Kubíček, Inocenc OFM

Láska k Řádu

Františkánem jsem se stával postupně. Zpočátku se mi to líbilo tak polodětsky a polojinošsky, a teprve za Metoda Řezníčka jsem tomu přicházel na chuť. Teprve P. Metod nás začal vést k hlubšímu chápání všeho. Jeden sudetský Němec odešel ještě před sliby, protože měl něco se srdcem a také se mu asi stýskalo, tak se vrátil domů, ale jinak všech deset ostatních zkoušky před sliby udělalo. Samozřejmě přijel provinciál, měli jsme různé pohovory a zkoušky, v noviciátu se třikrát do roka konalo hlasování, ve kterém rozhodovali jen ti, kteří už měli věčné sliby a těch moc nebylo – hlasovalo se fazolemi bílými a černými, které se vhazovaly do kasičky, a kdyby tam byly jen černé fazole, tak kandidát mohl být propuštěn, ale nemusel, protože o tom rozhodoval provinciál. Před přijetím hábitu každý učinil přísežné prohlášení, že vstupuje do Řádu zcela dobrovolně a nikým nenucen. Toto prohlášení zůstalo v knize, do které se zapisovaly sliby. Po dobu noviciátu každý může z Řádu bez debaty odejít, může být také provinciálem propuštěn.

Já jsem ke slibu nebyl připuštěn hned, protože mně bylo šestnáct let až v říjnu, a zatímco všichni už odjeli do Prahy, já jsem musel zůstat v Kadani. Byl jsem přítomen, když přišli tři další novici, všichni byli z Uherského Hradiště a všichni byli teprve v kvartě. Později se začaly zvyšovat vstupní podmínky, každý musel mít dokončenou alespoň sextu a pak jako privatista dokončoval studia a skládal maturitu. Jeden s těch tří noviců vydržel až do konce a stal se knězem, bohužel zemřel. Jmenoval se Smetana, byl z Moravy a také pochován je doma. Já jsem samozřejmě ještě byl v noviciátu s těmi novými až do třetího října – tenkrát to bylo přísné, že až teprve den po narozeninách jsem skončil noviciát, který trval přesně jeden rok a jeden den, aby byla jistota, že byl absolvován celý. Hned druhý den novicmistr bratr Metoděj a já jsme jeli do Prahy, všude jsme vždycky chodili v hábitu. Do Prahy jsem přijel právě na svátek sv. Františka a od té doby jsem už byl tady. Vedl nás Jan Evangelista Urban, který dovedl potrestat za maličkost, takže jsem třeba musel stát uprostřed kaple, abych odčinil nějaký poklesek, například když jsme se jednou vrátili pozdě z vycházky. Nebo jsme za trest dostali naučit se zpaměti nějaký žalm nebo některé řádové texty. Nikdy to nebylo za nějaký velký poklesek, bylo to spíše cvičení v pokoře, aby člověk dokázal také něco vzít na sebe. Kvardiánem byl pan farář Nepomuk Štikar, provinciál Josef Hopfinger, to byla taková asketická bytost a my jsme měli před ním respekt. Byli zde ještě klerici docházející na pražskou teologickou fakultu, protože bylo rozhodnuto, že na vyšší studia se bude odcházet do zahraničí, a to do Salcburku a Insbrucku, takže tady zůstali jen ti noví kvintáni a ti, co ještě neměli sextu. Spojili je dohromady, ale protože neměli nějak velké úspěchy na střední škole, tak si vymyslel P. Urban, že budeme studovat doma soukromě a budeme mít vlastní výuku, neboť naše provincie měla už za Rakouska-Uherska Institut filosoficko teologického studia a P. Urban na konto toho otevřel dvouletý kurz, který nás měl připravit na dokončení středoškolského studia. Tenkrát se mohlo chodit po sextě na filozofickou fakultu, na ní studium trvalo rok, později dva roky, studium na teologické fakultě trvalo čtyři roky. Tehdy ti, kteří dokončili jeden rok filozofie, odjeli do Salcburku a k nám přibyli tři novici. Učil nás Dr. Ukvalt, v té době ještě nebyl doktor filozofie, ale asi za rok jsme byli na jeho promoci v Karolinu. Z Kroměříže sem byl převeden P. Jáchym Procházka, který měl doktorát z filozofie v Brně, a pak přijali jednoho středoškolského profesora z Pardubic, který byl polyhistorik a učil nás všechno ostatní: matematiku a jazyky, ovládal angličtinu, ale nás učil pouze latinu a řečtinu. Nedrželi jsme se gymnaziálních osnov, ale osnov, které vytvořili františkáni. Z řečtiny jsme překládali klasické řecké autory a evangelium sv. Lukáše, z latiny jsme četli Tita Livia a další historiky, ale současně jsme měli také sv. Cypriána, ale ostatní učební látku jsme měli podle učebnic. Na matematiku jsme měli inženýra, který k nám docházel. Zkoušky se dělali v pololetí a na konci roku, to sem přijížděl bývalý provinciál Dr. Vyskočil, který byl tehdy rektorem v Kroměříži. Byl to vynikající pedagog, měl aprobaci na zeměpis a dějepis pro střední školy a doktorát z filozofie a z teologie. Před ním jsme měli hrůzu, protože byl současně předseda komise, a byly to skutečně přísné zkoušky. Taky se stalo, že jeden propadl a musel dělat reparát, při kterém také propadl. Když chtěl zůstat v Řádu, musel se smířit s tím, že nebude studovat, tak se vyučil a mohl být v Řádu bratrem. U nás zvláště po koncilu docházelo k obnově, že Řád by neměl být klerikální, ale Řádem bratří, kteří si jsou stoprocentně rovni, a také se usilovalo o to, aby i představený mohl být bratr laik, ale to nám zatím v Římě nepovolili, ale Vídeň měla kvardiána laického bratra, velmi inteligentního a schopného, a hezky ho ostatní poslouchali.

