Šváček, Augustin OFMCap.

Eucharistie a sv. František

 

 

 

Ve své encyklice o Eucharistii a jejím vztahu k církvi (vydané ve 25. roce pontifikátu 17.4.2003) Sv. otec Jan Pavel II. píše: „Církev žije z Eucharistie. ... Když (církev) slaví eucharistii, památku smrti a vzkříšení svého Pána, tato ústřední událost spásy se reálně zpřítomňuje a uskutečňuje se dílo našeho vykoupení. Tato oběť je natolik rozhodující pro spásu lidského pokolení, že Kristus ji dovršil a vrátil se k Otci teprve poté, co nám zanechal způsob, jak se na ní podílet, jako kdybychom při ní byli přítomni. Každý věřící tak na ní může mít účast a těžit z ní nevyčerpatelné plody.“

Jsme zde přece jen „poutníci a cizinci“, kteří v síle eucharistického pokrmu putují do pravého domova u Otce v nebi. Snad je vám známo, že nejen sv. František z Assisi, ale i jeho bratři trávili svůj život putováním od místa k místu. Jejich životním stylem je putování. Nechtějí nikdy zapomenout, že jejich pravým domovem a vlastí je jen Bůh. Proto se na zemi nikde nezabydlují, nespojují se natrvalo se žádným místem. A nechtějí být závislí nejen na místě, ale ani na žádném stvoření, ani na žádném člověku, aby mohli zcela záviset jen na samém Bohu.

Obydlí se jim nestává místem, kde se dobře zabydlí, nýbrž místem pro vycházení na cesty. Vlastní vyjití se děje nakonec ne především z domova (František přece také pobýval dost často v Assisi), ale tím, že vyjdeme ze sebe sama, ze svého neuspořádaného já. Vzdát se hříchů a zlozvyků, umět opustit své sny a životní plány a svůj život chápat jako cestu, jako následování Ježíše. Menší bratr stále putuje, stále znovu vychází, aby se stal z Ducha Páně novým. Ve svém osobním životě se vyznačuje disponibilitou: nepokládá se za nepostradatelného a nepřesaditelného. Nelpí na svém místě, na svém úřadě, ani službě. Je připraven jít tam, kde je potřebný, kde je nouze největší. Před rezignací jej chrání pohled upřený na Pána. Bývá sice unaven a napadán a po zklamání se zastavuje. Ale pohled na Pána a jeho Paschu – přechod ze smrti k životu – tento pohled mu vždy znovu dává křídla k vyjití na cestu.

Bratře, sestro, při svém putování se nikdy nemusíš cítit sám. Ježíš nám přece dal svůj slib: „Já jsem s vámi po všechny dny…“ A tuto blízkost Pána můžeš zakusit v jeho slově, ve svátostech i ve společenství. Ve svátostech tuto blízkost Pána zakoušíš především ve svátosti Eucharistie. František  inspirován Duchem svatým vycítil, že zdroj síly pro putování, zdroj věčného života je právě tento nejpožehnanější dar – eucharistické tajemství.

Eucharistie je veliký Ježíšův dar církvi a tím i každému z nás. Když Ježíš ustanovil Eucharistii, neřekl pouze „toto je mé tělo“, „toto je má krev“, ale dodal, „které se za vás vydává … která se za vás prolévá“. Netvrdil pouze, že to, co jim dává jíst a pít, je jeho tělo a krev, nýbrž vyjádřil také obětní hodnotu Eucharistie, a to tak, že svátostným způsobem zpřítomnil svou oběť, kterou měl po několika hodinách dovršit na kříži za spásu všech. „Mše svatá je zároveň a neoddělitelně památka oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství těla a krve Páně. Můžeme tedy právem říci, že mše sv. je oběť a hostina, či obětní hostina. Ježíš si přál, abychom na jeho památku slavili tuto obětní hostinu a sytili se jeho tělem a jeho krví. On ustanovil tento způsob naší cesty k němu, způsob našeho uzdravování a očišťování, našeho posvěcování. Nejsme to my, kdo prosí o toto nejdůvěrnější společenství s ním. On zve nás. Každý den nás volá, abychom čerpali z lásky jeho srdce.

