Esser, Kajetán OFM

Víra sv. Františka v Kristovu přítomnost ve Svátosti

Proti šířící se nevěře vůči Svátosti oltářní neklade František jen svou hlubokou a strhující víru, ale listy a jinými spisy napomíná nejen bratry, ale všechny své následovníky, kteří mohou být vystaveni nebezpečí. V 1. Napomenutí vyjadřuje svou víru v Ježíšovu reálnou přítomnost v Oltářní svátosti, ale také se stává soudcem pro ty, kteří nevěří v tuto skutečnost. Své povzbuzení vyjadřuje dvojím způsobem. Nejprve srovnává nevěřící své doby se současníky Pána, kteří v něho nevěřili: „Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše Krista v jeho lidství, avšak neviděli ho a neuvěřili v něj podle ducha a božství, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svatost Kristova těla, které je posvátně zpřítomňováno v rukou kněze na oltáři skrze slova Páně ve způsobu chleba a vína, kdo však nevidí a nevěří podle ducha a božství, že je to opravdu nejsvětější tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká: Toto je mé tělo, toto je má krev nové smlouvy, a: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“

Tak jako když se Bůh zjevil při vtělení Krista, jeho božství je pochopitelné jen vírou, tak také skutečnost Eucharistie je pochopitelná jen vírou. Jen ten, kdo takto věří, má věčný život. Je jasné, že světec zde nepoužívá kategorie teologické nauky; jemu stačí svědectví Nejvyššího. Pro něho spása v každodenním životě má základ ve víře.

V druhém výkladu František rozvíjí obdobné zdůvodnění: „A jako se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebu; a jako oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něho hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější tělo a krev.“ Jde tu o stejný akt víry, který projevili apoštolové, když se skrytý a neviditelný Bůh zjevil v člověku Ježíši Kristu, a který nyní projevují věřící vůči Eucharistii.

Oba výklady ukazují bezpodmínečnou víru sv. Františka v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Lidská a božská přirozenost Páně se reálně projevuje ve Svátosti, tak jako se v člověku Ježíši Kristu projevovalo božství. Obojí je však viditelné jen vírou.

Snad si zaslouží zvláštní pozornost spojení mezi vidět a věřit, které se v tomto Františkově textu vícekrát opakuje. Toto Napomenutí, které se odedávna označuje O těle Páně, hovoří stále o „vidění“ Boha. Ve světle této skutečnosti chápeme, jak hlubokou víru měl světec v Kristovu přítomnost v Eucharistii: „Pán Ježíš řekl svým učedníkům: Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřijde k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní už ho znáte a viděli jste ho.  Filip se ozval: Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí. Ježíš mu odpověděl: Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mne? Kdo viděl mne, viděl Otce (Jan 14,6-9). Otec přebývá v nepřístupném světle (1Tim 6,16) a Bůh je duch (Jan 4,24), a Boha nikdo nikdy neviděl (Jan 1,18). Protože Bůh je duch, jen duchovně je možné ho vidět; neboť duch oživuje, tělo nic neznamená (Jan 6, 63).“ I v těchto citátech je možné vidět zaměření proti katarům, neboť František chce ukázat, že duchovní Bůh se stal viditelným v člověku Ježíši Kristu.

Vřelá touha člověka vidět Boha se tedy uskutečňuje ve zjevení Otce v Synovi. V Kristu se neviditelný Bůh, nepřístupný člověku, stal přístupný, uchopitelný, ale jen pro toho, kdo vidí „očima ducha“. Prostřednictvím této víry se Bůh k nám přiblížil, a když „tělesnýma očima vidíme jen chléb a víno, přece vidíme a pevně věříme, že to je živé a pravé tělo a krev“. Eucharistie je tedy místem, kde se Bůh stává určitým způsobem smyslovou a hmatatelnou, lidsky blízkou skutečností.

Ocitáme se před myšlenkou – drahou sv. Františkovi, která se ostatně vyskytovala už v dřívější literatuře – nazírat Krista přítomného v Eucharistii.

Dnes víme, že teologové oněch dob se vážně zabývali touto otázkou, neboť v lidové zbožnosti „pohled“ na Svátost nabýval na stále větším významu, a to až do takového stupně, že byl v jistém smyslu považován za rovnocenný s eucharistickým přijímáním. Už Suma Alexandra Haleského  dává tuto odpověď: Pán nedal apoštolům své tělo, aby se na ně dívali, ale aby ho jedli. Také sv. Bonaventura jasně odlišuje přijímání od nazírání Svátosti. Zatím co teologové váhali připisovat jistou účinnost milosti tomuto nazírání, lid spojoval pozemské naděje a očekávání jak se mší, tak také s „pohledem“ nebo nazíráním Pánova těla, a to často pověrčivým způsobem. (Ovlivnila to možná také legenda o svatém Grálu a zázraky připisované pohledu na svatý Grál.) Nic takového nenacházíme u sv. Františka. „Vidět“ pro něho vyjadřuje vždy osobní účast věřícího na reálné přítomnosti Pána ve Svátosti; jiným slovy, je základem jeho osobního odevzdání se v něm.

