Esser, Kajetán OFM

Františkova úcta k přítomnosti Pána

Z víry vychází spontánní klanění plné úcty k Nejsvětější svátosti: „Z celého srdce a se zanícením uctíval svátost těla Páně. Obdivoval ponižující se blahosklonnost a lásku“ (2Cel 201). Toto Celanovo svědectví nachází své potvrzení ve světcově hymnu: „Jak podivuhodná velikost a udivující snížení. Jak vznešená pokora. Jak podivuhodná vznešenost, že Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak se ponižuje, že se pro naši spásu ukrývá pod nepatrnou způsobou chleba (List gen.kap.). Na stejné úrovni je povzbuzení kněžím: „Jeho nadevšecko milujte, uctívejte a važte si ho“ (List gen.kap.). Kazatelé mají vést lid k této úctě: „Když tělo Páně kněz na oltáři obětuje nebo někam přenáší, pak ať všichni lidé pokleknou a vzdají chválu a čest Pánu, živému a pravému Bohu. A jeho chválu zvěstujte a kažte všem lidem tak, aby každou hodinu, a když vyzvánějí zvony, vždy veškerý lid na celé zemi vzdával chválu a dík všemohoucímu Bohu (List kust.). A všichni, kdo plní tento příkaz a budou všechno ohlašovat až do konce, „ať vědí, že dosáhnou požehnání Boží i moje, a to za pravou a svatou poslušnost.“ Takto povzbuzuje také „všechny starosty a radní, soudce a vládce na celém světě, aby přijímali tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, když se slaví jeho svatá památka“, a pokračuje:  „Postarejte se o slávu Pána mezi lidem, který máte na starosti, tak, že bude každý večer poslem nebo nějakým znamením ohlašováno, že všechen lid má vzdávat chválu a dík Bohu, všemohoucímu Pánu. A neuděláte-li to, vězte, že musíte složit účty našemu Pánu a Bohu, Ježíši Kristu v den soudu.“ Ti, kteří se takto zachovají,  „ať vědí, že za to dostanou požehnání Boha, našeho Pána“ (List vládcům lidu).

Hluboká úcta sv. Františka k tělu Páně je vyjádřená také v početných povzbuzeních na uchovávání Svátosti důstojným způsobem. Tehdy rozšířené nepřístojnosti se hluboko dotýkaly jeho milujícího srdce. Nevíme, nakolik věděl o početných koncilových usneseních, v té době usilujících potlačit takové nepřístojnosti. Ze Spisů se jen dovídáme, že znal předpisy 1V. lateránského koncilu (1215) a napomenutí Honoria III. v dokumentu „Sane cum olim“. Často je doslovně cituje s odvoláním na „ustanovení svaté matky církve“ nebo ještě častěji „předpisy církve“ (List duch.; List kust.).

Takto píše duchovním: „Kdekoli je nejsvětější tělo našeho Pána Ježíše Krista uchováváno nedůstojným způsobem nebo prostě ponecháno ležet, ať je odtud odneseno, uloženo na důstojně vyzdobeném místě a pečlivě uzavřeno“ (List duch.). Tato uctivá starostlivost vyplývá z oné zbožnosti, která je odpovědí na akci „Pius Dominus“. Osobní odevzdanost kněze Pánu se má uskutečňovat v každé činnosti. František se neomezuje jen na povzbuzování kněží, ale přikazuje také  představenému Řádu: „Prosím vás naléhavěji, než bych prosil sám za sebe, abyste, pokud to bude vhodné a přinese to užitek, pokorně prosili  duchovní, aby tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista měli nade vše v úctě“ (List kust.). „A je-li někde nejsvětější tělo Páně uchováváno na ubohém místě, ať ho podle předpisů církve uloží na důstojném místě a pečlivě uzavřou a s velkou úctou přenášejí a druhým podávají s pravou zbožností“ (List kust.).

 Ještě před smrtí napsal: „A přeji si, aby se těmto nejsvětějším tajemstvím prokazovala čest, klanění a byla ukládána na důstojných místech (Závěť). František neobklopuje takovou starostlivostí jen viditelná znamení neviditelného Pána, ale uplatňuje stejnou starostlivost na všechno, co má vztah k Eucharistii: „Kalichy, korporály, oltářní ozdoby a vše, co náleží k oltáři, ať je drahocenné“ (List kust.).  Nespokojoval se s povzbuzováním, ale uchyloval se ke skutkům: „Jednou chtěl do světa vyslat bratry s drahocennými nádobami, aby Eucharistii uložili důstojně všude, kde by viděli, že cena našeho vykoupení se nedůstojně uchovává“ (2Cel 201).

