Vzpomínky - 3

Kubíček, Inocenc OFM

Život v Řádu

Exercicie před přijetím do řádu mi zůstaly v paměti. První dny bylo rozjímání o církvi a člověku, proč je člověk na světě, o pádu do hříchu, co je těžký a lehký hřích, potom o lítosti, a také o nebi a o trestu. Pak se přešlo na rozjímání o modlitbě a eucharistii. Končilo se generální zpovědí, rozhřešením, a na závěr se konala slavnost a při mši svaté byla obláčka, to znamená oblékání do řádového roucha. Oblékal nás novicmistr P. Otto Hamerník, který k tomu dostal pověření od provinciála Basila Havelky. Dostali jsme také řádová jména. Bylo to pátého nebo šestého října roku 1928 a bylo nás celkem devět, z toho jeden po maturitě, jeden byl po sextě z Plzně, jeden byl po sextě z Brna a sedm nás bylo kvartánů, tři Němci, protože tenkrát chodili sudetští Němci s námi dohromady, takže se tam modlitby konaly trojjazyčně, buď se modlilo latinsky, německy nebo česky, ale to jen velice málo, protože kostel byl na sudetském území.

V Kadani byl nejen noviciát, ale bylo tam i mnoho těch, kteří se připravovali na bohosloví a neměli dokončené gymnázium, takže tam byli kvintáni, sextáni, septimáni, jedni dělali zkoušky v Doupově na německém gymnáziu a druzí jezdili do Prahy na české arcibiskupské gymnázium v Bubenči, takže nás tam byla komunita o čtyřiceti pěti členech. Náš novicmistr Otto Hamerník byl velmi svérázný, vychovával nás tak, že vždycky ráno po snídani jsme se všichni sešli ve větší místnosti, kde jsme měli vyučování, které začínalo modlitbou, pak jsme překládali žalmy, abychom jim rozuměli, když je latinsky recitujeme při oficiu. Tak jsme postupně přeložili všech sto padesát žalmů. Kromě toho se pak ještě překládala z latiny Řehole řádu svatého Františka i výklad Řehole. To trvalo do deseti hodin, pak se šlo pracovat. Pracovalo se tvrdě – on byl velký budovatel – většinou na zahradě. Na podzim připravil velkou akci: zjistil totiž, že kostel, který patří mezi naše nejstarší gotické památky - dodnes je to unikát - je v hrozně špatném stavu. Když nedávno nově pokrývali střechu, shazovali tašky na půdu. Tam napadaly do parabol, to znamená do takových hlubokých gotických kleneb, které byly taškami vrchovatě zasypány. A on si vzal do hlavy, že se to musí vyčistit, protože to hrozně zatěžovalo klenbu kostela. Právě tuto práci jsme dělali my novici, a mám na to vzpomínku, že mi spadla nějaká břidlice na nos. Klerici tyto práce nedělali, protože museli studovat. Studovali soukromě a jezdili jako privatici jednou za půl roku skládat zkoušky. Veškerý úklid kláštera jsme obstarávali sami, novicmistr na nás dohlížel. V klášteře nebyla ani jedna žena, protože tam byla velmi přísná klauzura. Tehdy byl noviciát tak přísný, že nikdo nesměl sám vyjít z kláštera, a když už šel, tak pouze s vědomím představeného a s doprovodem toho, kdo už měl sliby, takže vždycky museli jít alespoň dva. Když se šlo na delší vycházku nebo na celý půlden, chodilo se společně. Je tam hezký kraj, jednou jsme byli dokonce na Haselsteinu, to je zřícenina hradu Lobkovice.

