Esser, Kajetán OFM

Kristova poslušnost až k smrti

František přibližuje věřící k  tajemství Eucharistie, když při líčení Kristovy poslušnosti až k smrti, kterou „sebe samého obětoval prolitím vlastní krve na oltáři kříže“, hovoří o eucharistickém přijímání a připomíná slovo sv. Petra: Kristus trpěl za nás a „zanechal nám příklad, abychom kráčeli v jeho šlépějích“ (1Petr 2,21; List věř.1). Říká to ještě jasněji, když vyžaduje od kněží Řádu opuštění sebe samého, které se má uskutečňovat podáváním oběti v následování Krista: „Ó podivná velikost a nesmírná vážnost! Ó vznešená pokora, ó pokorná vznešenost! Pán vesmíru, Bůh a Syn Boží se tak snižuje, že se pro naši spásu skrývá pod nepatrnou způsobou chleba! Bratři, vizte Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce! Pokorně se proto skloňte a on vás povýší. Nic ze sebe si proto neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám celý podává (List gen.kap.). Tento hymnus plný vděčné lásky je nejen vrcholem  eucharistické zbožnosti sv. Františka, ale  podává také veškeré poučení o křesťanském životě, životě v evangelní kajícnosti. V tajemství eucharistické slavnosti se Bůh celý dává člověku v Kristu přítomném v oltářní Svátosti. Ne náhodou světec na začátek klade krátkou větu z Písma: „Bůh se vám dává jako svým synům“ (srov. Žid 12,7). A člověk, který to přijímá, je plně přijatý a vítaný. František také zde vyjadřuje tajuplný vztah mezi dílem spásy a lidskou spoluprací v prostotě víry.

Učedník, který poznal a zapsal co nejlépe jeho myšlení, dosvědčuje, že on sám žil a konal podle těchto slov: „Často přijímal tělo Páně s takovou oddaností a zbožností, že i druhé strhával k oddanosti. Onen přesvatý děj sledovával s velikou úctou a celý se přinášel jako oběť. A když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha s tím ohněm, který na oltáři jeho srdce vždy planul“ (2Cel 201). I tato stručná zpráva životopisce jasně ukazuje, jak hluboce byl světec proniknutý tajemstvím „svátosti mše“: oběti Beránka na oltáři  odpovídá oběť celého jeho bytí. V tomto slavení František roste v totální vydanosti ve spojení s obětí Krista, Božího Beránka, obětovaného za naše hříchy.

Proto nepřekvapuje, že František ve Chválách, které recitoval před kanonickými hodinkami a které jsou složené z krátkých vět Písma, recitoval chválu, kterou nalézáme v knize Zjevení: „Beránek, který byl zabit, si zaslouží, aby přijal moc, bohatství, moudrost a sílu, čest, slávu i chválu (Zj 5,12).  Chvalme ho a velebme ho navěky (Dan 3,57).“ A v nešporách svého Oficia, když vzdává díky za dílo spásy, které Bůh vykonal ve světě prostřednictvím svého milovaného Syna, nechá zaznít  těmto díkům plným radosti, skutečné eucharistii vyjádřené ve výzvě: „Dávejte mu svá těla za oběť a noste svatý kříž a následujte až do konce jeho přesvaté příkazy (srov. Lk 14,27).

Dosud jsme líčili duchovní postoj, který je podle Františka nutný pro účast na eucharistické oběti a přijímání. Zůstává nám ještě zdůraznit jiný aspekt, ve kterém se světec projevuje jako pravý syn své doby. Věřícím píše, že Pán chce, „abychom byli skrze něho všichni spaseni a abychom ho přijali čistým srdcem a cudným tělem“ (List věř.1). Při vnitřní čistotě se vyžaduje cudnost těla, která se chápe podle smýšlení doby jako plod dlouhodobého vývoje. Před eucharistickým přijímáním se tehdy vyžadovala od ženatých zdrženlivost;  ženy přítomné v kostele nebyly rády viděné při stole Páně; noční poluce, i nedobrovolná, byla považovaná za překážku  přijímání nebo slavení. Františkova slova zřejmě sledují toto smýšlení, které bylo ustálené v přesných předpisech dokonce od velkých kánonistů.