Příklad sv. Kláry ukazuje, jak jeho nejvěrnější následovníci pochopili tuto vroucí prosbu svého Otce: „V oné těžké nemoci, která ji připoutala na lůžko, tkala jemná plátna. Z nich zhotovila více než padesát korporálů, vložila je do hedvábných a purpurových burz a určila je pro různé kostely po horách a údolích kolem Assisi (Leg. sv. Kláry 28). Také jiný údaj zasluhuje plnou důvěru, i když je dosvědčený jen pozdějšími legendami: „František jednu dobu měl v úmyslu poslat bratry po všech krajinách s velkým počtem úhledných a čistých schránek. Tam, kde by nalezli tělo Páně na nedůstojném a nečistém místě, měli je do nich uložit. Jiné bratry chtěl zase rozeslat po světě s krásným nářadím na pečení pěkných hostií“ (Zrc.dok.65).

Zatím co kataři odmítali jakoukoli náboženskou službu v kostelích a duchovenstvo zanedbávalo kostely a nechávalo je zpustnout, František vyhlašoval: „Pán mi dal takovou víru, že jsem se v kostelích modlil takto prostě: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích na celém světě, a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět“ (Závěť). Důvodem, který ho žene, aby se s velkou úctou klaněl Pánu přítomnému v kostelích, je tedy vykoupení. Můžeme odvodit, že užitím tohoto výrazu má na mysli Eucharistii, která se slaví právě v kostelích jako zpřítomnění oběti kříže. Také zde se víra světce mění ve skutek: bere na sebe namáhavou práci při opravě a obnově více kostelů, žebral olej po Assisi pro kostelní lampy (2Cel 11); při svých kazatelských cestách nosí s sebou koště, kterým zametá zanedbané kostely: vidět kostel, který by nebyl dokonale čistý, v něm vyvolával hlubokou lítost. Po kázání bral si duchovní stranou, aby to nemohli slyšet laici, a hovořil jim o spáse duší a zvláště o tom, aby dbali o čistotu kostelů, oltářů a všeho, co mělo vztah ke slavení posvátných tajemství (Zrc 56).

V oněch časech se při vysluhování Eucharistie zahnízdily některé nepřístojnosti. František projevuje obzvláštní starostlivost také v tomto bodě: vyslovuje s naprostou přísností, že tento úřad přináleží jen duchovním, a napomíná je: „Všichni ti pak, kdo spravují tato přesvatá tajemství, a zvláště ti, kdo je spravují bez patřičné úcty, ať ve svém nitru uváží, jak ubohé bývají kalichy, korporály a plátna, na kterých se obětuje tělo a krev našeho Pána. Mnozí je uchovávají na nedůstojných místech, přenášejí neuctivě, nehodně přijímají a podávají druhým bez rozlišování. … Proto se ve všech těchto i ostatních věcech rychle a důkladně polepšeme“ (List duch.). Také kazatelé Řádu ať připomínají duchovním, že tělo Páně má být „uchovávané a přenášené s velkou úctou a pozorně rozdávané druhým“ (List kust.). Z toho všeho jasně vyplývá, že pro Františka viditelná Svátost je místem, kde se přibližuje ke svému neviditelnému Pánu a Bohu, a setkává se s ním s velkou úctou.

Velká úcta a jeho živá víra ve velké tajemství Eucharistie se projevuje také v úctě ke „slovům, která posvěcují tělo“. V těch časech zřejmě v mnohých kostelích knihy obsahující mešní zákon byly tak špatně udržované, že  písmo se stalo nečitelné; proto koncily ukládaly nápravu. Hluboce přesvědčený, že „nemůže zde být tělo, pokud by předem nebylo posvěcené slovem“, František oplakává těžkou vinu a neznalost, kterou projevují někteří duchovní ke slovům Písma, „která posvěcují Kristovo tělo“. Ano, ještě více, že tato slova  někdy bývají pošlapána, protože „člověk smýšlející tělesné nepřijímá ty věci, které pocházejí od Božího Ducha“ (1Kor 2,14), proto požaduje, aby „kdekoli se naleznou napsaná jména nebo slova Páně na nečistých místech, ať je seberou a uloží na čestném místě“ (List duch.). O to žádá  všechny duchovní i své bratry, „aby nadevšechno ctili … napsaná přesvatá jména a slova, která posvěcují jeho tělo“. A prosí, aby byla bezpečně uložena, „kdekoli budou nalezena na nedůstojných místech“ (List kust.). Bratřím sděluje tuto svou vůli velmi podrobně a současně s teologickou hloubkou: „Protože ten, ,kdo je z Boha, slova Boží slyší´(Jan 8,47), musíme i my, kteří jsme vyvoleni ke službě Boží, nejenom poslouchat a dělat, co Bůh říká, ale i opatrovat nádoby a knihy používané při bohoslužbě, které obsahují jeho slova. Tím do nás hluboce vniká vznešenost našeho Stvořitele a naše závislost na něm. Proto napomínám všechny své bratry a posiluji je v Kristu, aby, najdou-li kdekoli napsaná Boží slova, zacházeli s nimi co nejuctivěji, a pokud to záleží na nich, sbírali je a ukládali, najdou-li je na nedůstojných místech nebo někde pohozené, a tak v nich ctili Pána, který je mluvil. Mnoho věcí se totiž posvěcuje Božím slovem (srov. 1Tim 4,5) a mocí slov Kristových se uskutečňuje Svátost oltářní“ (List gen.kap.).

