Acrocca, Don Felice

Výrok, že Duch svatý je generálním ministrem Řádu, je stejně mnohoznačný a významný jako záhadný a těžko rozluštitelný. Co chce říci?

Toto tvrzení se neobjevuje ve Františkových spisech, ale připisuje mu ho bratr Tomáš z Celana ve Druhém životopisu: „Když se František dával stříhat, často říkal bratru, který ho stříhal: ,Nedělej mi příliš velkou tonzuru! Chci, aby rozdíl velikosti tonzury mezi bratry kleriky a laiky nebyl příliš nápadný.‘ Chtěl, aby jeho Řád byl přístupný chudým a nevzdělaným stejně jako bohatým a učeným. Říkával: ,Bůh nehledí na to, čím kdo je, a generální ministr Řádu, Duch svatý, spočívá stejně na chudých i prostých.‘ A tato slova chtěl dát do řehole, ale už to nešlo, poněvadž byla definitivně potvrzena“ (2Cel 193;FP 779).

 

 

Události okolo vzniku Druhého životopisu jsou dnes známé. V roce 1244, po kritikách, které se snesly na Život sv. Františka (známý jako Vita prima), generální kapitula, která se shromáždila v Janově, rozhodla, že je třeba vytvořit nový životopis, který by překonal omezení zjištěná v předcházejícím. Generální ministr Crescentius z Jesi se okružním listem obrátil na všechny, kteří poznali Františka, aby poslali své osobní vzpomínky, které by byly podkladem nového životopisu. Všechen shromážděný materiál byl odevzdaný Tomáši z Celana, kterému byla ještě jednou svěřena úloha sestavit nový životopis světce. Nebyla to lehká úloha. Životopisci jistě přicházelo na pracovní stůl ohromné množství svědectví, v některých případech patrně si navzájem odporujících, kterým měl dát jednotu a literární podobu schopnou všechny uspokojit.

Můžeme si dobře představit obavy Tomáše, který sám měl dát konečnou podobu tolika jednotlivým svědectvím, a složit účty ze svého díla na různých frontách: především generálnímu ministru, který ho tím pověřil, dále všem, kteří poslali své svědectví, nakonec celému Řádu. Kromě toho, a na to nesmíme zapomenout, Tomáš také podléhal jistým pravidlům: nemohl vytvořit text příliš dlouhý, který by nakonec nikdo nečetl. Musel proto vytvořit výběr, a to byla práce velmi těžká a zodpovědná. Zdá se, že si byl vědom těchto problémů, a usiluje předejít kritikám.

Tomáš vyřešil těžkosti tím, že dílo rozdělil na dvě části: V prvé (3 – 25), kde čerpal převážně ze svědectvích assiského původu, která později dala vznik Legendě tří druhů, sledoval chronologický pořádek, v druhé části (26 – 220a) opustil chronologický ohled a spojoval materiál podle ctností světce, a tím vytvořil jakési zrcadlo ctností, které mohlo obsahovat také příběhy, které se udály ve značné odlehlosti chronologické a zeměpisné.

úsek, který nás zde zajímá, se nalézá mezi těmi, které popisují ctnost „svaté prostoty“ (2Cel 189-195), jak ji František chápal a jak ji vyložil svým bratřím. Když se podíváme na tuto část, musíme především konstatovat, že se Tomáš snažil zachytit pokud možno beze změny slova vložená do Františkových úst; to znamená, že je považoval s největší pravděpodobností za nejbližší těm, která světec skutečně vyslovil.

Můžeme předpokládat, že Tomáš zaujal tento postoj také pro slova úseku  193, o kterých říká, že je vyslovil František, a kde se tvrdí, že Duch svatý je generálním ministrem Řádu?

Skutečnosti, které vypráví Tomáš v této perikopě, se vztahují na poslední dva roky světcova života, neboť Tomáš výslovně říká, že Řehole byla potvrzená bulou papeže Honoria, k čemuž došlo 29. listopadu 1223.

Víme, že mezi bratry vznikaly značné problémy.  Začaly se rýsovat zřetelným způsobem dvě skupiny, které se mezi sebou stále více oddělovaly: strana duchovních, a v ní především strana kněžská, vzdělaná část, která směřovala k vytváření úloh poučování a vedení, a strana laická, které postupně byla téměř výhradně vyhrazená tělesná práce. Najdeme jejich zřetelný ohlas už v Nepotvrzené řeholi, dokončené r. 1221, kde se kromě jiného hovoří: „Žádný ministr nebo kazatel ať si nedělá nárok na úřad ministra bratří nebo na kazatelský úřad jako na své vlastnictví, ale bude-li mu to přikázáno, ať ihned složí bez odporu svůj úřad“ (1.řeh.17). Toto napomenutí se vrací  v mnohých Napomenutích (4, 9). Je zřejmé, že některým bylo zatěžko opustit křeslo, ve kterém se tak dobře usadili.

