Víra v Eucharistii

Holota, Benedikt OFM

Víra v Eucharistii není ani spekulace ani cit ani sebepřesvědčení. Nad tím jsme se zamýšleli ve třech předchozích článcích. Víra v Eucharistii je milost. Zdrojem této víry je Ježíš Kristus, náš Pán, který Eucharistii ohlásil řečí v Kafarnaumské synagoze a ustanovil ji o Velikonocích v třetím roce svého veřejného působení. Jsme od té události časově vzdáleni počínajícím třetím tisíciletím. Není pochyby, že nejvěrohodněji Eucharistii přijali a v ní věřili apoštolové a Matka Boží. Ta sama  nejlépe vnímala Ježíšova slova: Toto je moje tělo. Toto je kalich mé krve. Bylo to přece také její tělo a její krev. Půjde nám o to, zda se apoštolská víra v Eucharistii dochovala neporušeně až do naší doby. Pokusme se jen velmi stručně sledovat víru církevních otců v Eucharistii a konfrontovat ji s vírou v eucharistii dnes.

 

 

 

Svatý Justin (2. století, filosof, pokřtěný jako dospělý kolem roku 133, v knize Apologia I, 66: P.G., 6, 427s.) dosvědčuje:

A tento pokrm se u nás nazývá Eucharistie, jíž nesmí být účasten nikdo jiný, leč kdo věří, že je pravda to, co učíme, a kdo byl očištěn oním obmytím k odpuštění hříchů a znovuzrození, a žije tak, jak Kristus kázal … tak také jsme byli vyučeni, že onen pokrm, při němž se vzdávají díky prosbou, obsahující jeho vlastní slova, z něhož je přeměnou vyživována naše krev a tělo, je tělo a krev onoho vtěleného Ježíše. Neboť apoštolové píší ve svých pamětech, jež se nazývají evangelia, že jim Ježíš uložil toto: že totiž vzal chléb a když byl učinil díky, pravil: to čiňte na mou památku: Toto je mé tělo. A podobně vzal kalich a po díkuvzdání pravil:Toto je má krev. A to svěřil pouze jim. Uvážíme-li, že sv. apoštol Jan zemřel kolem roku 100 a sv. Justin hájí Eucharistii pouze asi padesát let po smrti posledního apoštola, nemůže být rozumné pochyby o věrohodnosti Justinova svědectví.

 

 

 

V knize o svátostech sv. Ambrože biskupa (4. století, Kn. 4. hl. 4) čteme: Jak může to co je chlebem být tělem Kristovým? Proměňováním. Proměňování však, čí jsou to slova a čí řeč? Pána Ježíše. Slyš však řkoucího: řekl a jsou učiněny, poručil a jsou stvořeny. Abych ti tedy odpověděl: před proměňováním nebylo tělem Kristovým, co po proměňování už tělem Kristovým jest.

 

 

Homilie sv. Hilaria biskupa (4. století, Kn. 8. O nejsv. Trojici):

Neboť sám pravil: mé tělo je vpravdě pokrm a má krev je v pravdě nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Není tedy ponecháno pro pochybnost o skutečnosti těla a krve.

 

 

 

Mystagogická katecheze sv. Cyrila Jeruzalémského (4. století):

Když tedy sám o chlebě prohlásil a řekl: Toto je moje tělo, kdo by se odvážil ještě pochybovat. A když týž sám tak přesvědčivě řekl: Toto je moje krev, kdo by kdy pochyboval tak, že by řekl, že to není jeho krev.

 

 

 

Sv. Jan Chrysostom (4. století, P.G. 59, 260) ve výkladu evangelia sv. Jana XLVI, 3 říká:

Takže nejen láskou, ale skutečně se spojujeme s oním tělem, což se stává pokrmem, který On dal, aby nám ukázal, jak velikou k nám plane láskou. Tak se s námi sjednotil a spojil v jedno celé tělo, takže jsme jako jedno tělo s hlavou spojené.

 

 

 

Sv. Efrem (5. století, v komentáři sv. týdne IV, 4, 6 – Lamy, 1, c, I, 416, 422) vykládá:

