Plenární rada Řádu menších bratří kapucínů

rozvíjející téma

Náš bratrský život v minoritě

 

 

VÍCHOVA K MINORITĚ A POUTNICTVÍ – pokračování

31. Výchova ke kontemplaci v minoritě

Vzhledem k tomu, že cesta minority není cestou přirozenou, pro kterou bychom se rozhodovali zcela spontánně, fraternity a jednotliví bratři potřebují stále být formováni, aby získávali a uchovali si ducha služby a minority, jenž pramení z modlitby a kontemplace. Je velmi důležité rozvíjet kontemplativní pohled, zvláště pak společným konáním mlčenlivé modlitby.

Cesta prvních kapucínů na periferii byla také cestou ke kontemplaci a mlčením otevřeným pro svět. Menší bratr je ten, kdo dovede nazírat zvláště na Boha, jenž se stal menším v jeslích, na kříži a v eucharistii, a který nikdy neztrácí z očí sestry a bratry, zvláště chudé – a celé tvorstvo.

Poustevna, která se v době prvních kapucínů vždy nacházela na okraji města, není místem pro odvracení pohledu, ale naopak pro získání širšího vnímání reality, která je kontemplována z úhlu pohledu Boha a chudých.

Proto rozvíjejme františkánsko-kapucínskou kontemplaci:

- která, podle příkladu sv. Františka bude v evangelizaci nazírat na minoritu samého Boha

  jako na pedagogický vzor;

- která bude vycházet z reality a povede nás do činnosti (slitovná láska a mezinárodní

  slitování);

- která místo řečnění bude místem, kde se naslouchá Bohu v evangeliu a v chudých.

Proto jednejme tak, že:

- organizování stálé formace bude napomáhat pokorně si uvědomovat potřebu znovu se učit

  cestě naší kontemplace;

- každá Konference Řádu vytvoří prostor, kde bude poznávána, praktikována a milována

  františkánská kontemplace;

- na místních kapitulách se bude hovořit o využívání času a o aktivitách, které je možno 

  zrušit, abychom měli dostatek času na kontemplativní modlitbu;

- podle naší tradice se bude  dávat přednost rozjímání o tajemství vtělení a kříže;

-  poustevnické zkušenosti nebudou v nás posilovat sklony k mnišskému způsobu života, ale

  spíše budou zaučením do kontemplativního pohledu uprostřed světa.

 

 

 

32. Soulad mezi naukou a životem

Klíčovým požadavkem pro úspěšnou formaci je to, že se k sobě budeme chovat jako bratři. Tento velmi křehký výchovný proces je ohrožen, když je patrné, že jiné měřítko se uplatňuje na to, co je předmětem nauky a co je předkládáno jako ideál, a zcela jiná měřítka jsou uplatňována v praktickém životě v celé jurisdikční oblasti. Často tato situace vede k chápání řeholních slibů a kněžského svěcení jen jako stupňů či mezníků k osobnímu postupu a získání určitých výhod než jako prostředků k dosažení hlubší úrovně ve všem svém snažení a k větší velkodušnosti. Chceme tedy zdůraznit důležitost souladu mezi tím, co říkáme mladým ve formaci a naším životním stylem.

 

 

 

33. Znalost sociálního učení církve

Abychom se mohli správně rozhodovat v sociální oblasti a při naší přítomnosti mezi chudými, je třeba ve všech našich fraternitách cíleně prohlubovat v počáteční i ve stálé formaci znalost sociálního učení církve.

 

 

 

34. Sedmá Plenární rada Řádu jako nástroj formace

Všechny správní jednotky Řádu ať se pokusí o srdečné uskutečnění směrnic předložených sedmou Plenární radou. Za tímto účelem ať jsou pořádána setkání usilující probudit v bratřích citlivost pro danou problematiku a ať jsou organizovány konkrétní praktické zkušenosti jak v rámci počáteční formace, tak i v rámci formace stálé.

 

 

 

NAŠE MINORITA V CÍRKVI

35. Kněz jako duchovní osoba a služebník v církvi

Uvážíme-li, že Boží lid obdržel mnoho darů pro budování církve (srov. 1Kor 14,26; Ef 4,7.11-12), pak lze tvrdit, že kněží jsou povoláni, aby v církvi konali službu sjednocování, ne jako vládci nad vírou osob, ale spíše jako služebníci jejich radosti (srov. 2Kor 1,24, 1Pt 5,3). Eucharistie, která je pramenem a vrcholem našeho života (srov. Lumen Gentium 11, Konst. 47,1), nám pomáhá, nakolik jsme menší, lépe pochopit smysl služby posvěcené duchovní osoby.

Eucharistie nepatří žádné jednotlivé lidské osobě, ale jen samému Kristu, na jehož kněžství mají aktivní podíl všichni věřící. Kněz při liturgickém shromáždění jedná jménem Krista jako hlavy (srov. Lumen Gentium 10,28; Presbyterorum Ordinis 2; Sacrosanctum Cencilium 33). Janovo evangelium představuje tohoto Krista jako předáka, který se sklání a myje druhým nohy: „Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy“ (Jan 13,14; srov. NepŘeh VI,3: FF 23; Nap IV,2: FF 153). Příklad Krista, který se natolik pokořuje, že se až vydává v Eucharistii do našich rukou (srov. Nap 1,16-19: FF 144; ListŘád II,26-29: FF 220), by měl vést posvěcené služebníky k tomu, že budou pokořovat sami sebe, aby sloužili druhým (srov. ListŘád II,36: FF 221). Tento postoj napodobující Krista vyzývá kněze našeho Řádu, aby byli pokorní a umenšení (minores) ve své službě na oltáři bratrského života.