Když uctívá Kristova slova, uznává a posilňuje svou víru v Kristovu přítomnost také slovy, která účinně působí. Kristova přítomnost ve slově vyžaduje lásku, starostlivost a úctu, stejně jako přítomnost eucharistická. Pro světce Boží slovo je  „slyšitelnou svátostí“.

Jiná podrobnost dosvědčí jeho živou víru ve slovo: nechal si napsat evangeliář, „a tak, když pro nemoc či jiné překážky nemohl být přítomen na mši, mohl si nechat číst evangelium, které se v ten den četlo při mši v kostele; a toho se držel až do smrti. Říkal také: I kdybych nebyl přítomný na mši, v modlitbě uctívám tělo Kristovo očima víry, tak jako ho uctívám, když ho vidím při mši. Když poslouchal nebo četl evangelium, vždy ho políbil z velké úcty k Pánu“ (tak píše bratr Lev o breviáři sv. Františka – srov. Zrc.). Když poslouchal Boží slovo, světec zakoušel také spojení s Pánem přítomným ve slově; spojení, které vyhledával, když se nemohl zúčastnit svaté Oběti.

Povzbuzení světce týkající se klanění se Kristovu tělu „očima ducha v modlitbě“ nás přivádějí k zamyšlení nad jinou jeho úvahou: „Když tělo v klidu pojídá svůj pokrm, který bude spolu s ním pokrmem červů, s jak nerušeným klidem musí požívat duše svůj pokrm, jímž je její Bůh“ (2Cel 96). Tato úvaha se vztahuje na recitování církevních hodinek. Když si však uvědomíme, že tehdy jako dnes božské oficium církve bylo čerpané z textů Písma sv., tedy z Božího slova, v kterém světec viděl Pánovu přítomnost, potom výraz „svůj pokrm, kterým je její Bůh“, nabývá svůj pravý význam. Ve víře sv. Františka má tedy Slovo význam a hodnotu  dobře pochopenou.

 

 

 

„Večeře“ sv. Františka

Zbývá nám ještě zamyslet se nad posledním textem sv. Františka. Ve chvíli umírání, „když bratři hořce plakali, dal si svatý Otec přinést chleba, požehnal jej, lámal a podával každému kousek“ (2Cel 217). Potom nechal předčítat z Janova evangelia od toho místa, kde je psáno: „Bylo před velikonočními svátky, Ježíš věděl, že nadešla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1).

Celano vypráví událost velmi podrobně: „Vzpomněl tedy tu nejsvětější Večeři, kterou Pán se svými slavil naposledy. A toto všechno učinil, aby její památku uctil i aby projevil svou vřelou lásku k bratřím“ (2Cel 217). Určitě nechtěl slavit Eucharistii ve svátostném významu: stačí si připomenout, co tvrdí v Závěti, že moc proměňovat přísluší jen kněžím. Podobnost vnější události nedovoluje připustit vliv katarů, kteří každý den uskutečňovali obřad lámání chleba, aniž by to považovali za Kristovo tělo; kromě toho vztahovali na chléb poslední slova Nového zákona: „Milost Pána Ježíše buď se všemi“ (Zj 22,21). František napsal Závěť právě proto, aby uchránil bratry od jejich vlivu. Cítil však přirozenou touhu připomenout poslední Večeři. Symbolické chování ho provázelo po celý život. Byla to jeho schopnost „hrát“: žebráka, poutníka, Vánoce, tedy i poslední Večeři, ve které následování Krista se promění v napodobení Krista,  zakoušení jeho života na sobě až po oběť na Golgotě. František věděl, že ustanovení Eucharistie byla největší zkouška Kristovy lásky k nám, a v této svátosti se Kristova láska stále dává člověku. František poznal na sobě útěchu a sílu, kterou Eucharistie může člověku dát. Když viděl bolest a lítost bratří nad svou smrtí, učinil něco podobného jako Pán: chtěl ujistit bratry o své nehynoucí lásce.

Prostota tohoto spontánního činu ukazuje, že všechny Františkovy události jeho života se osvětlují ve světle Eucharistie. Žil tímto tajemstvím, které zahrnuje a obsahuje všechno, a pro něho je prostě symbolem lásky.

Kajetán Esser OFM

Duchovní témata,8

 

 

 

Odpověď lásky

Celou Františkovu eucharistickou nauku můžeme shrnout vyjádřením: „Lásku toho, který nás tak miloval, musíme pokud možno splácet stejnou láskou“ (2Cel 196).

Pro Františka je Eucharistie věčným zjevením lásky Krista, který se za nás obětoval v díle spásy. Tato láska od Františka neustále vyžaduje odpověď lásky. Světec takto naplnil svá vlastní slova: „Nic ze sebe si neponechávejte pro sebe, aby vás (Pán) celé přijal, když se vám celý podává“ (List gen.kap.2).

Kajetán Esser OFM

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM