Mlčoch, Lubomír OFS

Náš sv. Otec František ve svých „Napomenutích“, v krátkém odstavečku 6 „O následování Krista“ hovoří o veliké hanbě – nás (a sebe pokorně zahrnuje do onoho plurálu) - kteří vypravujeme a „kážeme“ o svatých a jejich velikých skutcích – snad abychom získali pochybnou čest slávu, namísto věrného následování našeho dobrého pastýře v utrpení a pronásledování, hladu a žízni, v nemoci a pokušení a ve všem ostatním... Ale tyto příklady života z víry mohou být také poučením a povzbuzením pro nás slabé, abychom byli vůbec schopni být těmi věrnými ovečkami, které nám sv. František připomíná jako náš životní úkol. Když mohli jiní a jiné - proč ne my?

     První pohnutkou pro toto mé zamyšlení byla první pokračování ze životopisu prof. Antonína Nováka o Dr. Františku Noskovi (od letošního prvního čísla POUTNÍKA): právě v dubnu si připomínáme 70 let od jeho smrti. Tyto životopisné vzpomínky nás vracejí o sto let zpátky; současně však jsou určeny pro nás, pro naši přítomnost a dokonce i pro ty, kdo přijdou po nás. A to jsem si uvědomil při druhé pohnutce: jako kající bratr jsem dostal u sv. Václava k rozhřešení a požehnání od mého zpovědníka ještě nádavkem - od sester „Urbanek“ - „Duchovní slovo na dnes a zítra“ jejich Otce a zakladatele Jana Evangelisty (Karmelitánské nakladatelství 2004). Myšlenky z teologicko-pastoračního kursu 35 let staré, a tak nové a aktuální, až je to zahanbující: vždyť jsme pořád ještě na začátku! Tou třetí pohnutkou byla nedávná výročí spojená s Josefem Hlávkou a skutečnost, že právě dokončuji studii podpořenou z dobrodiní „Nadání“ tohoto největšího českého mecenáše. A v této studii o „ekonomii důvěry a společného dobra“ se mj. dovolávám myšlenek Karla Engliše, největšího českého národohospodáře. A to je ta čtvrtá pohnutka.

    Z té čtveřice českých velikánů uplynulého století jsou jen dva „františkáni“ a kandidáti beatifikace. Netvrdím, že byli svatí i ti druzí dva, ale svým životem z víry se prokázali jako vzory hodné následování; a dokonce u nich překvapivě nalézám přítomny ctnosti františkánské spirituality, a to v neobyčejném stupni, nám obyčejným smrtelníkům nedostupné. Pokusím se to doložit na peripetiích, spojitostech a podivuhodných časových následnostech v jejich životních osudech.

    Nuže: z životopisu prof. Nováka se dovídáme, že letos tomu bude 100 let, co se mladý venkovan František Nosek zapsal jako student na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V té době byl jeho budoucí zpovědník a duchovní vůdce Jan teprve chlapcem předškolního věku - ale už také v Praze, na sousedním Žižkově. Karel Engliš svá studia na téže Právnické fakultě už končil a odcházel do Brna, kde započala jeho strmá akademická dráha. Stal se tam prvním rektorem Masarykovy univerzity - to už přirozeně „za republiky“. Roku 1905 již zbývaly Josefu Hlávkovi jen tři roky života: rok předtím celé své nesmírné jmění vložil do nadace nesoucí jeho jméno, a otevřel studentskou kolej rovněž nesoucí jeho jméno. (Z životopisu Noskova se dovídáme, že jeho maminka poskytla útočiště budoucímu doktoru Plchovi „než se dostal do Hlávkovy koleje“ jen nedávno předtím otevřené.)    

