Šváček, Augustin OFMCap.

To je mé tělo, to je má krev (eucharistie jako oběť)

 

 

 

 

Co nám mínil dát Ježíš, když říkal při poslední večeři: Toto je mé tělo?

 

 

V biblické řeči, a tedy v řeči Ježíšově a Pavlově, znamená „tělo celého člověka, pokud žije v těle, ve stavu tělesném a smrtelném. Slovo se stalo tělem, to je člověkem. „Tělo“ tedy značí celý život. Tím, že Ježíš ustanovil eucharistii, zanechal nám jako dar celý svůj život, od prvního okamžiku vtělení až do poslední chvíle, se vším, co ho konkrétně naplňovalo: s mlčením, potem, námahami, modlitbou, zápasy, pokořováním...

 

 

Pak říká Ježíš také: To je má krev. Co přidává slovem „krev“, když nám dal ve svém těle celý svůj život? Přidává smrt! Když nám daroval život, daruje nám také jeho nejcennější část, svou smrt. Výraz „krev“ neznamená totiž v Písmu část těla, to je jednu část jedné části člověka. Značí událost: smrt. Je-li krev sídlem života (jak si tenkrát mysleli), je její „prolití“ plastickým znamením smrti. „Protože miloval svoje, kteří byli ve světě,“ píše Jan, „projevil jim lásku až do krajnosti.“ Eucharistie je tajemství těla a krve Pána, a tedy jeho života a smrti!

 

 

Vraťme se k sobě: Co obětujeme my, když obětujeme ve mši s Ježíšem své tělo a svou krev? Také my obětujeme to, co obětoval Ježíš: život a smrt. Slovem „tělo“ dáváme všechno, co tvoří konkrétně život, který vedeme v tomto těle: čas, zdraví, síly, schopnosti, city, a třeba i jen úsměv, na který se zmůže jenom duch žijící v těle a který je někdy tak drahocenný. Slovem „krev“ vyjadřujeme, že i my obětujeme svou smrt. Ale ne nutně smrt konečnou, mučednictví pro Krista nebo pro bližní. Smrtí je všechno, co v nás už teď připravuje a předjímá smrt: pokoření, neúspěchy, nemoci, které nám znemožňují pohyb, omezení zaviněná věkem, zdravím, všechno, co nás „umrtvuje“.

 

 

Když nás sv. Pavel vybízí, pro milosrdenství Boží, abychom přinášeli v oběť „své tělo“, nemyslel slovem „tělo“ pouze naše smysly a tělesné žádosti, nýbrž nás celé, duši i tělo; a dokonce především duši, vůli, rozum. Neboť pokračuje: „Nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohumilé a dokonalé“ (Řím 12,2).

 

 

Když Ježíš pronesl slova: Vezměte … to je mé tělo; vezměte …to je má krev, neotálel dlouho se splněním toho, co slíbil: za několik hodin dal svůj život a svou krev na kříži. V opačném případě by zůstalo všechno prázdným slovem, a dokonce lží. Je tedy třeba, abychom se i my nechali skutečně „jíst“, a především těmi, kdo to nedělají, jak se patří šetrně a zdvořile, jak bychom čekali. Ježíš říkal: Milujete-li jen ty, kdo milují vás, pozdravujete-li jen ty, kdo pozdravují vás, zvete-li k sobě jen ty, kdo vám pozvání odplatí, jakou máte zásluhu? Vždyť to dělají všichni!

 

 

Sv. Ignác Antiochijský cestoval do Říma, aby tam zemřel jako mučedník a na cestě psal: „Jsem Kristova pšenice. Musím být rozemlet zuby šelem, abych se stal čistým chlebem pro Pána.“ Rozhlédneme-li se dobře, má každý z nás kolem sebe nabroušené zuby šelem, které ho „rozemílají“. Jsou to kritiky, rozpory, skryté nebo veřejné opozice, rozdílné názory, odlišné povahy. Měli bychom být dokonce vděční všem, kdo nám tímto způsobem pomáhají. Jsou nám nekonečně užitečnější než ti, kdo nás ve všem schvalují a kdo nám lichotí. Týž svatý mučedník Ignác říkal v jiném dopise: „Ti, kdo mě chválí, mě bičují.“

 

 

