Charakteristika duchovnosti sv. Františka
Niezgoda, Cecylian OFMConv.
V roce 1956 němečtí Menší bratři začali vydávat sérii knih o františkánské duchovnosti. Autor prvého svazku, O. Chryzostom Dukker poznamenává, že mnozí autoři popisují sv. Františka z Assisi jako asketického kajícníka, a mnoho umělců ho představují jako vyhublého poustevníka s křížem a lebkou. Stejný František je však u jiných autorů a umělců radostným básníkem a zpěvákem v lůně přírody a humanistou, který všem hlásá pokoj. To jsou dva různé obrazy světce: František jako přísný kajícník a František jako Boží trubadúr. I když postava Františka jako trubadúra je nám milejší a lépe pochopitelná, přece postava Františka jako kajícníka v jeho duchovnosti převažuje. Bratr Tomáš z Celana neváhal nazvat ho „člověkem z jiného světa“, a to proto, že pohrdal světem, přemáhal svou vůli a podroboval své tělo.
František jako humanista vzbuzuje sympatie, odstrašuje však povrchním konformismem; František kajícník vzbuzuje odpor, avšak protiví se každému konformismu, a proto se stává ohniskem protestu a podněcovatelem obnovy. Tak je tomu dodnes. Dosvědčuje to trvalá životnost jeho řeholní rodiny, a dokonce také některých hnutí jako „hippies“, mezi kterými je dost takových, kteří se odvolávají na Poverella z Assisi.
1. Už světcovi učedníci se snažili zachytit charakteristické znaky františkánské duchovnosti, když Františkův prvý životopisec Tomáš z Celana, jeho učedník, hovoří o čtyřech druzích světcových, kteří ho ošetřovali v době jeho choroby, že byli typickými příklady minoritských ctností. Bratr Angelo se vyznačoval skromností, bratr Rufín trpělivostí, bratr Lev prostotou, bratr Masseo jemností ducha (1Cel 102).
Pozdější generace františkánů měla ještě větší zájem o charakteristiku duchovnosti svého zakladatele. Nejdůležitějším projevem tohoto zájmu je Zrcadlo dokonalosti, které má ukázat Františka jako vzor pro následování druhými. Máme tu velmi cenný úsek, ve kterém František na příkladech předkládá obraz dokonalého bratra: „Blažený Otec byl jakoby přeměněn do svatých bratří ohněm své lásky a horoucností péče o jejich dokonalost. Proto často přemýšlel, jakými zásadami i ctnostmi by měl být ozdoben Menší bratr. Říkával, že ten by byl dobrým bratrem Menším, kdo by žil podle zásad těchto jeho svatých bratří. Aby měl víru bratra Bernarda v dokonalé míře a zároveň i jeho lásku k chudobě. Prostotu a nevinnost bratra Lva, který byl vskutku svatý a neporušený. Zdvořilost bratra Angela, který byl dříve rytířem, a když vstoupil do Řádu, byl velmi ušlechtilý a laskavý. Urostlý postavou, citem pro krásu a vybranou i plynulou výmluvností slynul bratr Masseo. Povznesenou mysl v patření na Boha až k nejvyšší dokonalosti, jako vynikal bratr Jiljí. Neúnavnou a ctnostnou pílí svatého Rufína, který se i ve spánku modlil; když pracoval, při všem byla jeho mysl u Boha. Stav dokonalé trpělivosti bratra Junipera, ke které došel úplným zřeknutím se vlastní vůle v nejvyšší touze následovat Krista cestou křížovou. Sílu těla i ducha bratra Jana, který byl nazýván „Lodate Dio“, protože neustále říkal „Buď Pán pochválen“. Ten vynikal silou nad všechny současníky. Mít lásku bratra Rogera, který celý žil i jednal v horoucnosti lásky. Nepokoj bratra Lucida, který byl velmi nestálý a nevydržel v žádném klášteře déle než měsíc; to proto, že když se mu začalo někde líbit, hned říkal: „Místo našeho pobytu není tady, ale v nebi“ (Zrc.dok.85).
Zrcadlo dokonalosti hovoří také o vlastnostech světce, kterými vyzařoval na svoje okolí: chudoba, touha po mučednictví, přemáhání lenivosti, přísnost života, prostota, přirozenost, přátelství s anděly a nenávist ke zlým duchům, úcta k věcem, například k papírku s jménem Božím, úcta ke kněžím.
