Holota, Benedikt OFM

úvodem

Katolická teologie musí při zachování věrnosti Zjevení a Magisteria (Učitelský úřad církve) znovu a nově promýšlet to, co zdědila, i to, co je zvláště potřebné a aktuální s ohledem na dnešního člověka a jeho situaci. Hledá novou argumentaci. Od soudobé katolické teologie se žádá, aby byla více biblická a ekumenická, zabývala se více hledisky, které jsou dnes aktuální a nebyly dosud teologicky promyšleny. Žádá se, aby své myšlenky teologie vyjadřovala v osobních kategoriích a dynamicky, protože dnešnímu člověku je scholastické myšlení se svým reálným a statickým přístupem k problémům většinou naprosto cizí.

 

 

 

Četné pokusy mnoha teologů pomáhají postupně nově promýšlet i nově formulovat křesťanské učení. Některé líbivé myšlenky se ovšem ukazují jako neshodné a neslučitelné s učením církve. Křesťanská teologie žije v církvi a mimo ni postrádá svůj smysl.

 

 

 

Eucharistie

Proč nové pokusy o výklad? K nejobtížnějším pokusům soudobé teologie patří i pokusy o novou interpretaci eucharistického tajemství. Zatímco scholastická teologie chápe tajemství eucharistie jako zázrak, moderní teologie, jak se zdá, je chápe jako problém. Zdá se, že se tu těžiště teologického myšlení nějak „kroutí“, nějak se posunulo od Božího díla směrem k člověku. Scholastická teologie vidí v eucharistii mnoho zázraků, jak jsme ukázali v předchozím čísle Poutníka, ale moderní teologové v ní vidí spíše mnoho „problémů“:

Problém podstaty, problém přepodstatnění, problém Kristovy přítomnosti, problém znamení, problém transfinalizace (transfunkcionalizace), problém transsignifikace, problémy důsledné verifikace a kdoví jaké „problémy“ další. Jedním z těch dalších „problémů“ týkajících se eucharistie je také ekumenismus. Podíváme se jenom na některé z nich.

 

 

 

„Problém“ podstaty

Mnozí teologové poukazují na to, že interpretace reálné Kristovy přítomnosti v Eucharistii rozborem pojmů a procesů transsubstanciace (přepodstatnění) je dnes lidem nesrozumitelná. Výhrady k pojmu „podstata“ mají jak přírodní vědy, tak soudobá filosofie. Podle fyziky existují podstaty různých velikostí – od molekuly až po elementární částice. Jejich charakteristickým znakem je, že za určitých podmínek v sebe přecházejí. Proto se někteří teologové domnívají, že těmito výzkumy je otřeseno i metafyzické pojetí podstaty vůbec. Existenciální způsob myšlení, který dnes převládá, odmítá uvažovat o podstatách, o uzavřených svébytnostech, o něčem, co je samo o sobě. Odmítá předmětné myšlení a mluvení. Existenciální postupy připouštějí pouze rovinu vztahů a nepředmětnosti.

 

 

 

Co k tomu říci? Kdykoliv se teologie opírala spíše o vědu, ať přírodní nebo filosofickou, na to doplatila na to. Věda dodnes přece neví všechno! Vědou se k Eucharistii nedostaneme. Ale vírou. Pán Ježíš se neptal svých učedníků na to, jestli Eucharistii rozumějí, nýbrž: „Ještě nemáte víru?“

 

 

 

Snad by rozdíl mezi předmětným myšlením a mluvením scholastiky a nepředmětností a rovinou vztahů moderního myšlení existenciálního mohl naznačit tento případ:

Pravda v pojetí scholastiky je shoda našeho poznání se skutečností poznávaného předmětu.

Pravda podle moderního pojetí je to, o čem já jsem přesvědčený.

 

 

 

Transsignifikace a transfinalizace – co to vlastně je?