 

 

Pohled na dějiny spásy

Z celého našeho výkladu jasně vyplývá, že pro Františka „přijmout tělo a krev Páně znamenalo slavit památku Utrpení. Eucharistické přijímání je součástí slavení památky Kristovy smrti, neboť pro něho Eucharistie je věčnou obětí smíření mezi všemohoucím Bohem a hříšným člověkem. Přece však považujeme za potřebné pozastavit se nad pojmem památky, memoriálu.

Modlitba, kterou měl světec bezpochyby ve zvláštní oblibě, nám poskytuje první náznak: „Chléb náš každodenní, svého milého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, dej nám dnes, abychom si připomínali … lásku, kterou k nám měl, i všechno, co pro nás řekl, vykonal nebo vytrpěl“ (Otče náš). Eucharistická slavnost se tedy koná „na památku“ lásky Pána, jak se nám zjevila v jeho slovech a skutcích a v jeho umučení. Toto tvrzení se více osvětlí, když zkoumáme celý kontext prvních dvou hlav Listu všem věřícím. Když popsal cestu, totiž Krista, „Slovo tak vznešené, tak svaté a slavné“, které vtělením, svým chudobným životem, křížem a utrpením přineslo světu spásu, a tak dalo sebe samé ve své lásce za nás, „obětovalo se prolitím vlastní krve na oltáři kříže“, František pokračuje: „Chce, abychom byli skrze něho všichni spaseni  a abychom ho přijali čistým srdcem a cudným tělem.“ Událost, která se začala vtělením Božího Syna a dovršila se jednou provždy smrtí na kříži, se dává  člověku k účasti jako vzácný dar při eucharistické slavnosti. Protože Ježíš splnil v celém svém životě Otcovu vůli – „přece odevzdal svou vůli do vůle Otcovy“ – byli jsme spaseni a stali jsme se schopnými odpovídat na lásku; proto Pán nazývá blaženými „ty, kteří chtějí ochutnat, jak sladký je Pán“ (Žl 34/33,0) a „nemilují tmu víc než světlo“ (Jan 3,19); „Ó jak blažení a požehnaní jsou ti, kteří milují Pána a činí, co požaduje sám Pán v evangeliu (Mt 22,37.39): Milovat budeš Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší, a svého bližního jako sebe sama.“ V tomto obšírném popise se jasně ukazuje, že pro světce Eucharistie se slaví „na památku lásky, kterou měl Kristus k nám, co pro nás říkal, vykonal a vytrpěl“.

František pevně věřil, že při slavení Eucharistie se zpřítomňuje Kristova cesta, kterou prošel pro naši spásu; že při tomto slavení dostáváme sílu a možnost sami projít tuto Kristovu cestu při následování s vírou jeho šlépěje. Proto s naléhavostí povzbuzuje: „Nuže, lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce? Proč nechcete poznat pravdu a věřit v Syna Božího? Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu do lůna Panny; denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jako se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebu. … A takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám praví: Hle, já jsem s vámi až do konce věků“ (Nap.1).  Myšlenka dějin spásy, která vnímá vždy celou Kristovu cestu až do jeho slavného návratu, je obsažena také v četných žalmech, kterými František opěvuje dílo spásy (List gen.kap.).

O jednom prvku bychom si vůbec nemohli učinit představu, kdyby ho výslovně nezdůraznil sám František. V tajemství Eucharistie působí účinně zmrtvýchvstalý Kristus; jako takový je s námi až do konce světa. Není mezi námi jako když se stal člověkem a zemřel za nás, ale jako ten, který „není určen na smrt, ale k životu a k věčné slávě, a na kterého touží hledět andělé“. Když usedl po pravici Otce, „naplní svými milostmi všechny, kteří jsou toho hodni“ (Oficium, žalmy k noně a nešporám).  V tomto tajemném daru se jeho oslava stává naší slávou, neboť jeho život se stává naším životem, neboť „sám Nejvyšší do dosvědčuje, když říká: Toto je moje tělo a krev nové smlouvy; a kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ (Nap.1). Tímto způsobem celé spásné konání Boha se každý den obnovuje v Eucharistii, v které Boží zázraky se dávají vděčnému člověku.