V roce 1310, kdy Zrcadlo dokonalosti dostalo svou konečnou podobu, také spirituál Ubertino z Casale ve svém Responsio Clementi V° tradenta se pokusil definovat františkánskou duchovnost. Uvedl tyto její prvky: chudoba, prostota, čistota, pokora, modlitba, práce, láska, příkladnost.
2. U autorů druhé poloviny
Jedni vidí podstatu františkánské duchovnosti v lásce ke Kristu a jeho utrpení.
Jiní vidí františkánskou duchovnost v pokoře, která je následováním Ježíše Krista podle Františkova výroku, že „člověk znamená jen tolik, jakým je u Boha, a nic víc“.
Mnozí mají za to, že františkánská duchovnost spočívá v nejvyšší chudobě, která se zároveň stává pramenem jiných ctností.
Ještě jiný uvádí umrtvení a pokání, a že se on sám první druhové sv. Františka nazývali „kajícníci z Assisi“.
Jsou tací, kteří ztotožňují františkánskou duchovnost hlubokou oddaností ke katolické církvi, kterou František vždy pokládal za matku a učitelku.
Ještě jiní vidí podstatu františkánské duchovnosti v apoštolské aktivitě, uskutečňované mezi věřícími v církvi i v misiích.
Konečně pro některé nejdůležitějším prvkem františkánství je návrat k pramenům, totiž k evangeliu a apoštolským časům.
Je možné zde ještě uvést názor, podle kterého o františkánství rozhodují tři ctnosti: pokora – chudoba – láska, v tom zvláštním koloritu, v jakém odpovídají třem obdobím života Ježíše Krista: vydanosti Vtělení odpovídá pokora, skrytosti v Nazaretu chudoba, oběti na Kalvárii láska.
Autoři vysvětlení některých pojmů ve vydání Pisma sw. Franciszka z Asyžu (Warsrawa 1976) uvádějí pět typických ctností františkánského následování Ježíše Krista: poslušnost, chudoba, pokora, utrpení, apoštolská láska.
Zdá se, že tolik různých prvků a tolik různých názorů vede k závěru, že františkánské duchovnosti chybí vymezení, a dokonce že františkánská duchovnost jako odlišná od obecné křesťanské neexistuje. Avšak…
3. Na tomto místě je potřebné jisté objasnění. Františkánská duchovnost, tak jako každá jiná křesťanská duchovnost, je následováním Ježíše Krista opírajícím se o Písmo sv. a obecnou nauku církve o dokonalosti, kterou zformuloval Druhý vatikánský koncil (Lumen gentium 39-47; Perfectae caritatis). Proto otázka po františkánské duchovnosti není otázkou po obecné křesťanské duchovnosti, ale po charakteristických známkách vycházejících z charismatu sv. Františka. Neboť právě s ohledem na tyto zvláštní charismata zakladatelů hovoříme o duchovních školách a duchovnosti různých křesťanských společenstvích, jako je škola východních mnichů, škola benediktinská, augustiniánská, kartuziánská, dominikánská, tzv. devotio moderna, ignaciánská, sv. Františka Saleského, sv. Alfonze z Liguori…
Abychom se vyhnuli mnohoznačností, musíme odlišit duchovnost samého zakladatele Františka z Assisi od duchovnosti, která vyrostla, vytvořila se a byla vypracovaná běhen času františkánskými teology a mistry vnitřního života. Nám zde jde o původní duchovnost sv. Františka.
Františkány více zajímá skutečnost než soustava. Františkánství není francouzská zahrada symetricky stříhaná, neboť ani sám život není hladký a symetrický. Není pochyb, že františkánská duchovnost je syntetická, je to však syntéza v Bohu. Proto ji je možno poznat jen ve světle Zjevení.
Nestačí definovat františkánskou duchovnost pomocí jediné ctnosti a několika z nich, jak tomu je v uvedených názorech, neboť tyto jednotlivé ctnosti nejsou ničím výlučným pro Františka a jeho následovníky. Skutečnost, že František chtěl žít evangelium, není ničím zvláštním, neboť život podle evangelia je povoláním všech křesťanů, a zvláště řeholních osob. František usiloval o materiální chudobu, byli však ještě chudobnější než on, a sám Poverello vedle hmotné chudoby zdůrazňoval chudobu ducha: „Není chudý ten, kdo chová v srdci měšec vlastní vůle.“ František hořel serafickou láskou, avšak není myslitelný opravdový křesťan bez ctnosti lásky. Snadno zjistíme, že nalepit na postavu sv. Františka některou z ctností jako etiketu ponižuje světce a zužuje duchovnost, kterou vytvořil a odevzdal.
