Kubíček, Inocenc OFM

Zpět do Prahy

 

 

 

 

Hned po návratu do Prahy – vrátil jsem se spolu s Kadlecem – nám kynula naděje, že si můžeme udělat maturitu. Jak jsem už řekl, odjeli jsme jako sextáni do Innsbrucku a provinciál doktor Vyskočil naši snahu po dokončení středoškolského studia uvítal. Na fakultě jsme měli zapsáno jen málo hodin, protože už jsme měli většinu přednášek odposlouchaných a odzkoušených. Bratr Cyril už přijel vysvěcený z Innsbrucku, ale já byl mladý, tak mě vysvětili až v Praze 3. května 1936 v kostele sv. Vojtěcha v Dejvicích, který uvnitř vypadal úplně jinak než nyní. Jel jsem tam s emauzským benediktinem Ptáčkem, který byl vysvěcený se mnou. Byla neděle, vysvětil nás pan biskup Eltschner. Potom jsem odjel do Hájku, kde byl představeným P. Jan Ev. Urban. A tam jsem strávil celý týden v samotě, a u Panny Marie Sněžné jsem pak měl 10. května v 10 hodin téhož roku první mši svatou. účast byla veliká, kázal P. Urban, asistenci mi dělal provinciál a spolužáci. Potom P. Ambrož, který tady byl jako konventní pater, mě přesvědčil, abych s ním jel na svou první štaci do Kroměříže, kde  jsme měli kolej pro studenty, protože se chtěl pokusit vytvořit tam soukromé vyučování od primy a už tam měl asi dvacet nebo třicet mladých chlapců, jedenáctiletých nebo dvanáctiletých, kteří tam byli ubytováni. P. Ambrož tam měl být prefektem a současně by pokračoval ve svých studiích na brněnské univerzitě, kde si zapsal němčinu a češtinu, a já bych se tam mohl v klidu připravovat na maturitu.

 

 

 

Kroměříž

 

 

 

 

Chvíli jsem působil v Kroměříži ne s moc velkým zatížením, protože všichni respektovali, že musím ještě dokončit střední školu. Protože jsme museli zvládnout hodně učební látky, podali jsme si žádost, abychom mohli složit maturitu až v podzimním termínu jako privatisté.  Bylo nám to povoleno a bratr Cyril Kadlec, který musel jít na vojnu, k maturitě přišel ve vojenském.  Zrovna v té době zemřel prezident Masaryk. Já jsem se na maturitu intenzivně připravoval v Uherském Hradišti. V září 1937 jsme oba maturovali. A hned mě provinciál Vyskočil přesvědčil, že se mám zařadit mezi vyučující adepty. Původně mi prý chystal latinu a němčinu, ale pak řekl, že budeme potřebovat spíše  přírodopisce s chemií, tak jsem přesedlal a vrátil jsem se do Prahy a zapsal jsem se na přírodovědecké fakultě na tyto předměty a studoval jsem až do roku 1940, to je do doby, než zavřeli fakulty po Opletalově smrti 17. listopadu 1939.  Pak mě poslali  opět do Kroměříže, kde jsem žil celých pět let mezi studenty, které jsem už vedl jako prefekt vedle ředitele P. Filipa. Byli jsme tam spolu v době 2. světové války.  Tam jsem byl napojen na odbojové skupiny štábního kapitána Malého a generála Lužáka – to byla taková velká skupina, v níž jsme tvořili skupinku malou, která byla k dispozici v případě potřeby. 2. února jsem dostal za úkol ukrýt tři mladé důstojníky, kteří byli převáženi transportem z Osvětimi do jiného koncentráku v Rakousku a vyskočili v noci z nákladního vagonu u Hulína. Němci po nich sice stříleli, ale oni přežili a potřebovali se na jeden den ukrýt v Kroměříži, aby mohli dostat protektorátní legitimace. Tak jsem tento úkol splnil na vlastní svědomí. Přivedl mi je večer pan Sýkora a jeden student a ukryli jsme je v našem protiletadlovém krytu ve sklepě. Dal jsme jim tam deky na přikrytí, a jeden mi zvlášť utkvěl v paměti, jmenoval se Jindřich Ocásek. Ráno přišel pan Sýkora a řekl mi, že bohužel mi je ještě nemůže odebrat, že je ještě do odpoledne musím schovávat. Tak jsem je přivedl do své řeholní cely, kde bylo zatopeno. Přišli, chudáci, polozmrzlí. Řekl jsem jim, že tady musí být potichu, nikdo o nich nesmí vědět, a v poledne přijdu, donesu jim něco k jídlu a zase odejdu až do odpoledne a pak si pro ně přijde pan Sýkora. Šel jsem za svou prací a v poledne jsem je tam našel, přinesl jim teplé oblečení, a skutečně ve čtyři hodiny pro ně pan Sýkora přišel. Po točitých schodech, které vedly přímo ke kostelu v přízemí, jsem je přivedl do sakristie. On na ně čekal v kostele a odvedl je. Asi za čtrnáct dní jsem se sešel s majorem, který byl úředníkem na obecním úřadě a vydával mi potravinové lístky, a řekl mi, že už jsou u partyzánů a účastní se bojů. Později jsem se dozvěděl, že dva z nich padli a jediný Jindřich Ocásek přežil a pak se stal příslušníkem SNB někde na Mikulovsku nebo na Břeclavsku, a potom jsem si s ním dopisoval.