     František původně snil o kariéře univerzitního profesora a už se na ni začal připravovat studiemi v  zahraničí. Vstup do politiky přehodil jeho životní výhybku jinam: a v politice se sešel se starším kolegou ze studií,  už věhlasným profesorem národního hospodářství a finančníkem Englišem: ten byl postupně ministrem financí a guvernérem banky Československé. Nosek jako poslanec, ministr pošt a krátce vnitra se znal s Englišem zřejmě dobře: životopisné vzpomínky uvádějí, že k odborným přednáškám pro pracovníky Svazu hospodářských družstev a katolických záložen – jež vedl dr. Nosek většinou sám - zval i jiné odborníky, včetně Karla Engliše. P. Urban OFM se stává Noskovým zpovědníkem a důvěrníkem  až v závěru dvacátých let, kdy zřejmě teprve – už jako zralý a vážený muž, od dětství pevně zakotvený v katolické víře - vstupuje do 3. řádu sv. Františka. O jeho zpovědníkovi bylo řečeno, že svou spiritualitu a své kněžství žil radikálně - a že ani nemohl jinak. A také jeho penitent - v duchovním ovlivňování zřejmě oboustranném - žil své povolání ve světě politiky a finančnictví ještě radikálněji než dříve. A nevyhnutelně břímě jeho kříže v „reálné politice“ té doby se stalo ještě těžším. Umírá v roce 1935 poměrně mlád, vlastně nasazením a obětováním sebe sama. Dr. Janu Evangelistu Urbanovi bylo tehdy teprve 34 let, jeho zakladatelské činy teprve v začátcích, a bylo mu dopřáno ještě více než půlstoletí života, z něhož ovšem podstatná část byla radikálním životem z víry pod tíhou kříže protektorátu, komunistického věznění a tělesného utrpení a nemoci. Jeho „Duchovní slovo pro dnes a zítra“, proslovené v krátkém uvolnění konce šedesátých let, má pečeť těch dvou prvních period utrpení a proto svou hloubkou posunuje ono „dnes“ a „zítra“ do perspektivy, vůči níž je uplynulých 35 let jen dnem, který minul.        

   Karel Engliš se už ani tohoto uvolnění Pražského jara nedožil. Komunistický režim jej nevěznil přímo, jen jej držel v jakési domácí izolaci. V roce 1948 měla Univerzita Karlova slavit 600 let od svého založení, a proto volba rektora padla na osobnost tak významnou, jakou Engliš byl. Právě jeho osobnost, charakter a mravní profil byl však pro nové vládce nepřijatelné. Byl přinucen k abdikaci a poslán do rodné obce Hrabyně u Opavy, když se podařilo odvrátit přísnější trest, jímž měl být „odsun“ z Prahy do pohraničí. Když jsem roku 1962 nastoupil jako student na Vysokou školu ekonomickou, ještě se při přednášce s dějin ekonomických teorií opatrně diskutovala jeho kauza: tehdejší akademičtí funkcionáři – zřejmě vedeni přece jen probuzeným svědomím - se pokusili vrátit Englišovi profesuru a chtěli jej pozvat zpátky do Prahy. Než se však „odpovědní soudruzi“ rozmysleli, profesor Engliš jim – a především nám studentům - umřel.  

    Knězi Janu Evangelistovi bylo ještě dopřáno dožít se pádu režimu, který ho tak dlouho a zcela bezdůvodně a nespravedlivě věznil. V jeho „Duchovním slovu“ nenajdeme ani stín hořkosti a neodpuštění; nikoli pro nedostatek svobody vnější, ale pro úplnou svobodu vnitřní, k níž se utrpením dopracoval. Teprve rok po smrti Urbanově vydává nakladatelství Vyšehrad útlou knížku vydanou z Englišovy pozůstalosti. Její titul zní „Věčné ideály lidstva“. Engliš ji psal v padesátých letech, v úplné společenské izolaci, bez možnosti publikování a dokonce styku s přáteli. On, někdejší ministr financí, guvernér národní banky a rektor nejvěhlasnější moravské a nejstarší české univerzity, píše své pojednání o věčných ideálech lidstva s velkou mravní silou, a rovněž bez stínu hořkosti či náznaku bolestínství - a dokonce vážně diskutuje možnosti „kolektivistického“ systému dosáhnout dober nejvyšších. Karel Engliš se v knížce prokazuje jako člověk obdařený blahoslavenstvím chudoby ducha, duše pokorné a osvobozené od někdejšího vysokého postavení a zašlých světských poct. 