 

 

 

36. Vlastnosti minoritského kněze

„Pán mi dal bratry“ (Záv 16: FF 16), řekl sv. František, když vzpomínal na počátky své fraternity. Do této fraternity přijímal všechny, kdo toužili sdílet jeho minoritský ideál; a mezi těmito příchozími byli také kněží. Na ně se František obrací slovy: „…všem v Kristu pokorným ministrům, kustodům a kněžím tohoto bratrského společenství, …“ (ListŘád 3: FF 215); a předkládá jim zcela konkrétní směrnice pro minoritské vykonávání služby posvěcené duchovní osoby. To platí také dnes pro ty, kdo jsou v Řádu kněžími.

Františkánský kněz uspořádává svou duchovní službu tak, že na prvním místě má na zřeteli svou příslušnost k bratrskému společenství (srov. ListŘád III: FF 222-223). A jakožto zvláštní prostředník Božího milosrdenství inspiruje se vzorem, který předložil sv. František v Listu ministrovi (FF 235-238), dává se k dispozici pro potřeby církve, přičemž dává přednost těm službám, které jsou považovány za nejobtížnější a nejméně ceněné, a umí být nablízku zvl. trpícím, vyhnaným na okraj společnosti či vzdáleným.

Minoritský kněz dbá, aby liturgie zohledňovala jak jednoduchost františkánského života, tak i velikost slavených tajemství, a to zvl. svým chováním a znameními i předměty, kterými je tvořen obřad (srov. ListKler 2: FF 207-209).

Nakonec mu musí být cizí chamtivost peněz a má být schopen evangelní bezplatnosti (srov. Mt 10,8-10).

 

 

 

37. Služby nevyžadující kněžské svěcení

Poslání našeho Řádu musí vyjadřovat bratrský ráz našeho charismatu. Proto ať se jednotlivé správní jednotky Řádu snaží, aby při výběru aktivit a služeb, kterým se chtějí věnovat, byly zastoupeny také ty, které nevyžadují kněžské svěcení.

 

 

 

38. V poslušnosti církvi a v méně vyhledávaných službách

František jako menší bratr vždy usiloval žít jednak v poslušnosti evangeliu, a jednak i v poslušnosti církvi jako společenství pokřtěných. Vytušil, že evangelium inspirované Duchem svatým se zrodilo v okruhu první křesťanské komunity. V tomto smyslu pohotově odpověděl na výzvu, kterou zaslechl z kříže: „Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, se hroutí“ (LegMai 1,5: FF 1334). V Závěti ze Sieny vyslovuje přání: „…a aby vždy byli věrni a podřízeni prelátům a všem klerikům svaté matky církve (FF 135). Považujeme za podstatný prvek naší minority srdečnou a odpovědnou poslušnost církvi a jejím posvěceným služebníkům. Nepřímým vyjádřením toho, že se hlásíme k církvi, je i to, když jsme evangelně ochotní pro službu celému Božímu lidu.

Takto si vždy udržujeme ochotu ke službě v místní i všeobecné církvi ve svornosti s jejími pastýři (Záv 8-10: FF 112). Dávejme přednost těm závazkům, které lépe odpovídají našemu povolání menších a přijímejme pastorační závazky v pohraničí, méně vyhledávané služby v církvi a na periferiích nebo tam, kde lépe můžeme projevit soucit a blízkost: ať už to jsou farnosti na periferiích, kaplanky v nemocnicích, asistence nemocných a světu, vyhnanců na okraj společnosti mezi starými a novými projevy chudoby.

Dbejme na to, aby odměna za práci nebyla jediným kritériem pro výběr našich pastoračních závazků a aby byly tyto závazky výrazem celé fraternity.

 

 

 

39. Způsoby spolupráce s diecézní církví

Řád nás ve svých dřívější dokumentech vybízel, abychom byli „obezřetní“ při přijímání farností. Z mnoha důvodů však vidíme, že se tak neděje a podmiňuje to náš bratrský a poutnický život. Navrhujeme, aby tato otázka byla přezkoumána a aby evangelizační a pastorační služba byla přijímána více ve spolupráci s diecézní církví, a nebyla poznamenána touhou po vlivu a přivlastňováním. Z toho důvodu je dobré, vždy podle okolností, pouze na omezený čas přijímat odpovědnost typu farností, diecézních služeb a jiných závazků, které vedou k zakotvenosti.

 

 

 

40. Implantace církve a Řádu

Kamkoli přicházíme zvěstovat evangelium, uvést Řád a spolupracovat na utváření církve, je třeba:

- vyhýbat se každému znamení moci a sociální skupiny při svém způsobu života, evangelizace

  a pomoci druhým;

- zamezit každé formě nerovnosti mezi bratry domorodými a bratry cizinci, kteří mohou

  počítat s ekonomickou pomocí ze svých zemí;

- dávat při práci přednost místním metodám a prostředkům;

- rozvíjet různé projekty jménem kapucínského společenství a ne jménem některého

  jednotlivce;

- řídit se kritérii bratrského hospodaření ohledně darů přijatých pro misie.

Při přijímání nových míst přítomnosti dávejme přednost místním církvím, které od nás neočekávají budování rozsáhlé pastorální a sociální struktury, ale spíše svědectví františkánského života. Snažme se také vyjít vstříc místním církvím tam, kde františkánství ještě není přítomno. Velkou pomocí může být spolupráce s ostatními bratřími a sestrami františkánské rodiny.

 

 

 

41. Církevní úřady

Protože se kapucíni kladou za cíl být menší, náš Řád neusiluje o to, aby se jeho členové stali biskupy nebo aby byli jmenováni do jiných významných církevních úřadů.

(dokončení)