Slotwiński, Tadeusz OFM

21. František a kříž

 „Všechny touhy - ať na veřejnosti nebo v samotě - zaměřoval Boží muž na kříž Pána, a od prvních dob, kdy začal Ukřižovanému rytířsky sloužit, zářila na něm různá tajemství kříže“ (Celano, Kniha o divech 2).

 Více než všechna jiná znamení bylo Františkovi nejmilejší znamení Tau, kterým podepisoval listy a všude je kreslil na stěnách cel. A bratr Pacifik dokonce viděl na čele světce veliké písmeno Tau (2 Cel 106). Jednou, krátce po svém obrácení, když šel sám cestou poblíž kostela Panny Marie v Porciunkule, hlasitě plakal a vzdychal. Potkal ho jeden člověk a ptal se: „Co je ti, bratře?“ František odpověděl: „Měl bych jít celým světem a bez ostychu oplakávat utrpení svého Pána“ (Zrcadlo dokonalosti 92).

 Kříž byl průvodcem Františkova života. Promluvil k němu Ukřižovaný v kostele sv. Damiána. S křížem šel hlásat evangelium. Křižoval sebe, vůli i tělo, aby překonala vášně a satanova pokušení. Kontemploval jej, plakal horkými slzami, když rozjímal o utrpení a umučení Spasitele. Každý kříž na kostelní věži, na kapličce při cestě, na prsou člověka znovu mu kladl před oči Ježíšovo umučení a vyvolával proudy slzí. Často rozpínal ruce vpravo a vlevo - potom se bratřím zdálo, že jim před očima roste Pánův kříž, živý a promlouvající.

 Bratr Silvestr jednou v noci viděl, jak Františkovi z úst vyrůstá ohromný kříž, jenž objímá celý svět. Bratr Lev, světcův věrný druh a důvěrník, vídal při různých cestách, jak před ním kráčí kříž - tehdy se František modlil jako před pohybujícím se oltářem. Ve svém Odkaze napsal: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích na celém světě, a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět.“ Františkovým nejvyšším úsilím, nejvznešenějším přáním a hlavním životním pravidlem bylo dokonale následovat Krista (1 Cel 84).

 Rozjímání Krista ukřižovaného bylo u Františka tak intenzivní a poznamenáno láskou, že ho postupně dovedlo k ztotožnění s ním. V chudobě, pokoře a utrpeních Ukřižovaného objevil Boží moudrost zjevenou lidem v evangeliu, moudrost, jaká překračuje a přemáhá všechno světské vědění.

 La Verna je zvlášť výmluvnou stopou sv. Františka. Sem přicházel. Zde také objevil onu vřelou lásku, jež hořela v jeho srdci. Tato láska ho učinila podobným Milovanému, Ukřižovanému: „Já na svém těle nosím znamení, že patřím Ježíšovi“ (Gal 6,17). Tato Pavlova slova se na něm vyplnila zázračným způsobem. Umbrie byla svědkem tohoto vyplnění. Svědkem bylo toto hornaté místo: La Verna.

 Stigmata, jizvy Kristova umučení na těle světce, byla zvláštním znamením. Tímto znamením se ukázal kříž, který František přijímal každý den, v tom nejdoslovnějším významu. Neboť Ježíš řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě... Kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho“ (Lk 9,23-24).

 Stigmata, která František obdržel na La Verně, jsou vnitřním svědectvím pravdy Chudičkého. Zde stojí před námi ten, jenž pravdivě a hluboce „chlubil se Kristovým křížem“. Ne „něčím jiným“, ale pouze „křížem našeho Pána Ježíše Krista“ (Gal 6,14). Znamením připodobnění z lásky, říká apoštol Pavel a opakuje František: Kristovým křížem a díky lásce „je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14).

 Svět nechce být ukřižován: vzpírá se kříži. Člověk utíká před „ukřižováním světu“. Tak tomu bylo v dobách Chudičkého, tak je tomu v našich časech. Boj mezi „světem“ a křížem odehrává se od vždycky: je to boj s křížem spásy!

 Mohlo by se proto zdát, že světec se stal svědkem téměř neaktuálním, nepotřebným. Zdá se, že ten, kdo říká Kristu: „Ty jsi můj Pán, bez tebe nemám štěstí“ (Žl 16[15],2), dráždí současné myšlení. Člověk totiž často neuznává nad sebou Pána. Sám chce být pánem sebe i světa. To je to, proč Františkovo poselství je znamením odporu. Takové poselství musí být zapuzeno, zatímco je stále více vyhledáváno (Jan Pavel II.).