Tak také poznával v kněžích Božího Syna a považoval je za své pány: „…na tomto světě vidím svýma očima z nejvyšších Božího Syna jen jeho nejsvětější tělo a krev, které oni zpřítomňují a jen oni podávají druhým“ (Odkaz). A téměř stejně na jiném místě: „Na tomto světě máme a vidíme tělesně z Nejvyššího jen jeho tělo a krev, jména a slova, jimiž jsme byli stvořeni a vykoupeni ze smrti k životu“ (List duch.). V obou citacích Kristova přítomnost „na tomto světě“ je poznávána vírou. A František pokračuje prohlášením, že tato přítomnost je tak reálná, že je možné ji vidět smysly nebo „mít ji“ tělesně. Možná bychom lépe pochopili jeho názor, kdybychom řekli: tady je možné vidět Pána konkrétním a osobním způsobem, když se s ním člověk setkává jako s někým, kdo je přítomný (List gen. kap.: „když ho máte blízko“). S tímto nazíráním nespojuje František žádné naděje na milosti nebo očekávání dobrodiní; vždy vyjadřuje víru v přítomného Pána.

Z druhé strany, když nevěra potlačí tento pohled plný víry, člověk  je trestán zavržením. Kategorické „jsou zatraceni“, které jsme výše objasnili, je už obsažené v 1. Napomenutí. Trvá na něm, a to ještě naléhavějším a osobnějším způsobem, když se obrací na všechny věřící. Všem, kteří jdou za vlastní vůlí, nečiní pokání a nepřijímají tělo a krev Pána, píše: „…jsou slepí, neboť nevidí pravé světlo našeho Pána Ježíše Krista. Nemají duchovní moudrost, neboť nemají v sobě Božího Syna, který je pravou  moudrostí Otce. O nich platí slova (Žl 107/106,27): ,Se vší svou chytrostí byli v koncích.´ Oni vidí, poznávají, chápou a dělají zlé věci a vědomě ničí své duše“ (List věř.11).

Tento úryvek odhaluje, že pro Františka žijící Kristus víry dává člověku zcela odlišný pohled na život. Tak světec s bezprostředností víry dává důraz na objektivní známky spásné události, která promění nekonečnou vzdálenost  na důvěrné a osobní setkání. V něm se projevoval s jedinečnou prostotou nový duch zcela osobní zbožnosti. V něm žil překypující duch osobní oddanosti a zamilované účasti té nové zbožnosti, která se prosadila životním způsobem v náboženském hnutí vrcholného středověku. Tento postoj je ještě zřetelnější v Listu duchovním: „Což nás nepohne k milující oddanosti, že on, dobrotivý Pán, sám se našima rukama podává, a my se ho dotýkáme a denně jej svými ústy přijímáme?“ Také tady jde o láskyplnou odevzdanost, kterou nám Pán dává ve Svátosti v přímé a bezprostřední přítomnosti, na kterou má člověk odpovídat stejným darem lásky. Osobní setkání vyžaduje osobní odpověď člověka, na které závisí jeho setkání s Pánem, až se vrátí. Zde se Pán dává do rukou člověka; ale člověk sám musí jednoho dne přijít do jeho rukou. Ta dvě střetnutí jsou v úzkém vztahu.

Toto eschatologické hledisko je zdůrazněné také ve velmi naléhavém povzbuzení, kterým se světec obrací na kněze Řádu: „Vzpomeňte si, moji bratři kněží, na to, co je psáno v  Mojžíšově zákonu, že také ti, kteří ho jen ve vnějších věcech přestoupili,  podle Pánova rozsudku bez slitování zemřeli. Oč  hroznější trest stihne toho, kdo by šlapal po Božím Synu, kdo by pokládal za něco všedního krev smlouvy, skrze kterou se mu dostalo posvěcení, a kdo by se vysmíval Duchu milosti (Žid 10,29)“

Tato přísná slova vyjadřují světcovu víru v reálnou přítomnost Pána i jeho velkou starostlivost vůči nepřístojnému chování k Svátosti. Tato starostlivost je ještě zřetelnější v následujících slovech: „Vizte svou důstojnost, bratři kněží, a buďte svatí, neboť on je svatý (Lv 11,44). A jako vám dal Bůh, váš Pán, pro toto tajemství poctu nade všechny, tak i vy jej milujte, ctěte a oslavujte víc než všichni ostatní. Je velká bída a politováníhodná slabost, když vy, kteří ho máte tak blízko, staráte se o něco jiného na světě. Celý svět ať se chvěje, celá země ať se třese a nebe jásá, když na oltáři je v rukou kněze Kristus, Syn živého Boha (List gen.kap.2).

Víra v Kristovu přítomnost v Oltářní svátosti by nemohla být vyslovena bezprostřednějším a osobnějším způsobem. František skutečně patřil k těm, kteří „chtějí okusit, jak sladký je Pán, a zamilovali si víc světlo než tmu“ (List věř.2).

Kajetán Esser OFM