Všechna naše vysvědčení existují, jsou ve státním archivu, protože po přepadení klášterů byl celý náš archiv převeden do dejvického archivu a máme štěstí, že tam byli manželé Beránkovi, kteří zpracovali archiv tak dokonale, že se z něho nic neztratilo. Vždycky, když něco potřebujeme, tak nás nechají do materiálů nahlédnout.

Po dokončení dvouletého studia nás zapsali jako mimořádné posluchače na teologickou fakultu s odvoláním na to, že máme dvouletý přípravný kurz, takže mám zelený bohoslovecký index mimořádného posluchače. Děkanem bohoslovecké fakulty byl Dr. Kudrnovský a Dr. Jaroslav Beneš, to byl vynikající filozof scholastik. Některé předměty jsme měli také ještě doma a dvakrát týdně jsme chodili do Dejvic do nového semináře, kde byla umístěna fakulta. Chodili jsme na fundamentální teologii a na filozofii k Jaroslavu Benešovi, dále nás učil i Dr. Procházka a Metod Řezníček, který přijížděl z noviciátu a učil nás hebrejštinu, protože základy hebrejštiny byly předepsány pro studium Starého a Nového zákona. Dva roky jsme studovali touto formou, jenomže jsme někteří těžce nesli, že nemáme ukončené gymnaziální studium. Františkáni ve slovenských provinciích na tom byli lépe, protože měli vždy přes dvě stě členů, proto si mohli vybudovat vlastní řádové gymnázium. Přesvědčovali jsme o. Urbana a on nakonec pochopil oprávněnost naší žádosti, tak jsme se zapsali na gymnázium jako privatisti, kteří budou dělat nejprve přijímací zkoušky do sexty a v pololetí a na konci roku zkoušky. Podařilo se to, ale byla to zátěž, protože jsme studovali první ročník bohosloví a všechny kvintánské předměty. Při přijímací zkoušce jsme byli zkoušeni ze všech předmětů a potom za sextu se skládaly zkoušky v pololetí a na konci roku. Měl jsem docela dobré vysvědčení a Cyril – tedy pozdější Dr. Kadlec, je také měl dobré. V noviciátě s námi byl bratr Vasil Bojsak, který později odešel do Ameriky, a ten byl také naším velkým pomocníkem. Byl řeckokatolík, pocházel z Podkarpatské Rusi z vesnice Drahova, nejdříve byl v Uherském Hradišti, aby se tam naučil česky. Tehdy při zkouškách neměl úspěch a pak v Americe získal tři doktoráty. Já jsem se teprve tehdy naučil učit, měl jsem zájem a trochu té ctižádosti ve mně také bylo, a také jsem nebyl rozptylován sportem a jinými věcmi. Ale dál jsme zpívali a na housličky jsem také tenkrát ještě cvičil. Na maturitním vysvědčení mám dostatečnou z českého jazyka a z filozofie, ale jinak mám docela pěkné vysvědčení s dvojkami.

