Lev Veliký, sv.

„Rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). Co vzbudilo takovou víru? Který kazatel ji rozplamenil? Vždyť předtím zázraky neviděl a tehdy už nebyli uzdravováni nemocní, nevracel se zrak slepým, mrtví nebyli kříšeni a to, co se mělo vbrzku uskutečnit, to dosud nenastalo. A přece jen lotr vyznal svého pána a krále, kterého viděl jen jako druha svého vlastního trestu. Tohoto daru se mu dostalo odtud, odkud sama víra dostala odpověď. Neboť Ježíš mu řekl: „Amen, amen, pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Tento slib je nad lidskou možnost a byl vydán ne ze dřeva kříže, nýbrž z trůnu moci. Tato odměna víry přichází z té výše, v níž se ruší dlužní úpis lidského provinění. Uděluje ji ten, který neoddělil podobu sluhy od podoby Boží a i v tak velkém utrpení zachoval jednotu svého neporušitelného božství s přirozeností, která mohla trpět.

Skrze dřevo se napravuje pád, k němuž na dřevě došlo, a v hořkosti žluči i octa se rozpouští vnadidlo hříchu. Právem řekl Pán dříve než byl zrazen: „Až budu povýšen, všechno potáhnu k sobě“ (Jan 12,32), to jest, povedu spor za celé lidské pokolení a obnovím přirozenost kdysi ztracenou. Mnou bude odstraněna všechna slabost, ve mně se uzdraví každá rána. A že vyzdvižený Ježíš k sobě potáhne všechno, ukazuje nejen utrpení naší přirozenosti, ale i pohnutí celého světa. Když totiž visel na kříži, všechno tvorstvo zalkalo a hřeby kříže zasáhly všechny živly. Nic nebylo vyňato z tohoto utrpení. Ono uvedlo do svého společenství zemi i nebe, roztrhalo skály, otevřelo hroby, zjevilo podsvětí a skrylo sluneční paprsky v husté temnotě. Tímto svědectvím byl svět povinen svému původci.

Sv. Lev Veliký