Při vysvětlování reálné přítomnosti Kristovy se zdůrazňovala skutečnost, že je tu opravdu přítomen Kristus oslavený. Nevynakládalo se však úsilí o zodpovědění otázky proč je Kristus v Eucharistii přítomen. Částečně se touto otázkou zabývala scholastická teologie, když zavedla pojmy: „sacramentum“ k označení obřadu, vnějšího posvátného znamení, a pojmu „res“ k označení účinku svátosti, „res et sacramentum“ k označení skutečnosti uprostřed. Tou skutečností uprostřed je v Eucharistii tělo a krev Kristova. Touto naukou se dalo vysvětlit, že svátosti, které se nemohou opakovat (křest, biřmování a svěcení kněžstva), přijaté ve stavu těžkého hříchu, mohou po znovuzískání posvěcující milosti oživnout i po létech po udělení. Tato nauka vztažená na Eucharistii nám ukazuje, že reálná přítomnost je skutečnost uprostřed této svátosti a je orientována k cíli, kterým je vlastní udělení milosti. Autoři teorie transsignifikace a transfinalizace v podstatě říkají, že chléb a víno dostávají (pouze) nový smysl – (transsignifikace) a nový cíl – (transfinalizace). Přišli s tímto novým názorem proto, že tento pohled na Eucharistii – proč je Kristus v Eucharistii přítomen – byl ponechán podle jejich názoru až příliš ve stínu. Je pravdou, že upozornili na platný a tradiční prvek v tajemství Eucharistie. Tento prvek sám o sobě nestačí však učinit celému učení o Eucharistii zadost. Pavel VI. v encyklice „Mysterium fidei“ uznává jejich připomínku za oprávněnou, ale jejich poznatek vhodně včleňuje do dogmatu, když píše: „Vskutku způsoby chleba a vína po proměně (transsubstanciaci) bezpochyby získávají nový smysl a nový cíl … do té míry, do jaké obsahují novou realitu … .“ Transsignifikace a transfinalizace předpokládají transsubstanciaci. Nový smysl a nový cíl chleba a vína nutně předpokládají novou skutečnost, totiž tělo a krev Kristovu.

 

 

 

Současná teologie se snaží připomenout i další prvky Eucharistie, které byly postupem času opomíjeny, například posvátný smysl pokrmu a hostiny. My lidé třetího tisíciletí jsme hodně ztratili ze smyslu upevňovat bratrství stolováním u jednoho stolu. Starokřesťanské agapé – hody lásky – měly napomáhat vytváření bratrství a jednoty prvokřesťanských komunit. V Eucharistii byla viděna svátost budující jednotu církve. Nesmíme zapomínat, že v Eucharistii – která nás spojuje jako bratry a sestry u jednoho stolu – je pokrmem Kristus. On nás zve, abychom si rozdělili jeho tělo, v němž a skrze něž se společně stáváme údy Kristovy církve.

 

 

 

Ekumenismus

Skoro všechna křesťanská vyznání jsou jednotná v uznání pneumatické (duchovní) přítomnosti Krista při eucharistickém shromáždění. Pokud se týká tělesné a reálné přítomnosti Krista, zpřítomnění jeho oběti na kříži a dalších eucharistických prvků, existují ještě značné názorové rozdíly. Shoda je jen mezi ortodoxními církvemi Východu a církví římskokatolickou. Obě strany uznávají platnost a správnost slavení Eucharistie stranou druhou. Odlišnosti v obřadech se nepovažují za vážnější překážku.

 

 

 

Složitější jsou vztahy mezi církví římskokatolickou a církvemi reformovanými. S některými evangelickými církvemi nebo „proudy“ mezi evangelickými věřícími se však již dosáhlo v některých bodech v učení o Eucharistii určitého sblížení. Evangelickým teologům už např. nečiní potíže interpretace charakteru oběti při eucharistické slavnosti ve smyslu zpřítomnění spásných událostí Kristových a tím i oběti na kříži. Pro evangelické křesťany však zůstává i nadále problémem uchovávání a uctívání této svátosti po skončení eucharistické slavnosti.

 

 

 

Jak rozumějí evangeličtí křesťané Večeři Páně

Nebude na škodu, když si připomeneme myšlenky katolického teologa Bernharda Körnera publikované v článku „Betendes Gottes Volk“, 2004/3, Nr. 219.

 

 

 

V tzv. evangelické „Leuenbergské konkordii“ (1973) se píše: „Ve Večeři Páně se nám daruje vzkříšený Ježíš Kristus ve svém obětovaném těle a ve své krvi svým přislíbeným slovem skrze chléb a víno. Tím nám uděluje odpuštění hříchů a osvobozuje nás k novému životu z víry. Znovu nám potvrzuje, že jsme údy jeho těla, posiluje nás k službě člověku. Slavíme-li Večeři Páně, zvěstujeme Kristovu smrt, kterou Bůh smířil svět se sebou samým. Vyznáváme přítomnost vzkříšeného Pána mezi námi. V radosti z toho, že Pán k nám přišel, očekáváme jeho budoucnost ve slávě.“