František nejen že chtěl celé evangelium, ale chtěl jen evangelium, ta znamená chtěl se řídit jen moudrostí Boží bez toho, že by přijímal cokoliv z „moudrosti tohoto světa“, z lidské filozofie, a dokonce bez toho, že by si bral za vzor jiné svaté a autory řeholí. Výrazně do dosvědčuje odpověď bratřím na rohožkové kapitule, když se diskutovalo o otázce řehole. Legenda Perugijská 114 – Zrc.dok.68 o tom uvádí, jak František pokáral bratry, kteří chtěli kráčet po cestě moudrosti a vědy místo po cestě pokory: „Mnozí z nich, moudří a vzdělaní, šli k panu (kardinálu) ostijskému, který se rohožkové kapituly také zúčastnil, a pravili mu: ,Pane, přemluvte laskavě Františka, aby se řídil radou moudrých a dal se někdy od nich poučit a vést.´ A uváděli řeholi sv. Benedikta, Augustina a Bernarda, kteří učili, jak se má spořádaně žít. Když to sdělil kardinál blaženému Františkovi a napomenul ho, neodpověděl mu světec ani slovo. Vzal ho za ruku a zavedl před bratry shromážděné na kapitule a pln ohně Ducha svatého jim řekl toto: ,Bratři, bratři, Pán mě povolal na cestu pokory a prostoty. Tutéž cestu ukázal mně i ostatním, kdo mě chtějí věřit a následovat. A proto mi nevzpomínejte žádnou řeholi ani sv. Benedikta, Augustina ani Bernarda, kromě té, kterou mi ukázal jako cestu a způsob života Pán a laskavě mi ji dal. Pán mi řekl, že mě vyvolil za nového blázna na tomto světě, a jinou cestou kromě této mě nevedl. Ale pro vaši moudrost a vzdělanost zmate vám Pán rozum. A věřím, že vás vydá drábům, aby vás ztrestali, a vy se ještě s hanbou chtěj nechtěj vrátíte k původnímu stavu.´ Kardinál byl celý užaslý a nic neodpověděl, všichni ostatní bratři se velmi báli.“
Stejné přesvědčení světec jasně potvrdil v Závěti: „Když mi Pán dal na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. I dal jsem to napsat stručně a prostě a pan papež mi to potvrdil.“
4. Po tomto objasnění přejděme k pokusu o definici františkánské duchovnosti.
Leone Bracaloni ji vyjadřuje čtyřmi spolu propojenými známkami:
a) návrat k čistotě a plnosti života podle evangelia – to je východisko;
b) následování Ježíše Krista, vtělení a spodobení se s ním – to je cílem tohoto života;
c) láska k celému stvoření jako přirozený prostředek, jak dojít k Bohu, kromě nadpřirozených prostředků, jimiž disponuje církev a poskytuje nám je;
d) dokonalá duchovní radost jako plod milosti a současně jako jediná útěcha v utrpení snášeném z lásky.
Agostino Gemelli má za to, že charakteristickou známkou sv. Františka byla láska, a františkánská duchovnost je v bezpodmínečném, absolutním následování Krista. Podle něho františkán se má odlišovat od jiných křesťanů větším spodobením do života Krista Pána.
Marciano Ciccarelli dochází k závěru, že františkánská duchovnost je evangelium prožívané jako celek podle požadavků doby a v dokonalé shodě se směrnicemi církve. Její charakteristické prvky: láska – představuje jakoby duši; Ježíš a Maria – základ; mystické spojení s Bohem – cíl; chudoba, pokora, utrpení – prostředky; vnitřní svoboda, dokonalá prostota, apoštolát – plody. To všechno ve zbožné a věrné podřízenosti církvi.
Kajetán Esser definuje františkánskou duchovnost jako život realizovaný následováním Ježíše Krista, utvářený duchem Pána, který vede do lásky Otce, projevující se prakticky v bratrství a minoritě, která je odvahou bát vždy a všude posledním.
Cecylian Niezgoda OFMConv.
Francizskowa droga
ATKW Warszava 1982
z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM
(příště dokončení)