Corriveau, John OFMCap.

Utvářet společenství ve světě nesouměrných vztahů

Podívej se, člověče, jak skvělé postavení ti určil Pán Bůh, neboť tě stvořil a učinil k obrazu svého milovaného Syna, co se týče těla, a k [jeho] podobě, co se týče ducha  (Nap. V, 1: FF 153).

 

 

Milí bratři a milé sestry,

 

 

1. Sedmá Plenární rada Řádu (dále: VII. PRŘ) na téma »Náš bratrský život v minoritě« (viz POUTNÍK č. 1–5: pozn. red.) se uskutečnila v našem klášteře Krista Zmrtvýchvstalého v Assisi v březnu 2004. Jako součást naší přípravy na Plenární radu jsem napsal dva okružní listy: Tu přenesmírnou lásku (Okr. list č. 21), který je rozjímáním nad tajemstvím kříže, tak podstatného pro sv. Františka v jeho rozhodnutí přijmout za svou cestu pokory; a Odvaha být menší (minores) (Okr. list č. 22), který obrací pozornost na to, co vyplývá z hodnoty minority, která je tak zásadní hodnotou pro bratrstvo založené sv. Františkem. Tímto listem pokračuji v těchto úvahách ve světle Plenární rady.

V evangeliích nacházíme Ježíše jak sedí u stolu s apoštoly, celníky, farizeji, prostitutkami, zbožnými věřícími, znalci Zákona a saduceji… stejně sedí s přáteli i nepřáteli. Slavnostní hostina přátelství a oblíbený obraz pro popis Božího království: „A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království…“ (Lk 13, 29). Přátelství slavnostní hostiny byla privilegovaným nástrojem pro budování vztahů v Božím království. Papež Jan Pavel II. užívá jazyka přátelství pro popis vnitřního významu společenství v církvi: „…abychom uměli sdílet [se svým bratrem či sestrou ve víře] jeho radosti a utrpení, abychom tušili jeho touhy a starali se o jeho potřeby, a tak mu mohli nabídnout pravé a hluboké přátelství“ (NM 43). Čtrnáctá kapitola Lukášova evangelia začíná slovy: „Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl…“ (Lk 14, 1). Prostřednictvím slavnostní hostiny nás Ježíš učí jak budovat společenství, bratrství Božího království.

2. „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“

Sotva Ježíš vešel do domu, ocitl se před vodnatelným člověkem. Klade tedy otázku: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ (Lk 14, 3). Tato otázka je nanejvýš důležitá. V sobotním odpočinku židé uznávají lidskou bezmocnost tváří transcendentní moci Boží. V knize Makabejských (srov. Mak 2, 29-38) tisíc židů umřelo rukou Antiocha Epifana, protože jejich vojáci odmítli chopit se zbraní v den sobotní. Nechtěli znesvětit sobotu ani kvůli obraně svých manželek a dětí! Snadno bychom mohli chápat Ježíšovu otázku jako provokaci znalců Zákona a farizeů uvažujících ve stylu strnulého zákonictví. Ve skutečnosti se však jedná o nové zjevení. Ježíš nově definuje Boží přesažnost (transcendenci) jako přesažnost lásky. „Syn člověka je Pánem nad sobotou“ (Lk 6, 5). „Ptám se vás, smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle: život zachránit, anebo zahubit?“ (Lk 6, 9).

Trojiční láska, která je současně přesažná a pokorná, je převládajícím prvkem ve zkušenosti sv. Františka. Jeho modlitby a spisy jsou plné chval nejsvětější Trojice. Tak jako židé před Písmem svatým, on setrvává v bázlivém postoji před Bohem, který je onen „Svatý Jiný“ a je onen Přesažný:

„…velebme a díky vzdávejme nejvyššímu a svrchovanému věčnému Bohu, Trojici i Jednotě, Otci i Synu i Duchu svatému, Stvořiteli všeho a Spasiteli všech, kteří v něho věří, v něho doufají a milují toho, který je bez počátku a bez konce, neměnný, neviditelný, nevýslovný, nevypověditelný, nepochopitelný, nevypátratelný, velebený, chvályhodný, slavný, nade vše vyvýšený, vznešený, nejvyšší, milý, láskyhodný, přitažlivý a celý nade vše vytoužený na věky“ (NepŘeh XXIII, 11: FF 71).

Kristovo vtělení nic nezměnilo na vztazích v nejsvětější Trojici, i když tento vztah vtrhl do časnosti a do dějin a stal se tak součástí naší lidské zkušenosti. Pokora je jeho základní vlastností: „Toto Slovo Otce… přijalo opravdové tělo našeho lidství a naší křehkosti“ (ListVěř I,4: FF 181).