 V roce 1945 jsem se vrátil do Prahy, protože mi nový provinciál Klement Minařík nařídil, že musím dostudovat na fakultě, čímž mi moc velkou radost neudělal.

 

 

 

 

Praha a opět Kroměříž

 

 

 

 

I když  jsem byl převelen do Prahy, cestování mě neminulo. Prožil jsem obsazení Kroměříže rumunským vojskem, v Praze jsem si zapsal urychlený válečný semestr, s určitými úlevami  složil první státnici, jenomže situaci zkomplikovalo, že jsme dostali  zpět klášter v Hejnici, kam bylo potřeba někoho dát. Ze Spořilova tam převedli patera Mikuláše a Spořilov byl tedy prázdný. Metoděj, který byl tehdy zástupcem provinciála, si mě vzal stranou a  zeptal se mě, jestli bych se odhodlal jít společně s Augustinem (to byl ten druhý, který se mnou také studoval) na Spořilov obstarat tam duchovní správu při kostele svaté Anežky, který byl založen naším řádem jako filiální kostel,  a tam dostudovat, než se vrátí Cyril, který byl celou válku v Římě, kde studoval církevní právo.  Tak jsem byl do podzimu na Spořilově v domku, kde bydlel farář, a čekal jsem na Cyrila. Ten se vrátil v říjnu z vojenské služby po návratu z ciziny a já jsem pak s ním celý rok dokonce učil i na obecné škole náboženství a přitom jsem chodil na fakultu. V roce 1947 jsem složil druhé státnice, a to už jsme byli posláni do Kroměříže, kde měl arcibiskup své veřejné gymnázium, a tam jsem dostal misi od arcibiskupství, že tam mám učit dva předměty: chemii a přírodopis. Bydlel jsem v naší koleji v Kroměříži, kde jsme měli kostel piaristů sv. Jana a piaristickou kolej ve středu města. P. Urban, který nastoupil jako provinciál  v roce 1938, dal příkaz v nejbližší době stavět kolej a podařilo se, že byla vystavěna do září roku 1940. Tam jsem tedy bydlel. Měli jsme tam sedmdesát studentů a já jsem docházel vyučovat na gymnázium. Někteří naši hoši chodili i do městské školy. První rok proběhl celkem příznivě, do toho přišly ještě události února 1948, které se nás tolik netýkaly, ale v roce 1949 jsme už dostali správce ústavu gymnázia, byl jím nějaký prof. Strnadel, který byl původně žákem arcibiskupského gymnázia, ale jako straník potom dostal funkci a už začaly represe. Jedny maturity jsem tam zažil, ale pak nás převzal Zlín – Gottwaldov, peníze, které jsme dostali od arcibiskupa, jsme museli odevzdat.  Když jsme viděli, kam to spěje, rozhodli jsme se, že naše studenty, kteří byli v páté třídě a měli jít do sexty, a sextány, kteří šli do noviciátu, budeme učit soukromě. Máme přece blízko Prahy klášter v Hájku uprostřed lesa a máme tři profesory, protože jsme ještě získali dva školské bratry: jednoho ruštináře a jednoho češtináře, tak je budeme učit sami, neboť ještě máme právoplatné soukromé teologicko-filosofické studium, do kterého tedy zařadíme ještě tyto předměty. A tak jsme tam skutečně chlapce převedli, celkem to bylo dvacet nových chlapců z Kroměříže i odjinud, a z noviciátu tam přišli ještě čtyři, takže jsme měli celkem dvacet šest posluchačů v kvintě a sextě.  Měli jsme k dispozici od jedné rodiny tatrovku, kterou nepoužívali, tak nám dovolili, že ji můžeme na nějaké krátké cesty používat. Tak jsem si tenkrát v lednu 1950 v Kladně udělal zkoušky na řidičský průkaz na motorku i na auto. Ale už jsem toho moc neužil, jel jsem s tatrovkou pouze párkrát, ale byl to jeden z nejkrásnějších zážitků za ten půlrok v Hájku, kde jsme žili jako v idyle. Nedávno mi jeden z těch hochů, pan Čajánek napsal, jestli bych mu nemohl sehnat potvrzení, že studoval v tom roce, aby ho přiložil k žádosti o důchod, a v tom dopise píše, že pobyt v Hájku je jeho nejkrásnější vzpomínka na jaro života.

