schopnost rozpoznat dobro a zlo dána jen vyvoleným (nebo jde o důkaz, že vlastně „věří“ - i když si toho nejsou vědomi či to dokonce popírají). Mluvím i z vlastní zkušenosti, z periody života, kdy jsem žil vzdálen církvi i Bohu. Rozum nestačí: vždyť lékaři, biologové a přímo „embryologové“ by měli v první řadě vědět, o co běží při umělém potratu, že se těhotenství „nepřerušuje“, ale nenávratně ničí. Osvěta veřejnosti rozumovými argumenty je jistě důležitá - a tuto úlohu plnily do jisté míry i veřejné diskuse o návrzích na protipotratové zákonodárství. Ale zdá se mi nesporné, že ten rozhodující krok je spojen jen s přijetím víry, s darem víry, s milostí víry. Nová evangelizace je tedy předpolím politiky a moci zákonodárné, která se pak může i cestou právní domáhat respektování těch pravých lidských práv. 

   Pán nám klade na srdce, že máme plakat s plačícími, s posledními lidickými ženami, které přišly o své děti, se sirotky a opuštěnými dětmi v Iráku, Thajsku, Indonésii a dálných ostrovech, nad mrtvými dětmi  - židovskými i palestinskými - ve „Svaté zemi“, dnes tak nesvaté! „Hlas je slyšet v Ramě, nářek a hořký pláč, Ráchel oplakává své syny, nedá se potěšit nad ztrátou svých synů“ (Jer 31,15). Umění má velkou moc, mluví k našemu srdci. Už jsem slyšel od několika cizinců v Lidicích o mimořádné působivosti pomníku zavražděných lidických dětí. Ale stavět pomníky je málo - a je to pozdě. Po strašných světových válkách se stalo v Evropě zvykem stavět pomníky „neznámému vojínovi“. A Evropa se nakonec dopracovala k pokusu o smír a k mírové spolupráci. Dnes bychom my křesťané měli iniciovat pomníky „neznámému nenarozenému dítěti“. Děti jsou ohroženým druhem i v naší vyspělé Evropě s její tradicí snah o naplnění lidských práv. Otázkou je, zda nám to bude tolerantní Evropa tolerovat. Bláznovství pro Krista bude nejspíš označeno za křesťanský fundamentalismus. Nebojme se být blázny pro Krista. Římský občan Pavel z Tarsu, popravený v Římě po soudním jednání, proti němuž by jistě protestovala dnešní Amnesty Intenational, nás vybízí: Radujte se v Pánu, opakuji –radujte se!

Douška na závěr:

Nedávno odešel na věčnost profesor Zdeněk Matějček, velký přítel dětí  -těch ohrožených, nechtěně narozených, trpících. Dětí, které mají přitom pravou dětskou radost. On sám tuto radostnou mysl měl a rozdával ji dál i přes všechno to zlé, co za svou dlouhou profesní kariéru psychologa dětí a rodiny zažil. Jurášek a Ondrášek se ještě stačili dostat v podobě ilustračních snímků do poslední knihy profesora Matějčka. A jejich úžasná radost ze světa čerstvě objevovaného – i za cenu pádů a boulí - byla pro nás vzácným darem, zdrojem naděje.

Lubomír Mlčoch OFS