 Toto poselství představuje naléhavou výzvu, nalézt v Kristově kříži „cestu a pochodeň pravdy“, která nás osvobozuje, poněvadž z nás dělá Ježíšovy učedníky. Duchovní cesta sv. Františka se vyznačovala věrným následování Krista. Tato cesta následování vyvrcholila na La Verně, když světec dostal stigmata. Přes tělesná utrpení to byl moment vyhlášení jeho vítězství, podobného vyznání sv. Pavla: „Já na svém těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi“ (Gal 6,17). Přijetí jizev na La Verně představuje viditelné znamení podobnosti s Kristem.

 „Svět ukřižovaný“ v Kristu se stále znovu jeví jako „svět milovaný“: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16). František vydal svědectví této bezmezné lásce. A nepřestává o ní svědčit ani dnes.

 Věky plynou, František však mluví tak, jako kdyby žil dnes. Duchovní hnutí, kterému dal počátek, je jako jaro mládí, které pravidelně rozkvétá v každém pokolení. Chudičký je obrazem pravého člověka, jenž dokázal dospět do pokoje s Bohem, se sebou samým, s druhými, s celým světem. František si zvolil Krista. Od rozmluvy s Ukřižovaným u sv. Damiána až po ztotožnění se s ukřižovaným Kristem, plasticky vyjádřeným v stigmatech, která dostal na La Verně, rýsuje se jeho cesta obrácení. Kristus, kterého zaslechl u sv. Damiána a objal v malomocném bratru, je Františkovým novým světlem. Kristus se stal Životem jeho života!

 Chudičký se nezřekl života. Naopak, světec se stal schopnějším vychutnat jej, aby jej mohl opěvovat. Jeho Chvála stvoření vznikla v hodině obtížných utrpení, byla to nejen zázračná modlitba, ale také hymnus na počest života, radosti a světa pozorovaného v Božím světle.

 Stigmatizovaný František nám říká: milujte život! Milujte jej v kráse přírody, v radosti přátelství, ve výsledcích vědy, ve velkodušném boji pro budování lepšího světa. Dívejte se vzhůru! Obraťte se k tomu, co je věčné.

 V bazilice sv. Františka v Assisi je uchováván s velkou péčí malý útržek pergamenu, na němž Chudičký vlastnoručně napsal neobratným rukopisem „litanii“ čisté Boží chvály. Bylo to v září 1224, na hoře La Verně, kde trávil týdny v samotě, a v jeho životě došlo k mimořádné události. Byl poznamenán stigmaty umučení Krista, kterého v tajemném vidění uviděl ukřižovaného a obklopeného slávou. Na jedné straně František napsal „Chvály Boha Nejvyššího“, na druhé „Požehnání pro bratra Lva“. Bratr Lev přijal list s Františkovým písmem jako cennou relikvii a nosil je při sobě do konce života.

 A když Jan Pavel II. přibyl na La Vernu jako poutník, 17. září 1993 se obrátil na sv. Františka v kapli Stigmat dojímavou modlitbou:

Svatý Františku, stigmatizovaný z La Verny,

svět pociťuje stesk po tobě

jako ikoně ukřižovaného Krista.

Potřebuje tvé srdce

otevřené k Bohu i k člověku,

tvoje nohy bosé a zraněné,

tvoje ruce probodené a prosící.

Má stesk po tvém něžném hlase,

avšak mocném silou evangelia.

Pomoz, Františku, dnešním lidem,

aby uznali, že hřích je zlo,

a hledali očištění od něho v pokání.

Pomoz jim osvobodit se

od samotných struktur hříchu,

které utlačují dnešní společnost.

Oživ ve vědomí těch, kdo vládnou,

naléhavost míru v národech a mezi státy.

Vštěp do mladých lidí tvou svěžest života,

která dokáže

přemoci nástrahy

mnohotvárných kultur smrti.

Těm, kdo jsou zraněni různými formami zloby,

ohlas, Františku, svou radost z odpouštění.

Všem ukřižovaným utrpením,

hladem a válkou,

otevři znovu brány naděje.

Amen.

 

 

 

 

Tadeusz Slotwinski OFM

 Alvernia  z Chrystusem zostalem przybity do krzyža

 Glos sw. Franciszka 9/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

Text pod obr.: La Verna: František přijímá od chlapce dvě hrdličky