 

 

Proto v Řeholi SFŘ (čl. 5) čteme: Sekulární františkáni ať hledají v liturgických úkonech živou a působící Kristovu osobnost. Víra sv. Františka, který dal napsat slova: „Na tomto světě vidím svýma očima z nejsvětějšího Božího Syna jen jeho nejsvětější tělo a krev“, ať je pro ně inspirací a cestou jejich eucharistického života. Podivuhodně František vyznal svou víru ve svátost Eucharistie ve své Závěti (čl. 3): Budu mít úctu ke kněžím... A nebudu se starat o jejich hříchy, protože oni jsou mými pány a jejich prostřednictvím poznávám Božího Syna; na tomto světě totiž vidím svýma očima z nejvyššího Božího Syna jen jeho nejsvětější tělo a krev, které oni zpřítomňují a druhým podávají. A přeji si, aby se těmto nejsvětějším tajemstvím prokazovala čest, klanění a byla ukládána na důstojných místech.“ Tak prostě a tak teologicky hluboce, jak se to dosud nikomu nepodařilo, inspirován Duchem svatým František vycítil, že zdroj věčného života, jímž jsi ty, Pane, je právě tento nejpožehnanější dar tvůj i Otcův: eucharistické tajemství víry. Svým vnitřním pohledem citlivě vidí očima evangelisty Jana a vnitřním sluchem s ním jemně naslouchá Ježíšovým slovům: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den.“

Sv. otec František žasne nad neustálým divem, že Syn Boží denně sestupuje tolikrát a na tolika místech naší planety z Otcova lůna na oltáře našich chrámů. Jako se ukázal apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes zjevuje ve chlebě. Jako oni viděli jen jeho tělo a věřili, že je Pán a Bůh - tak i my vidíme jen chléb a víno a věříme, že je to jeho pravé tělo a krev. Tak je Pán stále mezi svými věrnými. Vždyť v tomto světě vidíme a máme tělesně z Nejvyššího jen jeho tělo a krev. Pán z lásky k nám se tak ponížil, že našima rukama a ústy se dostává k nám a my k němu. Což to není silná pohnutka, tak hmatatelně podložená, abychom s milující oddaností přilnuli k Ježíši, jak k němu přilnul serafický Otec? Což neřekl Pán: „Kdo jí mě tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm?“

 

 

Není tedy divu, že sv. František na tento láskyplný dar Ježíšův a Otcův reaguje s veškerou úctou, plnou posvátné bázně. V jednom listu generální kapitule bratří píše: „Proto vás všechny, své bratry, prosím a líbám vaše nohy s tou láskou, jaké jen jsem schopen, abyste prokazovali všechnu úctu a všechnu čest (jak budete s to) nejsvětějšímu tělu a nejsvětější krvi našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož se všemu tvorstvu jak na nebi tak na zemi dostalo pokoje a smíření se všemohoucím Bohem. … Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost, že Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn se tak ponižuje, že se pro naši spásu ukrývá pod nepatrnou způsobou chleba! Pokorně se proto skloňte, a on vás povýší.“

 

 

