Šváček, Augustin OFMCap.

Toto je mé tělo, které se za vás vydává (eucharistie jako oběť)

 

 

 

 

Eucharistie tvoří církev proměněním: Církev žije z eucharistie. Skrze ni nejvíc zakouší, jak se stále naplňuje Pánův příslib: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ II. vatikánský koncil právem prohlásil, že eucharistická oběť je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“, nebo jinými slovy: eucharistie je pramen a vrchol života církve. „Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život.“

 

 

Představme si tři soustředné kruhy: jeden větší kruh je celý vesmír, v němž je menší kruh, a to je církev, a konečně v tomto menším kruhu je jiný ještě menší (i když ve skutečnosti v sobě obsahuje celý vesmír), a to je hostie. Vidíme, že eucharistie je střed a slunce, a to nejen církve, ale i celého ostatního lidstva a celého vesmíru, i neživého. Je v tom jen tento rozdíl: církev má jako svůj střed Ježíše Krista a ví, že ho má. Vesmír má jako svůj střed Ježíše Krista, ale neví, že ho má!

 

 

Vztah mezi eucharistií a církví, o kterém chceme teď uvažovat, není však statický, nýbrž dynamický a činorodý. Proto nestačí říkat, že eucharistie je středem církve, musíme říci, že eucharistie tvoří církev! Tvoří ji, protože je její vnitřní osou, a přitom ji kolem dokola obetkává jako šat. Obzvláště o dvou svátostech se říká, že „dělají“ církev: o křtu a eucharistii. Ale zatímco křest zvětšuje církev, pokud jde o její rozsah a počet, eucharistií roste církev intenzitou a kvalitou, protože je jí stále hlouběji přetvářena podle obrazu své hlavy - Krista. Nebeské království je podobné kvasu, který zadělala žena do tří měřic mouky. Také eucharistie je podobná kvasu. Ježíš ji vložil do „těsta“, kterým je jeho církev, aby je celé „prokvasila“. Aby z něho udělala jeden „chléb“, jakým je on! Je-li církev kvasem světa, je eucharistie kvasem církve.

 

 

Rozlámal chléb: V listu Římanům čteme tato apoštolova slova: Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou. To ať je vaše duchovní bohoslužba. Jakoby říkal: Dělejte i vy to, co udělal Ježíš Kristus. Staňte se také vy eucharistií pro Boha! On se obětoval Bohu jako líbezná oběť. Také vy přinášejte sami sebe v oběť živou a milou Bohu! Ale sám Ježíš nás vybízí, abychom to dělali, nejen apoštol Pavel. Když ustanovil eucharistii, přikázal: „To konejte na mou památku.“ Nechtěl říci jen: Dělejte přesně gesta, která jsem udělal já, opakujte obřad, který jsem já vykonal. Chtěl říci také: Dělejte podstatu toho, co jsem já udělal, i vy obětujte své tělo, jak to vidíte u mne! Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy (Jan 13,15). Ale v onom Ježíšově příkazu je něco ještě naléhavějšího a vroucnějšího. Jsme „jeho“ tělo, „jeho“ údy. Proto jakoby Ježíš říkal: Dovolte mi, abych obětoval Otci své tělo, kterým jste vy, nebraňte mi obětovat se Otci. Já se nemohu úplně obětovat Otci, dokud jen jediný úd mého těla odmítá obětovat se se mnou! Doplňujte tedy to, co chybí k mé oběti, učiňte, aby má radost byla úplná! K opravdovému slavení eucharistie je zapotřebí, abychom i my konali to, co konal Ježíš.

 

 

Co udělal Ježíš oné noci? Především jedno gesto: rozlámal chléb. Všechny zprávy o ustanovení eucharistie podtrhují tento úkon, a proto dostala brzy název „lámání chleba“. Ale snad jsme smysl tohoto gesta ještě zcela nepochopili. Proč rozlámal Ježíš chléb? Snad proto, aby dal každému svému učedníkovi kousek? Ne, tento úkon měl především smysl jako oběť, která se dokonávala mezi Ježíšem a Otcem. Nenaznačovala jen sdílení, ale i obětování. Chléb, to je on sám. Tím, že Ježíš lámal chléb, „lámal“ sám sebe, v tom smyslu, v jakém pravil Izaiáš o Hospodinově Služebníku, že byl rozdrcen, „rozlámán“ pro naše viny. Lidský tvor (kterým je však sám věčný Syn Boží) „láme“ sám sebe před Bohem, to znamená, je ho poslušný až k smrti, aby znovu nastolil Boží práva porušená hříchem, aby prohlásil, že Bůh je Bůh, a dost. Je nemožné vyjádřit slovy podstatu vnitřního úkonu, který doprovází gesto lámání chleba. Nám se zdá, že je to úkon tvrdý, krutý, a zatím je to nejvyšší úkon lásky a něhy, jaký byl kdy vykonán nebo jaký by se mohl na zemi vykonat. Hle, nyní ti obětuji toto tělo, které jsi mi dal. Tady jsem, Bože, abych plnil tvou vůli. To, co dává Ježíš k jídlu svým učedníkům, je chléb jeho poslušnosti a jeho lásky k Otci.