Tam nás potom zastihla internace, do toho přišel proces s deseti řeholníky. V té době jsem byl s představeným paterem Tadeášem na Moravském Slovácku na třídenním duchovním cvičení, nebo spíš obnově. Vraceli jsme se přes Brno, a tehdy jsme slyšeli z rozhlasu, že řeholní velezrádci byli odsouzeni k vysokým trestům. Bylo to pro nás nečekané, protože mezi nimi byl i náš Urban, ale mysleli jsme, že je to určitě nějaký humbuk, a ani nás nenapadlo, co by mohlo následovat. Vraceli jsme se domů a vezli s sebou spoustu živobytí.

Velikonoce jsme oslavili velmi pěkně. Již dříve jsme nakoupili dechové nástroje a mladí hoši se už půl roku před Velikonocemi učili na ně hrát a na velikonoční Vzkříšení poprvé vystoupili. Hráli dvě písně: píseň o Vzkříšení a potom Bože, tebe chválíme, a aby to zpestřili, nacvičili ještě pochod na odchod. Ti hoši tam většinou přijali roucho svatého Františka třetího řádu, protože nebyli ještě tak daleko, aby mohli nastoupit do noviciátu, takže  kapela byla františkánská, a Řehoř se naučil hrát na klarinet a já na lesní roh. Tři z těch chlapců ještě neměli řeholní roucho a bylo dohodnuto, že příští neděli přijedou jejich rodiče a chlapcům bude roucho dáno. Večer jsme měli rekreaci od osmi do devíti, ale přetáhli jsme ji až do deseti, a tehdy jsem si uvědomil, že my tady žijeme jako v pohádce, a přitom se dějí takové divné věci a my se přitom učíme a modlíme. Tehdy jsem si uvědomil, že se může stát, že také přijde nějaká těžší situace a že se na to musíme připravit. A tak v té pohodě jsme se pomodlili večerní modlitbu a šli jsme spát. V té době představený pater Tadeáš měl chřipku, byl nemocný a potil se, a řečtinář měl angínu. Tak jsem si říkal, že se snad nic neděje, a šel jsem si lehnout.

 

 

 

Internace

 

 

 

 