Není tedy divu, že Pán zpočátku uvádí Františka na cestu života podle svatého evangelia tím, že mu vnuká, aby opravoval Boží domy – kostelíky, a že světec měl takovou úctu ke kněžím. Vždyť svým povolání a posvěcením jsou tak úzce spjati se Svátostí oltářní! Není tedy divu, že světec kamkoliv přišel, přečasto se pouštěl do úklidu farních kostelů a v ústraní faráře napomínal, aby dbali na čistotu Božího domu. Sv. František toužil být denně účasten Nejsvětější oběti a posvátný děj sledoval s velikou úctou a druhé strhoval ke zbožnosti. Když přijal obětovaného Beránka, obětoval mu svého ducha s tím ohněm, který na oltáři jeho srdce stále planul. Celano o něm píše: „Hořel každou žilkou svého srdce žárem lásky ke svátostnému tělu Kristovu a s největším úžasem se podivoval, jak se Kristus Pán z lásky snižuje a jak poníženě miluje.“ Nakonec můžeme krátce říci: úcta k Eucharistii byla pro Františka hlavním úkonem  zbožnosti, Eucharistie je pro něho ohniskem veškerého života. V Krista věřit a jemu sloužit znamená pro něho – věřit v Nejsvětější svátost oltářní a ji ctít. Proto podle světcova příkladu a napomenutí  dobře slyšme výzvu Řehole (čl. 8): „bratři a sestry ať se účastní svátostného eucharistického života církve, ať se připojují k liturgické modlitbě jedné z forem, jak je církev předkládá. Tím obnovují tajemství Kristova života.“

 

 

Eucharistie sama je velikou výzvou k tomu, abychom nedávali přednost své práci před důvěrnými chvílemi s Ježíšem. On od nás nepožaduje nic mimořádného; sám chce nás obdarovávat. Čím nehodnější se cítíme, tím více jsme schopni se nechat proměnit. Je ale třeba v tuto moc eucharistie věřit a dát k této proměně svůj souhlas. Každé slavení eucharistie je výzvou, abychom se zcela vydali Pánu tak, jak on se vydává nám. Je to veliká příležitost k obnově křtu a milosti povolání. Zvláště v okamžiku proměňování.

 

 

Ježíš, tak jak byl ve večeřadle, už neexistuje! Nyní existuje Ježíš zmrtvýchvstalý a oslavený. Abychom byli přesní: zemřel, ale žije teď navěky. Avšak tento Ježíš je „Ježíš úplný“, hlava spojená nerozlučně s tělem. Jestliže tedy pronáší konsekrační slova tento úplný Ježíš, pronáším je i já spolu s ním. Ve velkém „Já“ hlavy je ukryto malé „já“ těla, kterým je církev. Je v něm také moje maličké „já“ a také ono říká těm, kdo jsou před ním: „vezměte, jezte, toto je mé tělo, které se za vás vydává“! Nejen služebný kněz, ale i laik, každý pokřtěný na základě svého všeobecného kněžství se může a má sjednotit s Ježíšem a též upřímně vyslovit v duchu: „vezměte a jezte ... mé tělo; vezměte a pijte … mou krev!

 

 

Je tomu opravdu tak? Uvědomuji si, že mě Ježíš přidružil k sobě v nejvznešenějším, nejsvětějším úkonu dějin? Že se mohu spolu s ním samovolným hnutím lásky vracet k Otci, ke svému Tvůrci a přinést v oběť to, co jsem od něho obdržel darem? Už bych neměl při proměňování zavírat oči nebo se pouze dívat na sv. Hostii, ale dívat se také na bratry a sestry před sebou, přece i jim se chci vydávat (vydávat jako chléb, který mohou lámat a jíst)… I jim chci sloužit, pro ně se obětovat.

 

 

Ježíšova mlčenlivost v Eucharistii je také prostorem pro naši modlitbu adorace a kontemplace, pro sdílení beze slov, které v nás urovnává vše roztříštěné, sceluje nás v našem vnitřním středu a vrací nám do srdce pokoj, který tento svět nemůže dát.

 

 

Kéž bychom v tomto Roce Eucharistie znovu objevili hodnotu tohoto největšího Božího daru a věnovali Pánu v Eucharistii tu pozornost a úctu, kterou si zaslouží. Amen.

 

 

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

(sepsáno podle P. Aloise Moce OFM

 

 

 a P. Raniera Cantalamessy OFMCap.)