 

 

Teď už rozumím, že mám-li i já „konat“ to, co vykonal Ježíš oné noci, musím především „rozlámat“ sám sebe, to je odložit všechnu nepoddajnost před Bohem, všechnu vzpurnost vůči němu nebo vůči bratřím, že musím zlomit svou pýchu, sklonit se a říci až do důsledků „ano“ ke všemu, co Bůh ode mne žádá. I já musím opakovat tato slova: Tady jsem, Bože, abych plnil tvou vůli! Být eucharistií jako Ježíš znamená sjednotit se s ním v úplném odevzdání se Otcově vůli.

 

 

Vezměte, jezte z něho všichni: Ještě před několika lety - píše P. Cantalamessa - jsem prožíval okamžik proměňování při mši svaté tak, že jsem zavíral oči, sklonil hlavu a snažil jsem se odpoutat se od svého okolí a pohroužit se do Ježíše, který ve večeřadle pronesl před smrtí poprvé slova: „Vezměte, jezte...“ Liturgie napomáhala tomuto postoji, když dávala pronášet slova proměňování potichu a latinsky, v úkloně před způsobami. Potom jsem jednoho dne pochopil, že tento postoj sám o sobě nevyjadřuje celý smysl mé účasti na konsekraci. Ježíš, tak jak byl ve večeřadle, už neexistuje! Nyní existuje Ježíš zmrtvýchvstalý. Abychom byli přesní: zemřel, ale žije teď navěky (Zj 1,18). Avšak tento Ježíš je „Ježíš úplný“, hlava spojená nerozlučně s tělem. Jestliže tedy pronáší konsekrační slova tento úplný Ježíš, pronáším je i já spolu s ním. Ve velkém „Já“ hlavy je ukryto malé „já“ těla, kterým je církev. Je v něm také moje maličké „já“ a také ono říká těm, kdo jsou před ním: „Vezměte, jezte, toto je mé tělo, které se za vás vydává!“ Jaké tajemství! Ježíš mě přidružil k sobě v nejvznešenějším, nejsvětějším úkonu dějin, v jediném úkonu, který je plně „hodný Boha“, hodný jeho svatosti a jeho velebnosti. Div se, nebe, jásej, země, radujte se, andělé, třeste se, zlí duchové: Bůh dosáhl toho, kvůli čemu stvořil vesmír, jeho plán a jeho touha se splnily, jejich splnění nemůže nic zabránit, ani hřích. Tvor se k němu vrátil a samovolným hnutím lásky přinesl v oběť to, co obdržel darem od Boha. Ode dne, kdy jsem toto pochopil, už nezavírám oči při proměňování, ale dívám se na bratry a sestry před sebou.

 

 

„Celá vykoupená obec, to je společenství svatých,“ píše Augustin, „je obětována Bohu jako univerzální oběť. Děje se to prostřednictvím velekněze, který trpěl a obětoval se za nás jako otrok, abychom se stali tělem tak veliké hlavy.“ Církev je tedy v eucharistii současně a v každém svém údu obětující i obětovaná. Obojí se nedá od sebe oddělit, jako kdyby církev služebná (kněz) byla obětníkem a zbytek církve (laici) obětním darem. Každý člen církve je současně kněz i oběť. Ovšem že přitom zůstává rozdíl mezi kněžstvím služebným a všeobecným kněžstvím všech pokřtěných. Je to proto, že i Ježíš, s nímž se spojujeme, je také současně „bez směšování, ale nedílně“ knězem i obětí: Pro nás je knězem a před Otcem obětí: knězem je právě proto, že je obětí. Obětování Kristova těla musí být doprovázeno obětováním těla vlastního.

 

 

Všechno je tedy průzračně čisté a bezpečné v tomto pohledu na eucharistické proměňování. Na oltáři jsou dvě Kristova těla: jeho tělo skutečné (reálné) „narozené z Panny Marie“, vzkříšené a povýšené na nebesa, a jeho tělo tajemné, kterým je církev. Přitom „tajemné“ znamená: mocí svého nedílného spojení s hlavou. Žádné směšování obojí přítomnosti, obě jsou zcela odlišné. Ale také žádné rozdělení. Kdybychom obětovali sebe a církev bez Krista, rovnalo by se to nule. Takový obětní dar by nebyl ani svatý ani milý Bohu, protože jsme jen hříšní tvorové. Ale obětovat Ježíše bez církve, která je jeho tělem, by bylo nedostatečné (totiž k tomu, abychom získali spásu). Je to tak jisté, že může církev říci se svatým Pavlem: „Doplňuji na svém těle to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap.“

 

 

Protože jsou na oltáři dva „obětní dary“ - jeden se má stát Kristovým tělem a jeho krví (chléb a víno) a druhý Kristovým tělem tajemným - jsou také ve mši dvě  „epikléze“, to je dvojí vzývání Ducha svatého. V prvním se říká: „Proto tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým duchem tyto dary, které před tebe klademe, ať se stanou tělem a krví...“ Ve druhé epiklézi po proměňování říkáme: „Nás všechny, kdo přijímáme jeho tělo a krev, naplň jeho svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Skrze něho ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou.“

 

 

Teď už víme, jak tvoří eucharistie církev. Eucharistie tvoří církev tím, že dělá z církve eucharistii! Křesťan se nemůže omezit na to, že slaví eucharistii. Má být eucharistií spolu s Ježíšem.

 

 

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

podle Eucharistie – naše posvěcení od R. Cantalamessy

 

 

(pokračování)