V našem světě, jehož středem je člověk, Syn Boží přijímá podobu našeho lidství. Ve světě sv. Františka, jehož středem je Bůh, my přijímejme obraz Syna. Oba způsoby chápání jsou správné, ale ten Františkův je mnohem hlubší.

„Podívej se, člověče, jak skvělé postavení ti určil Pán Bůh, neboť tě stvořil a učinil k obrazu svého milovaného Syna, co se týče těla, a k [jeho] podobě, co se týče ducha“ (Nap V,1: FF 153).

V kontemplaci Ježíše František objevil důvěrný vztah mezi nebeským Otcem a jeho Synem.   Tento vztah pak určil povahu Františkova následování. Jako Syn, „toto Slovo Otce“, je vzorem, podle kterého jsme byli stvořeni, „Bůh tě stvořil a učinil k obrazu svého milovaného Syna, co se týče těla“, tak se Syn stává vzorem naší odpovědi na tuto obětavou lásku, „k [jeho] podobě, co se týče ducha“ (Nap V,1: FF 153). Tak jako nás v Kristově vtělení objala obětavá láska Boha Otce, „toto Slovo Otce… přijalo opravdové tělo našeho lidství a naší křehkosti“, a tak my si musíme celistvě osvojit odpověď Syna zjevenou v pokorné „přenesmírné lásce“ na kříži:

„Pohleďte, bratři, na Boží pokoru a vylévejte před ním svá srdce; pokořte se i vy, aby vás povýšil. Proto si nic ze sebe neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal ten, který se vám celý vydává“ (ListŘád, 28-29: FF 221).

Protože byl František naplněn touhou odpovídat nebeskému Otci „k jeho podobě“, přijal František za svou cestu evangelium, které je „samým základem bratrského života“ a „vede nás k důvěrnému vztahu s nejsvětější Trojicí“ (VII. PRŘ 1b)¹. Toto je náš výsadní způsob jak jednat jak se stávat církví. Papež Jan Pavel II. prohlašuje, že církev má svůj původ v nejsvětější Trojici a nachází svou totožnost v trojiční lásce: „Společenství je plodem a projevem oné lásky, která tryská z lásky věčného Otce a vylévá se v nás prostřednictvím Ducha, kterého nám Ježíš dává“ (srov. Řím 5,5), aby proměnil nás všechny v „jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32; NM 42).

Církev nachází své poslání právě v této trojiční lásce: „A právě uskutečňováním tohoto společenství lásky se církev projevuje jako »svátost«, neboli znamení a nástroj důvěrného spojení s Bohem a jednoty celého lidského rodu“ (LG 1; NM 42). Posláním bratrského života je „šířit v dějinách dary společenství vlastní třem božským osobám“ (VC 41). Nejsvětější Trojice je nevyčerpatelným tajemstvím, které odolává jakémukoli pokusu o definici a je jako diamant s mnoha fasetami, který každým řezem odleskuje novou krásu, vždy odlišnou podle světla, jež na něj dopadá:

„František ve Chválách Boha Nejvyššího volá: »Ty jsi pokora« (ChvBN,6: FF 261). A vskutku, náš trojjediný Bůh je ze své přirozenosti ve vztahu, tj. je svobodným společenstvím osob, v němž nikdo nad druhým nevládne ani mu není podřízen“ (VII. PRŘ 1a).

Nejsvětější Trojice je vztahem, kde nikdo nad druhým nevládne. Syn není řízen nebo zastíněn Otcem a také sám nijak neurčuje Ducha svatého. Dary Otce, Syna a Ducha svatého jsou vždy udělovány bez omezování nebo podřízenosti v rámci vztahů nejsvětější Trojice. Když vycházíme z tohoto aspektu trojičního tajemství, které tryská ze zvláštní Františkovy perspektivy, Plenární rada specifikuje, co pro menšího bratra znamená „šířit v dějinách dary společenství vlastní třem božským osobám“. Plenární rada prohlašuje, že poněvadž pokora otvírá lidská srdce zkušenosti božského vztahu, když tedy žijeme jako praví menší bratři, „postupně uskutečňujeme ono svobodné společenství osob, kde nikdo nad druhým nevládne ani mu není podřízen, a dosahujeme tak pravé pokory“ (VII. PRŘ 1a). Pro Františka a pro Plenární radu je pravda jasná: svobodné a spravedlivé vztahy zachraňují!

