Mlčoch, Lubomír OFS

Francouzská „Deklarace práv člověka a občana“ (1789) odstartovala proces snah o ochranu důstojnosti člověka silou právní moci. Osvícenský humanismus byl reakcí na předchozí deklaratorně křesťanskou kulturu, vůči níž byl kritický, „ale na druhé straně v ní pokračuje, předhání ji, a zůstává jí ... zavázán, stejně jako je zavázána ona jemu“ (Jürgen Moltmann). Francouzská revoluce započala ochranu lidských práv popravami (schválenými mocí zákonodárnou), aby poté pokračovala tím, že požírala své vlastní děti. Pro osvícenský humanismus by to mohlo být poučením a zamyšlením, že bez Boha se my lidé navzájem respektujeme ještě hůře než s ním. Ale my křesťané a kající bratři a sestry si spíše všímejme faktu, že bychom přesto všechno měli být vděční za hodnoty svobody, rovnosti a bratrství, když jim naši předchůdci (ve Francouzském království jako jinde) nedovedli dát pravou křesťanskou podobu. Teprve po strašných dvou světových válkách přijala OSN „Univerzální deklaraci lidských práv“ (1948), již Jan Pavel II. o třicet let později označil za „skutečný milník na cestě lidstva za morálním pokrokem“. A zase: i deklarace OSN byla a je stále porušována tu a jinde, více či méně brutálně; my křesťané a kající bratři a sestry mějme na paměti, že naše křesťanská civilizace to byla, která připustila, že v ní – v důsledku farizejství - už v 19. století převážily konflikty nacionální, sociální a rasové nad pravým bratrstvím v Kristu.

    Snahy o ochranu lidské důstojnosti a lidských práv - včetně náboženské svobody - za pomoci právního řádu a mezinárodních smluv či konvencí církev oceňuje: už před Janem Pavlem II. tak učinil Jan XXIII. v encyklice „Pacem in terris“ a nedávno vydané „Kompendium sociální nauky církve“ (Vatikán, Iustitia et Pax 2004) toto vše zdůrazňuje pro naše časy polarizovaného světa. Současně bychom však měli mít na mysli, že sebelepší „zákon“ světské moci nemůže nahradit „zákon lásky“ vepsaný Bohem v našich srdcích a projevující se v našich skutcích, v nichž milujeme bližního jako sebe sama. A dále: zejména my, kající bratři a sestry sv. Františka, vězme, že i pak – pokud bychom to dokázali - zůstaneme jen „služebníky neužitečnými“, kteří mohou být nenáviděni a pronásledováni i bez příčiny, iracionálním zlem v srdcích našich bližních („Nenáviděli mne bez příčiny“ - Jan 15,25, a dále „Sluha není nad svého Pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ – Jan 15,20). 

    A v těchto situacích nám „legalismus“ lidských práv málo pomůže. Nezbývá než se vrátit ke kříži a k následování našeho Pána. I On se setkal s tím, že „lidská spravedlnost po zajících skáče“. „Velekněží a celá rada hledali ... křivé svědectví“ (Mt 26,59). Nikodém ve snaze chránit lidská práva Pána u „soudců nepravých“ nepochodil - ani s právní námitkou „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ (Jan 7,51). A nešťastný Jidáš, když vyznal svou zradu nevinné krve, dostává od „starších“ cynickou a bezcitnou odpověď: „Co je nám po tom? To je tvoje věc“... Ani židovská velerada ani římský místodržící Pilát by s právní kauzou Pána neobstáli před dnešní „Amnesty International“. A stejně tak dopadl apoštol Pavel - římský občan - odvolávající se k císaři. Odsoudili nevinné. To, že Pán se ani nehájil, stejně jako Pavel, který se hájil, mělo obojí jen jeden cíl: vydávat svědectví před lidmi.        

    I my křesťané a kající bratři a sestry se musíme stále vracet k té nejzákladnější vrstvě naší víry, již naše lidská ustanovení hrozí zanést prachem usedajícím na fascikly právních sporů. Pro nás je stále vzorem života z víry náš Otec sv. František. Ten si na své lidské důstojnosti pramálo zakládal: dobře věděl, že má jen tu důstojnost, jakou má před Bohem a od Boha. A proto se také nedovolával svých práv před lidmi. Bratr František skutečně neposuzoval, nesoudil a nezavrhoval své bližní (Lk 6,37). U vědomí vlastní hříšnosti odpouštěl všem: „A protože nedokážeme odpustit úplně, nauč nás, Pane, odpouštět zcela, abychom pro tvou lásku dokázali opravdu milovat své nepřátele a zbožně se za ně modlit, abychom nikomu neodpláceli zlým za zlé a snažili se pro tebe pomáhat všem“ (Výklad na Otče náš).     