Ve světle této souvislosti lépe pochopíme Františkova slova, především když si uvědomíme, že problémy uvnitř františkánské rodiny se zrodily pro různé chápání své přítomnosti v církvi a ve společnosti každé z těchto dvou stran: být františkánem se tak rovnalo dvěma různým způsobům žití. Na počátku byla františkánská rodina smíšenou skupinou s převažující přítomností laiků. Všichni pracovali vlastníma rukama a všichni povzbuzovali lidi k pokání, to znamená ke změně života.

Situaci prvních časů nahradila jiná, především když počet bratří začal strmě růst. Kázání se stalo specifickou službou, která se dostávala s dovolením, které uděloval ministr: „Žádný bratr ať nekáže proti způsobu a ustanovení církve nebo bez dovolení svého ministra. Ministr pak ať se chrání, aby nedal někomu dovolení neuváženě. Všichni bratři však mají kázat svými skutky“ (1. řeh. 17).

 

 

Je zajímavé povšimnout si, že v textu Řehole jsou bratři rozdělováni do přesných kategorií na ty, kteří káží, kteří se modlí a kteří pracují: „Proto v lásce, kterou je Bůh, prosím všechny své bratry, kazatele, modlící se a pracující, duchovní i laiky, aby  usilovali pokořovat se ve všem (1.řeh.17).Vrací se tu pověstné trojfunkční rozdělení středověké společnosti: tato společnost se strukturálně dělila na ty, kteří se modlili, kteří bojovali a kteří pracovali. Když v Nepotvrzené řeholi 17 jsou kazatelé postaveni na místo bojujících jako ti, kteří namísto mečem bojují Božím slovem, ostřejším než dvojsečný meč, také terminologie zůstává stejná.  Je možné vidět ve třech uvedených kvalitách  také funkce, které bratři vykonávali jako specifickou službu, i když ne jedinou a vylučující jiné. Kazatelé představovali stálou skupinu, která následovala Krista hlavně prostřednictvím kázání. Také pracující se vymezovali jako specifická skupina, která představovala již jen část bratří. A modlící se byli bratři, kteří dávali přednost životu v poustevnách, pro které František napsal příslušnou řeholi.

Když se František r. 1220 zřekl vedení své řeholní rodiny, až do jeho smrti byli ve vedení Řádu nekněží;  ještě v bratru Eliáši, to je až do r. 1239, máme v nejvyšším vedení Řádu nekněze, to však bylo naposledy: naopak jednou z největších vin, kterou bratr Salimbene vytkne Eliášovi ve své pověstné Kronice, bude právě to, že v Řádu kladl mimořádnou váhu na laiky (FP II, 2611).

Vyhlášením Ducha svatého za pravého ministra měl tedy František pravděpodobně v úmyslu  zmírnit napětí a zápasy, které viděl hrozit, a současně vyhlásit, že právě proto, že Duch vane, kam chce, měli by dostat úlohu vůdce ty osoby, které Duch pokládá za vhodné, ať už to byli kněží nebo nekněží, duchovní nebo laici. Vytušil, že prostí bratři (i když ne všichni nekněží byli lidé prostí) se dostávali do nebezpečí, že budou postupně vyřazeni na okraj, a rozhodl se jich zastat: když si nechce nechat vystříhat velkou tonzuru jako preláti nebo doktoři, ale maličkou jako prostí bratři, aby viděli, že je na jejich straně a sdílí s nimi své následování Krista? Tato hypotéza se mi zdá velmi pravděpodobná. A určitě nás vede k zamyšlení nad skutečností, že v Legendě maior  Bonaventura úplně vynechává námi sledovaný Františkův výrok: na začátku šedesátých let, kdy velký teolog a generální ministr napsal své dílo, františkánský řád už byl zcela klerikalizovaný a mohutně angažovaný právě na úsecích kázání a vyučování; některé Františkovy výroky anebo proroctví obsažené v části O svaté prostotě Tomášova  Životopisu  by proto mohly působit velmi choulostivě: proto  Bonaventuru nenapadlo nic lepšího než je jednoduše vyřadit.

František později přijal institucionalizaci své náboženské intuice. Avšak nedomnívám se, že by se měly tvrdě proti sobě stavět charisma a instituce. Věřím, že mezi těmito dvěma rozměry je plná vzájemnost a že sama povaha církve a každé řeholní rodiny nevyhnutelně vyžaduje obě strany mince. Dílem Ducha je napomáhat vzájemné integraci obou těchto rozměrů. Chybou je, když právě jedna usiluje o výlučnost na úkor druhé. Jisté je, že od té doby přešla staletí a byla vytvořená cesta: dějiny dovedly ono prvotné chudobné bratrské společenství k tomu, že splnilo velkolepá díla na všech úsecích. Dějiny však přinesly také toliké – nevyhnutelné – změny a přizpůsobení toho, co bylo původním plánem.  Možná však – kdo ví? – doba je nyní zralá, aby mohla začít  příslušná revize.

Don Felice Acrocca

Vita minorum 4/1998

 

 

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

(redakčně zkráceno)