 

 

Nejsvětější Svátost

Dosavadní naše úvahy by měly velmi jasně ukázat význam, který má konání eucharistické slavnosti v myšlení a životě sv. Františka a v jeho nauce, kterou formuloval. Vyplynulo z toho, jak se vyhýbá bludům a nepřístojnostem své doby, ale také jak vyjadřuje plnost své víry a svého života z víry. Když uvážíme dobovou eucharistickou zbožnost, pochopíme, proč eucharistická svátost zaujímá ústřední místo v duchovním životě světce. Současně však vidíme, že nová osobní zbožnost, která se oficiálně rozvíjela v době vrcholného středověku, se také odvolávala na zbožnost eucharistickou. V tomto smyslu   světec bezpochyby trvale zapůsobil, stejně jako hnutí, kterému dal počátek.

 

 

 

Bludné učení katarů a pověry křesťanů

V těch časech nejsilnější útok proti oltářní Svátosti vedli kataři. Věrni svému dualismu odmítali Eucharistii, protože v ní svět božského, duchovního prvku je stále v úzkém styku se světem hmotným, světem vzatým z materie, kterou považovali za zlou. Z oportunistických důvodů udržovali obřad lámání chleba, kterým však nechtěli mínit Kristovo tělo, ale uskutečňovat jen obřad památky; tím spíše, že  - v důsledku jejich dualistické nauky – také Kristova oběť ztratila smysl. Podobně tomu bylo i v jiných bludařských reformních hnutích, které vznikly na Západě, odmítajících Eucharistii, neboť považovala za nečisté všechno materiální a vyhlašovala, že „praví křesťané“ mají žít z „nebeského pokrmu“.  Když k tomu připojíme i další fanatické sekty, pochopíme, proč právě v té době klanění se proměněné Oběti, která je  prakticky uznáním reálné přítomnosti, se stávalo poznávacím znamením pravých křesťanů. Obřad klanění se Eucharistii, který se od té doby rozvinul do různých forem, má zde jeden ze svých nejsilnějších kořenů. Ze stejných důvodů problém reálné přítomnosti zaujal prvořadé místo v teologických diskusích a vykonal také silný vliv na vypracování obřadu mše svaté.

Kromě toho nová zbožnost se právem postavila proti příliš široce chápané „materializaci“ Svátosti, která v minulosti někdy pronikla i do církevního prostředí. Také různé praktické příklady nedbalosti a neznalosti duchovenstva hovoří až děsivou řečí. Jasně o tom hovoří tzv. Passovský Anonym, který podává zprávu o kněžích, kteří v patřičný čas neobnovují posvěcené Hostie znehodnocené nevhodným uložením, kteří je nechávali spadnout na zem, po návštěvách nemocných odkládali burzu s Eucharistií a šli do krčmy, podávali sv. přijímání veřejných hříšníkům a odmítali osoby hodné, slavili mši sv. ve stavu veřejného hříchu, ke svaté Oběti používali pančované víno, prodlužovali mše nekonečnými zpěvy, v kostelích konali nevhodná představení atd.

Vedle početných koncilových rozhodnutích této doby je to dokument „Sane cum olim“ Honoria III. z 22. 11. 1219, který usiluje potírat tyto nepřístojnosti s hrozbou trestů a odhaluje, že nejde jen o  ojedinělé případy. Také starostlivost sv. Františka dosvědčuje, že tyto nepřístojnosti byly tehdy velmi rozšířené, a zbožní křesťané naléhali, aby byla zjednána náprava.

Kajetán Esser OFM

(pokračování)