   Pán nám dává jasné naučení o odpouštění (Mt 18, 21-24): odpustit sedmdesátsedmkrát znamená odpustit vždy. Ale co když náš provinilý bratr či sestra ani nepřijdou, aby řekli „Je mi to líto“ (Lk 17,4)? I na to nám Pán odpovídá docela jasně v Blahoslavenstvích: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“ (Mt 5, 22-24). My křesťané přicházíme před oltáře neděli co neděli, ba mnozí z nás i o dnech všedních. Na bratry, kteří mají něco proti nám, myslíme často, ba někdy víc než je zdrávo, a dokonce i během mše svaté. A zdá se nám, že těch bratří, co mají něco proti nám, neubývá, spíš přibývá. Ale abychom vstali a šli se s nimi smířit, to nás napadá jen vzácně. Spíše je normou „to nás ani nenapadne“: „Ať se napřed omluví a projeví účinnou lítost (pokud možno před námi, protože o možné lítosti před Bohem u našich nepřátel nevíme). Řečeno šachovou terminologií: „na tahu“ jsou „oni“. Ne tak Pán a ne tak sv. František:  v „zahájení“ nelehké partie vzájemného smíření je „vždy první na tahu“ učedník Kristův.       

    Je obdivuhodné a je důvodem k radosti, že i v naší době se setkáváme se skutečně blahoslavenými v tomto duchu. Kněz Kristův Josef  Zvěřina, kterému Pán ještě dopřál dožít se pádu světské moci jeho vyšetřovatelů, soudců a věznitelů, měl tak široké srdce, že dokázal hovořit o našich „milých nepřátelích“: a nemyslel to ironicky! To už bylo skoro františkánské: stačilo by jen pozměnit na „bratry nepřátele“. A skutečně, pro bratra Františka z Assisi byli bratry  i „bratři loupežníci“, bratři „vládcové lidu“ a – bratři mohamedáni! Dnešní osmdesátnice, „mladá Kristovým duchem“- Klára Lubichová (naše sestra Klára!) - nás všechny vybízí: „Probuďme se ráno se všeobecnou „amnestií“ v srdci, s láskou, která vše zakryje, která dokáže přijmout druhého takového, jaký je, s jeho omezeními a s jeho chybami. Začínejme vždy znovu s vědomím, že Bůh nejen odpouští, ale i zapomíná. To je míra, kterou vyžaduje i od nás“ (Slovo života na prosinec 2004). 

    Náš Otec sv. František viděl hluboko do srdcí svých bratří - a do srdce člověka vůbec, včetně nás, kteří se k němu poněkud opovážlivě odvažujeme hlásit, ačkoliv jsme často spíš „bratři mouchy“. A proto ve svém Odkazu nám všem – i těm, kteří přijdou po nás - „pod poslušností nařizuje, abychom nepřipojovali k jeho slovům a k řeholi poznámky a neříkali „Tak se mají chápat“. Ale – jak mu Pán dal prostě a jasně vyjádřit a napsat řeholi i tato slova, tak prostě a jasně je máme chápat a svatým životem zachovávat až do konce (podle Odkazu, čl. 12).  A slova Františkova jsou jen slova Pánova. Farizejství neodešlo se Starým zákonem: jde o nebezpečné onemocnění v každém náboženství a v každé spiritualitě: a pro každého z nás. A tam, kde se tato nemoc rozmůže, dostávají naši milí bratři nepřátelé, vedle iracionálních důvodů nenávisti bez příčiny, i důvody k nenávisti, jež příčinu má, a tou může být naše nevěrohodnost. A před jejich neláskou nás pak sotva ochrání kodexy lidských práv, deklarovaných třeba Evropskou unií.

     Pokoj a dobro nám všem: Pán přišel a obětoval se pro nás i pro ně: pro „bratry komunisty“, „bratry loupežníky“, bratry „celníky a tuneláře“, „bratry socany“, kteří nám spolu s ostatními odepírají „restituce“ a dokonce už i mzdu dělníků na vinici. Pán přišel i pro nás, kteří jsme málo hodnověrní, a proto malověrní. Díky, Pane, za velikost tvého milosrdenství a za tvou lásku. Vždyť ty, Pane, jsi Syn Boží, a přesto  ses dokázal zříci – dobrovolně a z poslušnosti ke svému i našemu Otci - svých práv Syna člověka, svých – i našich - „univerzálních, nezrušitelných a nezcizitelných lidských práv“ (Pacem in terris). A jedině tvá oběť je pramenem naděje, že tato práva nezůstanou jen „na papíře“: ne naše lidské zákony.  

A pokud bychom tě, Pane, dokázali napodobit aspoň v nám lidsky dostupné míře, a dokázali doopravdy milovat všechny ty, kteří nás – zatím - nemají moc rádi, stali bychom se svědky zázraků. Obrácení lidských srdcí k tobě. U těch, u kterých to už nečekáme, protože je také nemáme rádi. A jen toto je ta naše pravá výsada a právo tvých učedníků: milovat i nepřátele.

Lubomír Mlčoch OFS