Ježíš, náš Pán vzal nejprve do svých rukou čistý chléb a požehnal, poznamenal a posvětil jej ve jménu Otce a ve jménu Ducha a rozlomil jej a rozdal po částech učedníkům ve své milostivé dobrotě. Chléb nazval svým živým tělem a naplnil jej sebou samým a Duchem. … „Co jsem vám nyní dal, nepokládejte za chléb. Přijměte, jezte tento chléb a nerozmělňujte jeho částečky. Co jsem nazval svým tělem, je jím vpravdě … Vezměte, jezte s vírou, nic neváhajíce, neboť je to mé tělo; a kdo je požívá s vírou, požívá v něm Oheň a Ducha …“ Když učedníci pojedli chléb nový a svatý a poznali vírou, že tím požili tělo Kristovo, Kristus dále vyložil a udělil celou svátost. Vzal a smísil s vodou kalich vína, potom jej požehnal, poznamenal a posvětil prohlašuje, že je to jeho krev, která se měla vylíti … Kristus ji kázal píti a vyložil jim, že kalich, který pili, je jeho krev: „Toto je má pravá krev, která se za vás všechny vylévá; vezměte, pijte z ní všichni, neboť jest v mé krvi nový zákon. Jako jste mne viděli činiti, tak čiňte na mou památku. Kdykoliv se shromáždíte ve jménu mém, čiňte, co jsem činil, na mou památku: Jezte mé tělo a pijte mou krev, zákon to nový i starý.“

 

 

 

Sv. Jan Damascenský (8. století, v komentáři: De fide orthodoxa, IV, 13):

Tělo, které se počalo ze svaté Panny, je v pravdě spojeno s božstvím. Ne tak, že by sestupovalo tělo, které bylo přijato na nebesa, ale sám chléb a víno se proměňují v tělo a krev Boží. Tážeš-li se, jakým způsobem se to děje, nechť ti postačí slyšet, že se to děje skrze Ducha svatého.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Taková je víra prvotní církve. Že se tato víra v Eucharistii dochovala neporušená do našich dnů, o tom bez jakékoliv pochyby svědčí současné dokumenty učitelského úřadu. Stačí připomenout dva poslední: Encyklika Jana Pavla II. O Eucharistii a jejím vztahu k církvi – Ecclesia de Eucharistia (Církev je z Eucharistie) – a Apoštolský list Svatého otce Jana Pavla II. biskupům, kněžím a věřícím laikům k roku Eucharistie (říjen 2004 – říjen 2005) Mane nobiscum Domine (Zůstaň s námi, Pane).

(Citace z knihy Jana Ev. Urbana: Učení víry)

 

 

 

Víra v Eucharistii je náročná. Přicházejí krize víry. Ty nejsou známkou počínající ztráty víry.

Ukazují spíše na víru živou. Svědčí o tom prožitek, jak jej formou modlitby zaznamenal C. Caretto (upraveno):

 

 

 

Pane,

usedám před tebou do prázdna své slabosti. Je veliká. Je schopna pohltit jakékoliv množství mé síly. Je bezedná. Je to jediné, co je moje – co mám: Svoji slabost.

 

 

 

Spočívám v ní, dívám se na tvoji Hostii jako na horizont, který dělí viditelné od neviditelného, pochopitelné od nepochopitelného, stvořené od nestvořeného. Dělí – a zároveň spojuje – a objasňuje. Dívám se na tvoji Hostii a v ní na tebe a věřím, že se z ní díváš ty na mne. Vím to. Mám o tom jistotu, kterou dáváš mé víře v tvoji Lásku.

 

 

 

Bere mne z toho leckdy závrať.

 

 

 

Ale mnohem častěji mě bere závrať, když sedím před tvojí Hostií ve své slabosti, ze které volám, že snad už v tebe ve svátosti téměř nevěřím – protože se světlo tvého pohledu skrylo za hrozivá mračna zkoušky. Křičím pod tlakem představy, že svoji víru jen hraji ...

 

 

 

Poznávám, Pane, že nic není jasnějšího a nic není zároveň temnějšího než tvá existence. Není nic jásavějšího, než když cítím svou ruku v tvé dlani, a nic nepůsobí tísnivěji, než chvíle syrové, nahé víry, že ty jsi stvořil svět se vším, co v něm je a se hýbe, žes jej vykoupil a spasil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mohu říci, že znám mnoho důkazů tvé existence, a přece zároveň mohu zakoušet hrůzu, že mi to nic nepomůže zaplašit moji pochybovačnost. Rozumová úvaha sice moji víru podpírá, ale sama na zaplašení pochybností nestačí. Potřebuji víru.

 

 

 

Víra, Pane, není ani rozumová úvaha, ani cit, ani sebepřesvědčení. Víru si nemohu nastudovat. Víra je Boží moc v mé duši. Víra je cesta, po které se vrhám do tmy směrem k tobě, k Bohu, který jsi pro nás lidi zahalený temnotou.

 

 

 

Není to temnota, způsobená nedostatkem světla, jako byla ve velesvatyni Jeruzalémského chrámu. Je to temnota, způsobená mocným vyzařováním světla, na které ještě nejsem zvyklý, které ještě nejsem ve své slabosti a malosti schopný vnímat.

