Slotwiński, Tadeusz OFM

 22. Umění umírat - 1

 Je první, nejslavnější a nejkrásnější mezi svatyněmi zasvěcenými Chudičkému. Byla vybudována na okraji města. Jejím autorem je talentovaný bratr Eliáš, v řadě třetí generál řádu. Její stavba začala 17. července 1228, čili den po Františkově svatořečení, uskutečněném v Assisi papežem Řehořem IX. Svatyně je rozdělena na tři části: kryptu s hrobem světce, dolní a horní baziliku.

 František zemřel 3. října 1226 večer a již následující den byl pochován v kostele sv. Jiří. O šest měsíců později kardinál Hugolin, jenž byl přítelem a rádcem světce, byl zvolen  papežem a přijal jméno Řehoř IX. Jako svědek života Chudičkého toužil vyhlásit jeho svatost celému světu. Bez průtahů začatý proces svatořečení byl zakončen 16. července 1228 slavnou ceremonií v kostele sv. Jiří v Assisi, při níž papež zařadil Františka mezi svaté.

 Na počest svého přítele chtěl Řehoř IX. vybudovat dvojí pomník: první literární, proto pověřil Tomáše z Celana, aby napsal životopis Chudičkého, a tak vznikl První životopis sv. Františka; druhý architektonický: baziliku sv. Františka. Bratr Eliáš se rozhodl vybudovat velký kostel, v jehož kryptě by bylo možno světce důstojně uložit. Přes nedorozumění vznikající v řádu (když se zdálo, že plán odporuje slibu chudoby, tolik ceněnému sv. Františkem) bratr Eliáš, odvážný a rozhodný, dokázal uskutečnit svůj plán do konce.

 Tento plán rozhodným způsobem podepřel papež Řehoř IX., jenž 17. července 1228, den po Františkově svatořečení, položil pod baziliku základní kámen. Byla vybudována na tehdejším „Pekelném návrší“, které bylo potom přejmenováno na „Rajské návrší“. Uskutečnění díla probíhalo na tehdejší časy s výjimečnou rychlostí, když v roce 1230, a tedy během pouhých 22 měsíců od započetí stavby, byla bazilika dokončena ve svých zásadních částech. Dne 25. května téhož roku sem bylo z kostela sv. Jiří přeneseno tělo sv. Františka a uloženo uprostřed příčné lodi. Bylo vidět, i když bylo nepřístupné, až do roku 1442, kdy byl otvor zazděn s ohledem na bezpečí.

 Románská věž pochází z doby před rokem 1238. Inocenc IV. roku 1253 baziliku sv. Františka slavnostně posvětil. Benedikt XIV. potom dal 25. března 1754 svatyni titul patriarchální baziliky a papežské kaple.

 Ostatky světce byly nalezeny po 52 nocích pátrání 12. prosince 1818, a Pius VII. v breve „Assisiensem Basilicam“ z 5. září 1820 potvrdil pravost svatých ostatků, díky nimž došlo v krátké době k různým zázrakům. Ve spojení s tím roku 1824 byla vybudována první krypta v novoklasickém stylu.

 Bazilika byla nazvána „nejkrásnějším domem modlitby na světě“, „antologií předrenesančního umění, kde se překrývají dva slohy: románský a gotický“. – „Bylo opravdu důstojné, aby toho, jehož Bůh za živa učinil sobě milým a příjemným, přeneseného do ráje, ... oslavil také na místě uložení jeho svatých ostatků.“ (Bonaventura, Legenda Maior 15,8).

 Při příležitosti 700. výročí smrti sv. Františka (1926) byla krypta přebudována, a tak vypadá dodnes, hrob pak zůstal beze změn od roku 1824.