Zkusme si představit, co by se stalo, kdybychom slavili mši svatou s touto osobní účastí, kdybychom opravdu všichni říkali ve chvíli proměňování, někdo nahlas, někdo tiše, podle toho, jakou má službu: Vezměte, jezte. Například maminka rodiny se takto účastní mše svaté. Potom jde domů a začne svůj den pozůstávající s tisícerých drobností. Její život je doslova rozdroben. Ale to, co dělá, není bezvýznamné. Ona slaví eucharistii s Ježíšem! Nebo řeholnice takto prožije svou mši a pak jde za svou každodenní prací: děti, nemocní, staří lidé. I její život se může zdát jako roztříštěný na tisíc kousků, po kterých nezůstává ani stopa, když nastane večer. Ztracený den!? A zatím je to eucharistie! „Zachránila“ svůj život! Její den je eucharistií. Jako Ježíš zůstává při lámání chleba jeden, tak i život strávený tímto způsobem je jednotný, není rozptýlený a to, co ho sjednocuje, je skutečnost, že je to eucharistie. Také tento život zůstává jeden, i když je „lámán“, je sjednocený, i když je dělen, když se dává. Jeden velký duchovní učitel říkával: „Ráno při mši jsem knězem a Ježíš je obětí. Během dne je Ježíš knězem a já jsem obětí.“

 

 

Ale nesmíme zapomenout, že jsme obětovali také svou „krev“, to znamená pasivity, umrtvení. To je ta „nejlepší stránka“, a sám Bůh z ní přiděluje těm, kdo jsou v církvi nejpotřebnější. A když už nemůžeme dál a nemůžeme dělat to, co chceme, pak můžeme být blíže velké hostii, kterou je Kristus. Ježíš pravil po velikonocích Petrovi: „Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš … (Jan 21,18n). Chvilku před tím řekl Ježíš Petrovi: „Pas moje ovce.“ Ale nyní mu dává na srozuměnou, že více oslaví Boha svou smrtí.

 

 

Díky eucharistii neexistují už životy „neužitečné pro svět“. Nikdo by neměl říkat: „K čemu je  můj život? Proč jsem na světě?“ Jsi na světě pro ten nejvznešenější cíl, jaký může být: abys byl živou obětí, eucharistií spolu s Ježíšem.

 

 

 

 

Všechno, co si někdo ponechá pro sebe, je ztracené, protože člověk má jen to, co daruje. Sv. František uzavírá jednu svou podivuhodnou stránku o mši svaté tímto povzbuzením: „Bratři, vizte Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce! Pokorně se proto skloňte, a on vás povýší. Nic ze sebe si proto neponechávejte pro sebe, aby vás cele přijal, když se vám celý podává.“

 

 

Věc, kterou si člověk nechá pro sebe, aby si uchoval kousíček svobody vůči Bohu, poskvrňuje všechno ostatní. To je ta tenoučká hedvábná nitka, o níž mluví sv. Jan od Kříže, která brání ptáčeti létat.

 

 

Proto i my odpovězme s autorem Následování Krista: „Pane všechno na nebi i na zemi je tvé. Toužím dát se ti celý jako dobrovolná oběť a zůstat navždy tvůj. Pane, s upřímným srdcem se ti dnes odevzdávám navždy do služby, v poslušnosti a jako ustavičná oběť ke tvé chvále.

 

 

Kde však nalézt sílu k tomuto úplnému sebeobětování, k tomu, abychom se pozdvihli takřka vlastníma rukama k Bohu? Odpovídám: v Duchu svatém! Kristus, praví Písmo, přinesl sám sebe Bohu jako oběť „skrze věčného Ducha“ (Žid 9,14). Duch svatý je u počátku každého sebedarování. On je „Dar“ nebo lépe: „darování se“. On stvořil v srdci vtěleného Slova „nutkání“, které ho přimělo, že se za nás obětoval Otci. Proto také prosí mešní liturgie Ducha svatého, aby z nás udělal „oběť úplnou a ustavičnou.“

 

 

Sv. Ignác, aby přesvědčil římské křesťany, že nemají udělat nic, čím by zabránili jeho mučednictví, svěřuje jim tajemství: „Tryská ve mně živá voda a šeptá: Pojď k Otci!“ Je to příznačný hlas Ježíšova Ducha. Když Ježíš odešel k Otci, může nyní také říci svému učedníkovi: Pojď, obětuj se se mnou!

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

(podle Eucharistie – naše posvěcení od R. Cantalamessy, pokračování)