Když jsme dokončili sextu a současně druhý ročník teologie, byli jsme posláni do Tyrol. Za to děkuji Pánu Bohu, protože to byla pro nás velice dobrá průprava po jazykové stránce, osvojili jsme si němčinu, a také jsme tam už nebyli rozptylování jinými předměty.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tyrolsko

Gymnaziální způsob života jsme mohli definitivně opustit při pobytu v Innsbrucku. Byl tam obrovský klerikát, který měl přes čtyřicet bohoslovců – byli tam Němci, v prvním roce tam bylo přes dvacet Čechů, dva Španělé, protože ve Španělsku byla občanská válka, tak se v té době rozprchli a studovali jinde, v druhém roce ještě přišli bratři z Jugoslávie, ale ti kvůli němčině. Byli jsme tam dva roky, r. 1933 jsme tam jeli, mně bylo tehdy dvacet let, a r. 1935 jsme se vraceli. Ještě před naším odjezdem do Innsbrucku se tam stala podivná příhoda: Dva naši novicové, velmi nadaní, byli posláni do Innsbrucku přímo na jezuitskou teologickou fakultu. Ten starší maturant byl bratr mého kolegy, jmenoval se Teobald, ten druhý byl již bohoslovec. Oba byli r. 1932 vysvěceni na kněze po třech letech studia, neměli však pravomoce a mohli pouze sloužit mše svaté. Za rok měli být promováni na doktory, protože velmi dobře studovali. Spolu si koncem srpna ještě vyšli na vycházku na hory, na Holstein nad Innsbruckem, ale nevrátili se domů, zmizeli a nic se tehdy po nich nenašlo. Dokonce tehdy v novinách napsali, že jeden z nich byl muzikant, že přešli do Bavor a že hraje v nějaké nacistické kapele, ale to všechno byly fámy. Usoudilo se, že asi zahynuli, protože šli v hábitech a v sandálech na 2000 metrů vysokou horu. Po válce se našel zbytek sandálu a kus růžence, takže tam oba skutečně zahynuli. Tenkrát to ohrozilo náš odjezd, protože provinciál po této události nás nechtěl pustit, ale nakonec jsme jeli s přísným poučením, že nesmíme dělat takovéto výlety, a přesto jsme jich udělali dost. Zažili jsme tam Dolfuse, sociální demokratickou revoluci v Linci, střelbu ve Vídni – to všechno jsme sledovali a spoluprožívali, ale nástup Hitlera jsem tam už nezažil, protože jsme s Cyrilem odjeli z Rakouska v r. 1935. Ale pamatuji se na to moc dobře, protože na první odvod jsem šel tady v Praze na Střelecký ostrov, kde jsem se setkal s naším ročníkem gymnázia, ale nebyl jsem odveden, druhý odvod jsem měl v Linci, a to už byl Hitler v Německu a všichni už byli v uniformách, ale v Linci jsem také nebyl odveden, a třetí odvod mě stihl zase v únoru, to mě pozvali do Vídně, protože v Linci už byl konzulát z úsporných důvodů zrušen. Já jsem tam napsal, že bych prosil, aby mi to odložili na letní měsíce, a oni s tím beze všeho souhlasili. Toho roku 1935 jsem se poprvé od dob dětství dostal do Vídně. Můj otec tam také přijel, abychom se tam sešli a byli na chvíli spolu. Já jsem bydlel v klášteře. Potom jsem šel na československé velvyslanectví, a ten odvod byla legrace. Doktor se mě ptal, jestli chci být voják, tak jsem mu řekl, že se toho nezříkám, ale že se mi to teď nehodí, protože teprve za rok dokončuji studia, a on mi dal papír, že nemusím na vojnu. Tím jsem ztratil naději, že budu někdy generálem nebo alespoň plukovníkem. To se však změnilo, když jsem přišel v šedesátém roce z vězení, ale o tom se zmíním později.

(pokračování)