 Měl jsem tu milost a štěstí, že v roce 1978 jsem na vlastní oči viděl kosti v relikviáři sv. Františka. Přes dvacet let Chudičký spaloval sám sebe, duši i tělo, pro Boha, aby lidé i všechna stvoření měli na paměti, že mají právo na bytí, které milují díky svým vlastnostem. V téže době jeho tělo začalo pociťoval tělesné bolesti, a to stále trýznivější. Opravdu trpěl mnoha chorobami, které byly důsledkem přísného pokání, kterému po léta podroboval svoje tělo. Přesně osmnáct let minulo od doby, kdy začal procházet různými zeměmi v obraně evangelia, oživen stálým a horoucím duchem víry, a téměř vůbec nemyslel na to, aby popřál odpočinek svému rozbolavělému tělu. Naplnil zemi Kristovým evangeliem. Dokázal navštívit čtyři či pět měst za jeden den a hlásat všem Boží království. Povznášel posluchače slovem i příkladem. Sám se opravdu navrátil k evangeliu. „Ježíšem se stále zaměstnával. Ježíše ustavičně nosil v srdci, Ježíše měl v ústech, Ježíše v uších, Ježíše v očích, Ježíše v rukou a v sobě celém“ (1 Cel 115). Proto nikoho neudivovalo, že se jevil „očím smrtelníků jako opravdu nový člověk z jiného světa“ (1 Cel 82), jako „živá monstrance samého Krista“.

 Aby dospěl k tak čitelné průzračnosti, měl osobní tajemství, které doporučoval bratřím na cestách: „Ve jménu Páně jděte cestou po dvou, a to pokorně a uctivě. Zachovávejte mlčení od rána až do třetí hodinky. V srdcích se modlete k Pánu, nemluvte naprázdno a zbytečně. Chovejte se tak pokorně a slušně, jako byste byli v poustevně nebo v cele. Neboť ať jdeme kamkoli, neseme celu s sebou. Bratři, ta cela, to je naše tělo, a duše je poustevnicí, která je uvnitř, aby se modlila a rozjímala. Jestliže nezůstane duše v té cele tichá a pokojná, málo jí prospěje cela postavená“ (Zrcadlo dokonalosti 65). Křesťanský pohled na vztah ducha k tělu se v něm projevoval tak plasticky, že díky němu je možné vždy a všude podle Františkova příkladu „ze svého srdce si udělat chrám“ (2 Cel 94). Ostatně tento pohled na tělo jako na svatyni, jako by příbytek Ducha Božího, je svou povahou biblický. Ježíš říká v evangeliu: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14, 23).

 Ten, kdo navštívil Assisi, ví, kolik autokarů přijíždí na náměstí před bazilikou, a poutníci či turisté ustavičně sestupují dolním kostelem do krypty. Bratr Masseo by opět pokyvoval svou moudrou hlavou: „Proč celý svět běží za tebou, Františku, proč právě za tebou?“ (Kvítky 10). Jestliže téměř osm století po své smrti dokáže ještě uchvacovat věřící, nelze to připisovat jen bazilice či jejím stěnám, z nichž ruka umělce učinila jedinou mocnou fresku. Okouzlujícím způsobem František ukázal, jak lze bez majetku, bez moci, bez zvláštního vzdělání dát vysoký smysl existenci v tomto světě. František věděl, kam šel. Zaměření na jeden cíl v životě se u něj vyznačuje vzácnou univerzálností. Láska, údiv, krása, dobro, avšak i utrpení a bída, které zakoušel, vedly jeho mysl spontánně k Bohu-Lásce. Jeho vztah k žebrákovi či malomocnému, k zvířeti nebo k přírodním živlům nabývá nekonečné rozměry, neboť se dotýká hlavních otázek bytí: odkud? proč? kam? Příčina, že Chudičký ještě dnes probouzí u tolika údiv, tkví v jeho odpovědi: od Boha, pro Boha, k Bohu. Dnešního křesťana se v této odpovědi zvlášť dotýká Františkův pokoj a jistota víry. Světec měl pokorný obdiv k pravým teologům, avšak neteologizoval. Jenom jednal, šel spontánně za intuicí víry, a ta ho dovedla k Bohu.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Bazylika hrobu sv. Františka - sztuka umierania

 Glos sw. Franciszka 10/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

Text pod obrázky: Assisi, bazilika sv. Františka

Dolní bazilika, hrob sv. Františka