Novák, Antonín

 

 

Mládež

O mládež se celkem nikdo nestaral. Byly ovšem výjimky: někteří horliví kněží v duchovní správě, několik obětavých katechetů na měšťanských a středních školách, ale to byly opravdu jen výjimky. Jen při sdružení katolických zemědělců vznikla před válkou organizace venkovské mládeže, která měla svůj časopis Naše mládež (na Moravě  Omladina). Český časopis redigoval místopředseda spolku, studující filosofie Josef Novák, který napsal také brožuru Proč se naše mládež sdružuje. Teprve za války uvolňuje pražský arcibiskup hrabě Huyn čilého žižkovského kaplana Václava Chlumského, aby pracoval jako sekretář v nově organizovaném Sdružení katolické mládeže (KKM). Skupina ligistů, zejména Josef Zvoníček, dr. A. Kníže, student filosofie Antonín Novák (bratr Josefa Nováka) pomáhala při budování této nepolitické organizace mládeže. Ligista Antonín Novák se stal prvním předsedou tohoto Zemského sdružení. Dr. Nosek nezůstává stranou. P. Chlumský byl jedním z nejdůvěrnějších přítel dr. Noska po celý život a v pozdějších letech po válce  dr. Nosek věnoval mládeži více než všichni katoličtí politici dohromady. Správce Nešpor píše: „Vzpomínám na jednu popřevratovou valnou hromadu SKM v Praze, kde dr. Nosek dojemnými slovy, sám jsa k slzám dojat, zapřísahal nás, abychom chránili svoji víru, záruku čistoty duše, abychom chránili církev svatou a vlast. Po válečném uvolnění mravů očekává od nás národ, že přispějeme k nápravě. Jen v mravně silné mládeži je záruka šťastné budoucnosti národa a církve u nás. Tato jeho opravdovost zapalovala srdce. Sám šel příkladem.“

Dr. Nosek  politik

Rozpadlo se Rakousko, vznikla republika a dr. Nosek byl stržen do proudu politického života, neboť katolicismus volal SOS. Sblížení dr. Noska s dr. Josefem Novákem přivedlo tohoto politicky neangažovaného juristu do politické arény. Snad  by tam přišel sám, protože popřevratová doba volala k práci každého opravdového katolíka. Ale to, že dr. Novák byl již starý politický kozák, jistě při jejich přátelství hodně znamenalo. O dr. Novákovi, který sebral tento materiál k životopisu dr. Noska, ale pro své úmrtí nemohl již koncept dokončit, musím napsat několik slov.

Dr. Josef Novák byl ve srovnání s dr. Noskem odlišný typ. I tělesně byl subtilnější. Byl o dva roky mladší – narodil se 23. 8. 1888. Pocházel z chalupnické rodiny z Chvojkova na Pelhřimovsku, měl čtyři sourozence. Vystudoval v Pelhřimově s vyznamenáním gymnázium, denně docházel pěšky 5 km do města. Zde na něj měl značný vliv katecheta dr. Šimon Bárta, pozdější budějovický biskup, a Msgre Fr. Vaněk, děkan v Pelhřimově. Ten ho  přivedl do politického života při prvních volbách v r. 1907, kdy si na Pelhřimovsku vybojoval poslanecký mandát premonstrát Milo Záruba. Novák pak studuje na Karlově univerzitě matematiku a fyziku a na rok odchází do Göttingenu v Německu. Pak skládá státní zkoušky profesorské a je promován doktorem filosofie.

Dr. Novák byl pohotový žurnalista, dobrý organizátor, praktik. Tím se s dr. Noskem doplňovali. Jako profesor působí jenom krátce, protože po převratu je jmenován přísedícím zemského výboru. Z profesury si bere jenom dovolenou. Nechce být závislý na politické funkci a sinekuře. V r. 1920 se žení a stává se otcem spokojené rodiny s třemi dětmi.

Státní převrat v r. 1918 zastihl církev katolickou i politické hnutí v dezolátním stavu. V čele státu stál Dr. T. G. Masaryk, jehož výroky o Římu: „Musí být souzen a odsouzen – katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich dobudou – Tábor je náš program“ byly zneužity ke kulturnímu boji. Ten byl veden tak prudce, že se zdálo, že heslo „Los von Rom“ bude realizováno. Kříže ze škol byly odstraněny, také byly káceny v polích a 3. listopadu 1918 je stržen památný mariánský sloup na Staroměstském náměstí. To katolíky vyburcovalo. Konaly se sbírky na obnovení sloupu. Spisovatel A. Šorm prozradil, že tenkrát dal dr. Nosek na ten účel rodinné zlaté hodinky.