 

 

 

Tvé světlo, ačkoli v něm není žádného stínu, vytváří v kontaktu s mojí stvořeností mračno neproniknutelnosti, jakousi mlhu, která obestírá všechno a nutí mne jít jakoby jen podle hmatu. K silnému reflektoru se nemohu blížit obrácený tváří. To bych oslepl. Musím se k němu otočit zády. Jen věřící a milující srdce se může s touhou dívat na tebe. Hlava snese pouze sledovat stín, který vrhá tvé světlo před člověka. Ten se může přibližovat k tobě jen chůzí pozpátku. Tím, že k tobě couvá. Podle sklonu stínu, jeho délky a stupně temnosti může člověk usoudit, že jsi blízko. Ale tvoji tvář spatřit nemůže. Čteme o tom v Písmu slova Hospodinova k Mojžíšovi:

 

 

 

A Hospodin – Jahve pokračoval: „Nemůžeš hledět na mou tvář, neboť žádný člověk na mne nepohlédne, aby zůstal naživu.“A pokračoval: „Hleď, u mne je místo, sem smíš stoupnout na skálu. Až půjde mimo velebnost, postavím tě do skalní trhliny, položím na tebe svoji ruku, dokud nepřejdu. Potom odtáhnu ruku a budeš hledět na má záda. Na můj obličej však hledět nelze“ (Ex. 33, 20 – 23).

 

 

 

            Jak je mi víra snadná, Pane, když necháš všechna napětí mého srdce rozplynout a dovolíš mu rozběhnout se k tobě, jako se dítě rozběhne k otci, když přichází z práce domů … Ale když nastane chvíle zkoušky? Není snad víra pouhý klam nebo psychická iluze? Není snad bludičkou, za kterou se ženu celý život? Což je to možné, že kousek chleba může být znamením tvé skutečné a podstatné přítomnosti – že to znamení jsi ty sám?

 

 

 

            Klečet před kouskem chleba a věřit, že je tu přítomen Ježíš Kristus, je úkon víry. Uvažování je tu zbytečné. Tato víra je obnažená, nejasná a často bolestná. Protrhnu-li však krunýř své smyslovosti a vrhnu-li se s důvěrou svého srdce k Bohu – přidruží se k mé víře i naděje a láska – a je tu setkání ...

 

 

 

            Podoba chleba mi skrývá i naznačuje tebe, Ježíši. Víra, naděje a láska prorážejí zábranu, která mne od tebe odděluje a zjevují mi tvoji přítomnost. Jsi to skutečně ty. Ježíš, Syn Boží, syn Marie. Tentýž Ježíš Betléma, Nazareta, poslední večeře, Kalvárie a naděje zmrtvýchvstání. Jsi týž včera i dnes i na věky.

 

 

 

Chtěl jsi přijít ke mně jako chléb, abys mě nepoděsil. Hovoříš mi o pokoře, o maličkosti, o darování sebe. V chlebu máš zalíbení, v něm nalézáš nejlepší náznak sebe i toho, co nám chceš dát: nasycení. „Kdo jí tento chléb, bude žít na věky“ (Jan 6, 58). „Kdo jí mne, bude žít ze mne“(Jan 6, 57.)

 

 

 

Teologie mi o tobě, Pane, řekla mnohé. A přece mi o tobě neřekla téměř nic. Vím o tobě jen to, co jsi mi řekl o sobě ty sám. Někdy v tichu kostela, jindy uprostřed verše žalmu, který jsem ti říkal zpravidla tak roztržitě, někdy mezi řádky těžkých teologických formulací, jindy ve chvilce ticha po konsekraci…

 

 

 

V těch osloveních jsem s tebou byl skutečně. Pro možnost takového shledání uprostřed vyprahlé oblasti viditelna a neviditelna, pro možnost poznat tě a být s tebou v lásce – jsem dal v sázku všechno, co jsem měl… Pane, čím více mi dopřáváš tebe vnímat, tím méně je mi o tobě do řeči. Když mám kázat, nejraději bych lidem řekl: „Jděte v pokoji! Já o Bohu nedovedu říct nic!“ – a propustil bych je s požehnáním.

 

 

 

Pane, můžeš být milovaný, ale nemůžeš být pochopený. Jenom láskou mohu obsáhnout, co je nemožné jinými prostředky.

 

 

 

Jenom věřící láskou tě mohu najít.

Jenom věřící láskou tě mohu poznat.

Jenom věřící láskou tě mohu mít.

 

 

 

Budu tě mít, Ježíši, až teprve tehdy, když začnu tvou lásku přijímat.

Benedikt Holota OFM