    Čtu s obdivem tu útlou knížku, v níž nám největší český národohospodář a finančník dává lekci. Podle jeho naučení je člověk ekonomický součástí řádu: „teleologie“ čili cílové, účelové chování člověka v hospodářství je vázáno právním a mravním řádem, bohatství a peníze nejsou tím nejvyšším dobrem, a člověk je „subjektem povinnostním“, osobností, která si musí být vědoma svých mravně zavazujících povinností.  

    Takovýmto člověkem ekonomickým v duchu Englišově byl jistě „náš“ František Nosek. Ale byl jím rovněž architekt a stavební podnikatel Josef Hlávka: nabyl velké jmění v souladu s právním a mravním řádem své doby, aby je poté věnoval dobru českého národa. Stal se zakladatelem a prvním prezidentem České akademie věd a umění, a štědrým – ale přitom uvážlivým a moudrým - podporovatelem vzdělání, školství, věd a umění. On vlastně docela františkánsky rozdával své jmění chudým: už po větší část života, a poté, čtyři roky před smrtí, velkorysým a svobodným aktem právního založení své nadace, do níž vložil všechno, co ho spojovalo s tímto světem.

     Když Josef Hlávka v březnu L.P. 1908 zemřel, byl jeho pohřeb celonárodní událostí. Nemáme doloženo, zda se ho tři naši přátelé v duchu Františkově zúčastnili. Jisté je to, že pohřeb to byl katolický, a přes nepřízeň tehdejší doby vůči katolické církvi, o níž píše prof. Novák v životopisu Noskově, národ vzdal hold svému velkému synu a vyjádřil svou vděčnost, jíž ani zbožnost a katolictví Hlávkovo nemohlo být na překážku. Tento respekt vůči Hlávkovi nepominul úplně ani v letech, kdy Jan Evangelista Urban byl ve vězení a Karel Engliš v „domácím vězení“. Pracovna Hlávkova na zámku v Lužanech zůstala po stu letech, jakoby z ní včera odešel.

    Skutky Hlávkovy, Noskovy, Urbanovy a  v letech strádání jistě i skutky Englišovy byly vykonány v Bohu, a proto s nimi mohli jít ke světlu. Ale pro lid bylo toto světlo příliš oslňující: P. Urban sám připouští, že současníci Noskovi mnohdy nerozuměli, a že za to „ani nemohli“ - byl příliš vpředu, aby ho mohli pochopit – a to platilo pro autora tohoto postřehu o Noskovi ve stejné míře. Lid byl s to pochopit ještě skutky Hlávkovy; otázka z ní: kdo a na jak dlouho. Loňské oslavy výročí 100 let od založení Nadání i koleje ukázaly, že představitelé Nadání samotného, Českého vysokého učení technického, Univerzity Karlovy i Akademie věd na Josefa Hlávku nezapomenuli, a prokázali mu náležitou úctu. My katolíci na něj kupodivu myslíme málo. Ať tak či onak, obávám se, že zmíněné čtyři příklady života z víry a života hodného následování zůstávají širšímu českému publiku málo známé, či dokonce docela neznámé. Až budou zveřejněny výsledky mediální ankety o největšího Čecha, patrně ani ti přátelé v duchu Františkově - Josef Hlávka a Karel Engliš - nemají mnoho šancí na přední umístění; a ti „naši“ františkáni skuteční jsou patrně zcela bez šancí. Maně si vzpomínám, že ve Francii, kdysi „první dceři církve“, v podobných anketách o současnících opakovaně zvítězil kněz, Abbé Pierre, zakladatel „Emauz“ pro bezdomovce Paříže. Jeho skutky vykonané v Bohu přišly na světlo Boží a staly se viditelnými i pro běžné Francouze. Modleme se za „zviditelnění“ našich čtyř přátel; nikoli před Bohem - tomu jsou dobře známi. „Zviditelnění“ ve smyslu mediální doby, v níž žijeme, je ovšem problematické, ale tu a tam se stane „zázrak“, kdy i mediální zviditelnění je zpřístupněním světla Božího. Jde o to, aby tyto životní vzory života z víry se dostaly až k těm našim obyčejným lidem. Až se ten zázrak stane, bude u nás lépe.  

Lubomír Mlčoch OFS