Jen jsem stačil usnout, když asi v půl jedenácté slyším, jak mi na dveře klepe bratr Prokop: „Co mám dělat, venku nám tlučou na bránu a říkají: Policie, otevřete!“ „Tak jdi za představeným.“ „Ten má horečku.“ „Tak za vikářem.“ „Ten má taky nějakou nemoc.“ „Tak dobře, bratře, zdržte je chvilinku, než se obléknu.“ Rychle jsem se oblékl a už byli za dveřmi. Otevřel jsem  a oni řekli: „Právě jsme vás obsadili, a kde máte zvony?“ Odpovídám: „Tady žádné zvony nejsou.“ „Neříkejte, tady je nějaký zvon.“ „No, je tady věžička a na ní je zvon, který používáme při pohřbech, takový umíráček.“ „Kde je?“ Tak jsem ho dovedl k věžičce, řemen z té věžičky šel do prvního poschodí, tak tam postavil hlídku se zbraní. „A teď všechny co nejrychleji vzbuďte,  a ať se všichni seřadí v nějaké větší místnosti.“ Tak jsem probouzel ta mláďata, no, ono jim bylo sedmnáct, osmnáct, jen jednomu z nich bylo šestnáct, ten byl u nás prvním rokem. „Nebavte se, oblečte se a rychle do refektáře.“ Když jsem je všechny probudil a šli jsme po schodišti, v přízemí už byli příslušníci v uniformách a se samopaly. V jídelně už bylo dvanáct civilů, poznal jsem mezi nimi předsedu Národního výboru Červeného újezdu pana Špírka, byl to starší člověk, který na podzim přišel, že máme podepsal gratulaci k sedmdesátinám tatíčkovi Stalinovi, odešel tehdy s nepořízenou.  Jeden z nich, měl kožený kabátek a tím se lišil od ostatních, se zeptal, jestli máme doklady všech zde bydlících osob. Měl jsem je já, tak mi nařídil, abych je přinesl. Šel jsem zase nahoru, ten v koženém kabátku šel za mnou, a sbalil jsem všech dvacet šest složek. Mezitím sešli všichni hoši a oni si rozdělili jejich papíry a začali je vyvolávat.

Někteří chlapci byli polekaní, ale většinou to brali sportovně, daleko snáze než třeba starší bratři. Pro mne to také nebyl příjemný pocit. Nebyl jsem představený, ale hned jsem věděl, že to je nějaký zátah. Oni nejprve zjišťovali, jestli tu nebydlí někdo, kdo zde není nahlášený. Když všechno prošli a zjistili, že nikdo víc tady není, dali nám první informaci: Protože je všude nedostatek bytových prostor, bylo stranou a vládou rozhodnuto, že některé kláštery  budou přemístěny jinam, aby se získaly byty. „Váš klášter bude přemístěn do Hejnice v severních Čechách. V co nejkratší době si zabalte nejnutnější osobní potřeby a prádlo, žádné písemnosti ani knihy si neberte, to všechno bude později posláno za vámi, a seřaďte se nejpozději do dvou hodin.“ Vypuklo to přesně o půlnoci a kolem druhé hodiny jsme už byli sbaleni a každý byl se svým zavazadlem dole. Bratr kuchař zapracoval velmi chytře, vzal velký pytel, do něj dal asi deset bochníků chleba, slaninu a všechny potraviny, které jsme přivezli, ale když přišel do kuchyně, tak už viděl, že je tam rozdělaný oheň, nad tím kastrol a v něm natlučená vajíčka, která jsme přivezli, a příslušníci začali jíst, když už bratři byli seřazeni k odjezdu. Tak jim povídám, že se musím rozloučit s představeným, aby nám také dal nějaké peníze na cestu. Ten esenbák mi řekl, že to není potřeba, že o všechno je postaráno, ale pustili mě k němu. Ten esenbák šel se mnou až k jeho lůžku. Pověděl jsem představenému, co se děje a řekl jsem mu, že dole v kapli je Sanctissimum, tak ať na to dohlédne, aby nedošlo k nějakému zneuctění. Když jsme přišli dolů, povídám, že se půjdeme ještě pomodlit a rozloučit do kaple. „Ať to dlouho netrvá,“ ušklíbl se. Šli jsme do loretánské svatyňky, to je poutní místo Hájku, kde je stříbrný oltář a černá Madona. V kapli jsme se krátce pomodlili, chlapci dostali požehnání, a šli jsme do autobusu, který tam byl pro nás přistaven. Hájek je samota, nejbližší vesnice je Červený újezd, dvacet minut pěšky, číslo jedna je klášter, číslo dvě je hospoda a číslo tři byl státní statek a v něm také jedna hospoda. Tak jsme nasedli a bylo nám řečeno, nemluvte, chovejte se nenápadně. Kufříky nám naložili do nákladního vozu za námi. V autobusu bylo míst asi pro třicet lidí a vepředu seděl příslušník, který se na nás díval. Odjeli jsme všichni, ti dva nemocní za námi přijeli druhý den.