Když trojiční láska vtělením jako výbuch vpadla do světa, byla tím lidské rodině zjevena nová a živoucí síla jednoty: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi… kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1,12-13). Kdykoli tedy žijeme tuto trojiční lásku, stáváme se znamením a svátostí důvěrné jednoty Boha s lidstvem, ba s celým tvorstvem:

„František plně přijal za svůj Boží záměr s jeho tvory jako rodinou sester a bratří: bratr slunce, sestra luna atd. (srov. PísSlun: FF 263). Nikdy nenazýval sám sebe pouze »František«, ale vždy hovořil o sobě jako o »bratru Františkovi«. Jeho bytí bratrem prozrazuje, že se cítil být ve vztahu s každým tvorem, ke kterému ho Bůh volal“ (VII. PRŘ 1c).

Boží přesažnost je přesažností pokorné lásky, která se daruje. František je natolik celistvě pohlcen do tohoto tajemství trojičních vztahů, že v Chválách Boha nejvyššího jeho slova zní ne jako svědectví někoho, kdo vnímal trojiční vztah z vnějšku, ale jako svědectví o něčem, co prožil zevnitř! Tato zkušenost je základem minority:

„Minorita se ve Františkovi z Assisi rodila jako úžas nad láskou Boha, který když nás chtěl osvobodit od zla a uvést do božského života, neváhal darovat svého Syna, který se stal člověkem a byl poslušný až po smrt na kříži (srov. Flp 2,6-8; ListVěř I: FF 181-185), a tak se stal menší a podřízen všem“ (VII. PRŘ 2).

3. „Pozvaní si vybírali přední místa…“ (Lk 14, 7)

Když Ježíš zaujal místo u stolu, všiml si, „jak si hosté vybírají přední místa“ (Lk 14,7). Království svobodných a spravedlivých vztahů musí být nastoleno v reálném světě vyznačujícím se nerovností a mocí. To platilo i v době Ježíšově a platí to i dnes. „Moderní sociologie jasně prohlašuje, že s ohledem na nesymetrické sociální vztahy je nemožné žít bez uplatňování moci“ (VII. PRŘ 18). Sociální vztahy jsou nesouměrné, protože lidské osoby si nejsou zcela rovny jedna druhé: jedna je zkušenější, jiná je inteligentnější, další je tělesně krásnější, a ještě jiná je vzdělaná a má různé schopnosti, zatímco jiná se narodila v Severní Americe a ne v Africe. Rozdílů a nerovností mezi osobami je tolik, kolik je osob samých! Dotyčná směrnice uzavírá: „Je nemožné žít bez uplatňování moci.“ Moc vstupuje do každého lidského vztahu.

Náš svět je utvářen vládnoucími silami moci hospodářské, vojenské a technologické; silami, které produkují nespravedlivé struktury a nesmírné lidské utrpení. Plenární rada naznačuje některé důsledky této vládnoucí strukturované moci:

„Zločinné soustředění pouze na zisk, které mnohé lidí nutí ke stálé migraci; … prostředky užívané k sobeckému prospěchu, které vyřazují ze hry chudé a narušují životní prostředí; … vztahy poznamenané panovačností a závislostí na společenských vrstvách; … ohraničenost do zájmů etnika a náboženská netolerance; … kultura usilující o změny prostřednictvím násilí“ (VII. PRŘ 6).

Nesouměrná povaha lidských vztahů vede ke zneužívání moci a některé z jejích projevů mohou deformovat také život bratří:

„Uvážené projevy násilí, pohrdavá mluva, přímé nebo nepřímé vyhrůžky… Sexuální zneužívání a zneužívání druhé osoby je více urážkou františkánské minority než porušením slibu čistoty… Jestliže při zábavě připouštíme násilné a výslovně sexuální projevy, znamená to pasivní účast na utlačování a degradování druhých“ (VII. PRŘ 22).

„Moc může mít pozitivní roli tím, že povzbuzuje, a tvoří tím, že může být použita ke službě druhým, ale může se stát důvodem ke korupci a tedy ke zkáze“ (VII. PRŘ 22). Proto „správné užívání moci je »pravou obětí«, která je charakteristická pro toho, kdo učinil hlubokou zkušenost s Ježíšem“ (srov. Řím 12,1; VII. PRŘ 18). Františkánské bratrství vyžaduje moc schopnou utvářet jednotu. Ta je základní podmínkou pro budování společenství a bratrství ve světě Božího království.

                                                                                 

 

 

  Poznámka pod čarou:

1.Originální italský text Směrnic VII. PRŘ lze najít v Analectech kapucínského Řádu (dále AOFMCap.) AOFMCap. č. 120 [2004], s. 786 a násl. Italský text Směrnic VI. PRŘ je

v AOFMCap. č. 114 [1998], s. 824 a násl.

 

 

Br. John Corriveau OFMCap.

generální ministr

(příště dokončení)