Holota, Benedikt OFM

Sv. Bonaventura píše ve své Menší legendě o sv. Františkovi, že dva roky před svou smrtí, když konal čtyřicetidenní půst ke cti sv. archanděla Michaela, dlel na hoře La Verně. Při rozjímání byl naplněn hojněji než obvykle duchovní sladkostí a roznícen žhavěji touhou po Bohu a nebi, takže začal pociťovat dary nebeského vytržení.

Jednoho dne ráno, kolem svátku Povýšení svatého kříže, se mu ukázal seraf v podobě Ukřižovaného. František ocítil nevypravitelnou duchovní radost a zároveň i bolest. Když zjevení zmizelo, byl na těle poznamenán podobou Ukřižovaného, jeho ranami na rukou, nohou a v boku.

Je to první případ stigmatizace člověka v dějinách církve. František byl viditelně poznamenaný Kristovým křížem a utrpením, jeho pokorou, chudobou, poslušností, prostotou a kajícností. Tato znamení – stigmata – nosil František viditelně na svém těle dva roky, když je předtím nosil ve svém životě od svého obrácení neviditelně. František je stigmatizovaný.

Milí bratři a sestry, každý jsme stigmatizovaný. Každý neseme v nějaké míře na sobě i v sobě podobu Ukřižovaného. Každý máme svá skrytá stigmata ve svém životě a svém všedním dnu, který je naší Alvernou, místem našeho každodenního křižování. Neseme svá stigmata a možná je i ukrýváme před druhými, jako František zatajoval svá stigmata před bratřími.

Ale jako Kristovy rány na Františkově těle nemohly zůstat skryty, nemůže zůstat na našem životě utajeno před světem to nejhlavnější stigma života křesťana – stigma víry.

Víra je základem Františkova bytí i života. Syrová, neulehčovaná víra v Ježíše Krista, Božího Syna, ukřižovaného, zmrtvýchvstalého, víra v Eucharistii.

Víra je základem i našeho bytí a života, je základem všeho. Bez víry se život pokřtěného nehodí naprosto k ničemu.

Víra je také první a nejlepší ze skutků, které máme podle evangelia konat: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, kterého Otec poslal“ (Jan 6,29).

V dnešní době potřebujeme víru víc než kdy jindy. Máme totiž povinnost zvládat a přemáhat události tohoto světa. Čím jiným než vírou: „Každý, kdo je zrozen z Boha, vítězí nad světem. A nad světem zvítězilo právě toto: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš Kristus je Syn Boží?“ (1Jan 5,4-5).

Nemylme se: Jako svět s obdivem, ba s úžasem hledí dodnes na Františkův život a jeho stigma víry, tak chce vidět také i naši víru, i když nás o ni bezostyšně okrádá. „Nesmírné je množství těch, kteří se na vás dívají. Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, všechno, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřené na Krista. Od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,1-2).

Musí to tak být. A běda nám, kdyby nám svět začal tleskat. Musíme být tomuto světu svojí vírou trnem v oku.

Jako bylo Františkovo setkání se serafem prosyceno nesmírným afektem touhy po nebi – kéž je i naše osobní „věřím“ setkáním hledající Boží lásky s naším po Kristově blízkosti toužícím srdcem.

Víra je milost. Milost musí najít půdu, která by ji přijala. Nestačí jen věřit. Třeba dbát na to, komu jsem uvěřil a co mi zjevuje. Nestačí víra subjektivní, kterou by člověk věřil podle vlastní představy a vlastního uspokojení. To se stává, když si někdo udělá vlastní představu o Bohu, založenou na osobním výkladu Písma, a pak se na ni ze všech sil fanaticky upne. Nepozoruje, že vlastně neochvějně věří více v sebe než v Boha. Naše víra přece pochází od Ježíše Krista a on ji vede k dokonalosti. „Buďte si však především vědomi toho, že žádný výrok Písma není ponechán něčímu soukromému výkladu“ (2Petr 1,20).

Co máme tedy dělat?

Za víru děkovat a o víru prosit. Víru posilovat četbou Písma a rozjímáním. Sebekázní chránit víru před vším, co ji ohrožuje. Žít podle toho, kolik víry jsme dostali. Pán dává každému, kolik od sám chce. Víru u sebe nepředpokládat.

„Vytrvalostí ve víře si získáte svůj život“ (srov. Lk 21,19).

Benedikt Holota OFM