Jednou, bylo to okolo svátku sv. Mikuláše, se stala věc, která byla velmi bolestná a která byla před nám utajována a my jsme se o tom jen tak pokoutně dověděli. Náš provinciál se jmenoval Basil Havelka a bylo mu tehdy něco před šedesát let, byl to úctyhodný starý šedivý pán a měl u nás dobrou pověst. Přijel nejprve v srpnu a přijímal dva nové, jednoho bohoslovce, který už byl po první ročníku olomoucké fakulty, a druhého, který byl kvartán jako my a byl z internátu v Uherském Hradišti, kde františkáni měli úrodnou líheň pro Řád. Bylo nás tedy jedenáct. Potom Havelka přijel na další obláčku v době okolo Mikuláše roku 1928. My jsme tehdy pečovali o malé hospodářství, pomáhali se starat o kravičku a kozy, uklízet a mýt nádobí. Při přípravě mikulášské zábavy jsem zaslechl, že tento provinciál najednou odešel z Řádu. Nikomu prý nic neřekl. V Praze nalezli jeho hábit a ostatní věci. Tehdy za námi přijel P. Jan Evangelista Urban, pozdější náš vychovatel (který byl souzen už v první procesu). On bral všechno velmi vážně a důsledně už jako mladý kněz – byl vysvěcen roku 1924. Už v Praze jako magistr neboli vychovatel pražských bohoslovců jich několik propustil z Řádu. P. Havelka potom žil dlouho v Plzni a bylo ho vídat pravidelně ve františkánském kostele pod chórem, kde se účastnil bohoslužeb a pak vždycky zmizel, s nikým nemluvil. Slyšel jsem, že ke konci života se usmířil s církví svatou. Po jeho odchodu byl povolán do Prahy jeho zástupce, byť při každé volbě musel vždycky být provinciál, a jeho zástupce je tzv. kustos, dnes se nazývá vikář, a to byl Josef Hopfinger, Čech z Těšovic u Prachatic, který byl v německém klášteře v Hejnicích. Ten přišel a hned se ujal vlády, okamžitě nahlásil situaci do Říma. A k nám přišel vizitátor, který byl pověřen generálním představeným. Tím vizitátorem byl Mansvet Olšovský, bývalý provinciál slovenské provincie, úctyhodný a velebný typ františkána. Mansvet Olšovský, který k nám přijel koncem ledna v třeskutých mrazech, kdy v Budějovicích bylo –37 °C a my v Kadani měli –33 °C – odnesly to obrovské ořechy, které zmrzly. Za tohoto mrazu tedy přijel, s každým promluvil, všechno si zapisoval. Mám na tento jeho pobyt pěknou vzpomínku, jak přišel za námi do vyučování – my jsme byli ještě v noviciátě – a říkal: Přicházím sem jakoby na Alvernu – chtěl nás asi povzbudit -, a potom nám řekl: Víte, co je to „manus religiosi“, což česky znamená ruka řeholníka? My jsme nikdo nevěděl, tak on povídá: My jsme měli v noviciátě namalovanou velkou ruku a na prvním prstu byl nápis At quid venisti, to znamená proč jsi sem přišel, na druhém prstu bylo napsáno Quid ad te quaere – starej se o to, co se tě týká, na třetím prstu bylo napsáno Est mea culpa – je to moje vina, na čtvrtém prstu bylo napsáno Libenter – ochotně, a na posledním Deo gratias – za všechno Bohu děkuji. Já jsem si to hned zapsal, latinsky jsem uměl, protože jsme ji měli od primy na německém gymnáziu, a když se M. Olšovský zeptal, který z nás by mu to mohl zopakovat, tak jsem se přihlásil a on se divil, že jsem mu to zopakoval a řekl, toho se držte celý život, jistě přijdete do situace, ve které budete mít určité pochybnosti. Pak si řekněte, proč jsem sem chodil nebo proč jsem tady, a potom se nedívej na to, co dělají ti druzí, hleď si jen toho, co se týká tebe a dělej to vždy s ochotou a přiznej svoji vinu a hlavně za všechno poděkuj Bohu a lidem.

Pak nastaly veliké změny, už o Vánocích a potom v lednu byli všichni klerici přestěhováni do Prahy a v Kadani zbyl jen noviciát. Přišel k nám nový mladý kněz pater Metoděj Řezníček, který byl kaplanem v Hejnicích a teď se stal naším novicmistrem, Otto Hamerník zůstal představeným. Tehdy jsme teprve začali pravý noviciát, protože pater Metoděj přišel s úplně novými programy a měli jsme důkladnou výuku nejenom o Řeholi a ne jen nějaké překládání, ale také úvod do duchovního života, jak konat rozjímání, jak konat vnitřní modlitby, vykládal i Řeholi v úplně novém stylu. Všechno jsme si zapisovali. Byl velmi přísný, ale zároveň otcovský. Bydlel s námi v noviciátním traktu, kde bylo dvanáct světniček. Až jsem se divil, jak jsme to mohli vydržet, byly menší než v kriminále, tak 2,5 x 3,5 metrů, vešla se tam jen postel, stoleček a židle. Nebyla tam kamna, v těch třeskutých mrazech se topilo jenom ve dvou světnicích a ve škole, kde jsme se scházeli. Když byly největší mrazy, tak to Otta zařídil tak, že jsme měli společnou ložnici, ve které se topilo.

Potom byla v Praze volba nového provinciála, zvolen byl Josef Hopfinger. A nám pomalu končil náš noviciát, v srpnu jsme skládali řeholní sliby na tři roky.

(pokračování)