Čech, Zdirad

19. května                                                   + 1246

Otec blahoslavené Humiliány pocházel ze vznešené florentské rodiny dei Cerchi, ale o vznešené věci mnoho nedbal. Když dorostla jeho dcera v šestnáctiletou pannu, na nic se neohlížel, na nic se neptal a provdal ji za jiného vznešeného florentského patricije de Circulis, který také neměl žádný zájem o vznešené věci a rozmnožoval svůj majetek lichvou. Přidával další peníze k těm, které už měl, ale další dny si koupit nemohl, a tak svou mladičkou ženu trápil jen pět let a umřel. Zdálo by se, že paní Humiliána teď konečně bude moci rozdávat zděděné peníze chudým a nemocným, když nemá hamižného muže, který by jí v tom překážel, ale ještě pořád měla otce, a peněz se zmocnil on. Vládu nad dcerou už ale neměl. Musela se sice vrátit do otcovského domu, ale k novému sňatku se donutit nenechala. Žila v opuštěné věži jako v poustevně, jako první florenťanka oblékla hábit františkánských terciářek, ukládala si dlouhé posty, milovala mlčení, protože zbytečné tlachání jen člověka vzdaluje od Boha, často v doprovodu družek chodívala do kostela, hodně a s podivuhodnou hloubkou rozjímala o životě a utrpení našeho Pána, který ji odměnil neobyčejnými dary. Sedmadvacet let chodila po světě a došla do nebe. Pak se lidé dozvěděli od dosud mlčících svědků o mnoha zázracích, kterými Bůh svou věrnou služebnici oslavil v jejím tichém životě, a postupně viděli další a další nad jejím hrobem. Jeden z blízkých bratří františkánů sepsal její životopis, Giotto a Dante zvěčnili vzpomínku na ni ve svých dílech, florenťané nezapomněli, a tak mohl papež Inocenc XII. schválit dosavadní úctu a rozšířit jejím jménem seznam blahoslavených františkánské rodiny.

Štít rodového erbu a odznak z papežova znaku provázejí kresbu postavy tiché světice, která dokázala uzdravit malého chlapce tím, že si vyprosila, aby jeho bolestivá nemoc přešla na ni.

Zdirad Čech