 

 

 

Tento text vyjadřuje, jak mohou evangelické církve – přes všechny své rozdíly – společně říkat, čím je pro ně Večeře Páně. V souladu s křesťanskou tradicí spojují s Večeří Páně trojí rozměr pohledu: do minulosti na Ježíšovu smrt, do přítomnosti na vzkříšeného a přítomného Pána, a pohled do budoucnosti, až se Kristus vrátí na konci časů. Výrazně se také v tomto textu vyjadřuje Kristova přítomnost ve společenství, je také řeč o Ježíši Kristu, který se vydává ve svém všem obětovaném těle skrze chleba a víno. A kdekoli se slaví Večeře Páně, tam působí odpuštění hříchů, daruje nový život, buduje církev a posiluje křesťanský život. Tak to říká zmíněná Leuenbergská konkordie.

 

 

 

Všimněme si v tomto dokumentu několika míst, která jsou významná pro katolické porozumění Eucharistie, a srovnávejme:

To, že je vzkříšený Kristus přítomen ve slavení Večeře Páně, je mimo každou pochybnost jak pro katolíky tak pro protestanty. Názory se však rozcházejí, pokud jde o způsob představy této přítomnosti. Pro Martina Luthera (+ 1546) bylo mimo každou pochybnost, že v darech chleba a vína je Kristus přítomen, a že v těchto darech přijímáme tělo a krev Kristovu. Luther však odmítl nauku o transsubstanciaci (proměně podstaty). Nechtěl, aby biblická víra byla znetvořena filosofickými pojmy.

Jiní reformátoři a s nimi i jiné protestantské církve zde pozměňovali více: pro některé z nich jsou chléb a víno jen znameními, která připomínají společenství s Kristem. Toto společenství se však neuskutečňuje dary, nýbrž vírou. Naproti tomu připomněl Pavel VI. ve svém listě „Mysterium ecclesiae“, že se katolická nauka o Eucharistii nemůže vzdávat pojmu transsubstanciace, jelikož jen tím lze zaručit, že se neztratí ze zřetele jedinečná přítomnost Páně v této slavnosti. Chléb a víno tedy nejsou jen znameními, která na něco poukazují, ale znameními, ve kterých je Pán sám přítomen. Na druhé straně však evangelická církev mluví v uvedeném spise – aniž používá pojem transsubstanciace – také o zvláštním reálném charakteru Večeře Páně.

Reformátoři používali často velmi tvrdých slov proti označování Eucharistie jako oběť. Viděli v tom nebezpečí, že se tím zpochybní jedinečný význam Kristovy smrti. Chtěli zdůraznit: Odpuštění a nový život nepřijímáme tím, co konáme – také ne slavením Eucharistie – nýbrž jen tím, co pro nás vykonal Bůh v Ježíšově smrti a vzkříšení. (Proto za hlavní velikonoční svátek mají Velký pátek.)

 

 

 

Tridentský koncil na to odpověděl a potvrdil reformátorům, že při hovoru o mešní oběti nejde o to, přidružit k oběti Kristově jiné oběti. Jde o jedinou Ježíšovu oběť, která se zpřítomňuje ve svátosti a stává se pro nás účinnou. Existuje ovšem dodnes zřetelný rozdíl: označení slavení Večeře Páně za oběť církve, jak učí katolická teologie (Katechismus katolické církve, 1368 n) – je v učení evangelické církve nepřijatelné. Evangelíci zdůrazňují, že jediný Bůh je činný v tajemství Eucharistie. My z katolické strany poukazujeme na to, že je to samozřejmě Bůh, kdo působí, ale že Bůh zahrnuje do svého působení také člověka. A v tomto smyslu se stává Ježíšova oběť, kterou slavíme, také obětí církve.

 

 

 

Společně však stojíme ještě před zcela jiným úkolem. Protestantům je jasné, že Večeře Páně je spojena s pojmem oběti. Rozumí se oběť Ježíšova. Ale i to se musí znovu vysvětlovat mnohým křesťanům na obou stranách. Neboť nezřídka mají křesťané obojího vyznání dojem, že Bůh se dá pohnout k milosrdenství jen lidskou obětí. Tuto myšlenku teologové z obojí strany právem odmítají. Obětí Kristovou se míní něco jiného. Je to Bůh, který ve své lásce jde až do krajnosti, aby nám mohl odpustit a přivést nás do svého společenství. Bůh nás miluje – až do vydanosti svého života, miluje nás do krajnosti.