Církev v Čechách po útěku arcibiskupa Huyna nebyla schopna akce – také proto, že větší část duchovenstva byla stržena revolučním duchem a pod vedením „Jednoty“ se domáhala dalekosáhlých reforem.  Stíny rakouského katolicismu, staletí útlaku a křivd a pomalý postup konsolidace vyřazovaly církev z boje za katolickou věc. V této chvíli politická strana lidová zachránila, co se zachránit dalo. Dr. Šrámkovi se podařilo sjednotit roztříštěné politické hnutí v jednotnou stranu lidovou. Během dvou měsíců byly vykonány přípravy pro vydávání deníku „Lid“. Šéfredaktorem byl jmenován dr. Josef Novák, který s několika ligisty dovedl dát listu době odpovídající ráz. Deník „Čech“, vydávaný nakladatelem Kotrbou, zůstal listem kněžským. Novým českým arcibiskupem byl jmenován příznivec ČLA dr. František Kordač, po dlouhé době Čech nešlechtic na stolci sv. Vojtěcha. Na jeho místo v parlamentu byl delegován dr. František Nosek, který byl ihned povolán do výkonného výboru strany lidové  a zvolen nakonec místopředsedou. Pro stranu to byl velký přínos, pro dr. Noska začátek křížové cesty.

Pro křesťana je politická kariéra velkým nebezpečím, zvláště v systému, který tehdy u nás panoval. Ale i tady dr. Nosek skvěle obstál. I zde zůstal pokorným dělníkem na líše, kam ho Prozřetelnost postavila. Zvěčnělý arcibiskup dr. A. Stojan jednou názorně předvedl, co je to politika. Dal ruce na stůl a řekl tazateli: „A teď mě do nich udeřte.“ Když se tedy rozmáchl a udeřil, Stojan ruce strhl a udeřil se vykonavatel. „Tož to je politika,“ řekl Stojan. Tak se na ni všeobecně hledělo. Nosek byl tak důsledný křesťan, že nikdy neztrácel ze zřetele mravní principy víry. Podle toho mluvil i jednal. Parlament byl složen valnou většinou z liberálů, lidí nenáboženských a protináboženských. Když se jednou dr. Kordač jako poslanec ve své řeči obrátil na opozičního poslance s otázkou, zda chtějí jednat jako křesťané, vykřikl soc. dem. poslanec Soukup za souhlasu ostatních rezolutně: „Nechceme!“

Prakticky se politické strany pramálo ohlížely na mravní zákon. Většina poslanců sledovala osobní nebo stranický nebo třídní a stavovský prospěch bez mravních skrupulí. Platilo to bohužel i u osob a stran, které měly název „katolický“. „Z politických debat a zasedání jsem se vždy vracel menší,“ posteskl si jednou dr. Nosek. Řeči v parlamentu a hovory v kuloárech byly často jalové, plané. Poslanci s oblibou vyplňovali čas prázdným povídáním, vtipy a choulostivými anekdotami. Politickou činností většinou rozuměli boj proti jinostraníkům, přičemž se nedbalo na pravdu a slušnost. Politické projevy v parlamentu byly plné útoků, přehánění, nespravedlností a tupení. Zájem státu a společnosti byl na posledním místě. Dr. Nosek byl jiný než ostatní poslanci. Nezkazil se v bahně politického života, zůstal pevný a čistý, posuzoval problémy věcně, bez politického zaujetí. Neúčastnil se planého mluvení. Byl přátelský, ochotný poradit a pomoci. Jeho obsáhlé vědomosti a jasnost úsudku mu zjednaly respekt i u nestraníků. Během nedlouhé doby jeho poslancování bylo jeho postavení a vážnost taková, že si v jeho přítomnosti málokdo odvážil planě  nebo dvojsmyslně hovořit. Ale Nosek nebyl škarohlíd. Rád se zasmál dobrému žertu. Při svých projevech měl vždy na zřeteli prospěch celého státu a lidu a ne vždy se setkal u své strany s porozuměním. Štěstí bylo, že v čele strany stál Msgre Šrámek, který měl smysl, jak říkal, pro sekulární politiku strany a byl opravdový křesťan. Tak se stával dr. Nosek i v kruhu parlamentu osobností, ne podle praktik poslanců „minorum gentium“, kteří se domáhali výrazného otištění svých řečí ve stranickém tisku, kteří hleděli posílit si osobní pozici, chytračili na úkor charakteru a hleděli se dělat oblíbenými.

Antonín Novák

samizdat z r. 1977

(pokračování)