 

 

 

Kdo řídí Večeři Páně?

Podle evangelické teologie je třeba pro úřad faráře ordinace. Tou se však nerozumí svátost, nýbrž jen zplnomocnění. V zásadě by mohla u evangelíků každá křesťanka a každý křesťan řídit Večeři Páně. Z důvodu církevního se to normálně děje ordinovaným farářem, respektive ordinovanou farářkou. Jan Pavel II. poukázal ve své encyklice o Eucharistii (2003) na dokument II. Vatikána. Tam se konstatuje: Ačkoliv církevní společnosti od nás odloučené nežijí s námi v plné jednotě vyplývající ze křtu, a ačkoliv se domníváme, že neuchovali původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství především proto, že jim chybí svátost kněžství, přes to vyznávají – když při Večeři Páně připomínají jeho smrt a vzkříšení – že je to znamení života ve společenství s Kristem a očekávají jeho slavný příchod. Proto je třeba, aby předmětem dialogu bylo učení o Večeři Páně, o ostatních svátostech, o liturgii a o službách církve (UR 22).

 

 

 

Koncil tedy neříká, že u evangelíků neexistuje tajemství Eucharistie vůbec, nýbrž jen podotýká, že není zcela zaručeno. Třeba mít trochu ekumenické opatrnosti, které se nesmíme vzdát k zachování vlastní identity. Nejen tento rozdíl, ale i jiné připomínky papeže Jana Pavla II. opodstatňují prohlášení, že společné slavení Večeře Páně s evangelíky a společné přijímání těla a krve Páně není na místě. K tomu je zapotřebí jednoty ve víře, které jsme ještě nedosáhli. Na evangelické straně je zde – jak známo – méně obtíží. Také proto, že se zde hledí především na Krista, který zve jednotlivého věřícího k přijímání těla Páně. Církev, která oslavuje a církev, která touto oslavou vzniká, je dle katolického pojetí málo viditelná. K tomu ještě přichází skutečnost – a ortodoxní církve to vidí také tak – že Eucharistie jednotu nejen vytváří, nýbrž také všeobjímající a nosnou jednotu ve víře předpokládá. To, že dosud nemůžeme slavit společně Večeři Páně, je a zůstává ranou. Bolí. Ale i tato bolest může vést – snášená v lásce – k větší snaze o jednotu a tím i k uzdravení. Tato jistota je na obou stranách.

 

 

 

Nové myšlenkové inspirace

Konec 19. a začátek 20. století přináší novou myšlenkovou atmosféru. Pozitivismus a materialismus potlačují to, čeho se nemůžeme dotýkat a poznávat svými smysly. Jako reakce na tuto tendenci se objevují fenomenologické metody (Edmund Husserl) i pokusy pochopit a vyjádřit vztah člověka ke světu, k společnosti a k Bohu (Scheler, Heidegger, Marcel). V teologické teorii i v křesťanské náboženské praxi dochází v době mezi dvěma světovými válkami k novým důrazům na společenství církve, na liturgii a svátosti. Silné  tendence křesťanského filosofického personalismu (Mounier) získávají své pozice i v teologii svátosti. Personalismus i existencialismus stále více získávají teology i se svým zvláštním pojetím předmětnosti či vlastně nepředmětnosti. Tito teologové tvrdí, že personalita v podstatě znamená vystoupení nad věcnou předmětnost. Nové názory v učení o Eucharistii byly buď přímo těmito myšlenkovými tendencemi vyvolány, nebo jimi byly alespoň značně ovlivněny.

 

 

 

Nových pokusů, tendencí a názorů na Eucharistii je celá řada. To, co jsme uvedli, doufáme, že dostatečně ukazuje, jakými směry se ubírá teologie Eucharistie v dnešní době, jak se lidský rozum snaží „mermomocí“ porozumět Božímu tajemství. Pán Ježíš se ale neptá svých učedníků: Rozuměli jste tomu? Nýbrž: Věříte tomu? Tím nechceme říci, že je teologie zbytečná. Naopak. Zdravá teologie je tak nutná jako kostra v těle. Jak by vypadal člověk bez kostry? Zakladatelem křesťanské teologie je sv. Pavel a Učitelský úřad církve bdí nad její čistotou a jednotou. Zdá se, že nám odloučení bratři učitelský úřad církve snad závidí.

 

 

 

(Čerpáno z pramenů)

 

 

 

Benedikt Holota OFM